Reklama
S ředitelkou jičínské knihovny Janou Benešovou
Rozhovor Haló novin se zubařem a spisovatelem Václavem Francem

Autor by měl zůstat sám sebou

Pan doktor Václav Franc je známý v Nové Pace spíše jako zubař. I v době koronavirové poctivě ordinuje, dokonce po celých šest neděl bez nemocné sestřičky, docela sám. Zaslouží si za to obdiv a uznání. V celém kraji je daleko více známý jako regionální spisovatel, autor mnoha knížek. Po celé republice ještě daleko více jako organizátor humoristické literární soutěže Řehečská slepice. Jeho bohatý a všestranně pestrý život dokumentují jeho odpovědi na několik otázek.

Kdy a kde vám byl poprvé zveřejněn nějaký vámi vytvořený text a jaký to mělo vliv na vaše další literární snažení?

Úplně první text mi vyšel v tehdejším jičínském okresním týdeníku Předvoj. Byl o nějaké školní akci, které jsem se účastnil. Už si ani pořádně nepamatuji obsah, ale pochopitelně jsem se v té chvíli cítil, jako bych dosáhl vrcholu Everestu. Když jsem někoho známého potkal a zeptal se ho, zda článek četl, divil jsem se, že ho ještě nečetl. Následně mi vyšlo pár podobných příspěvků v dalších regionálních novinách. Řekl bych, že jsem se tehdy tak nějak zachytil drápkem. Dokonce jsem tehdy uvažoval o studiu žurnalistiky. Ale můj první opravdu literární text vyšel v květnu 1989 v krajském deníku Východočeského kraje Pochodeň. Byla to povídka Sen malé Terezky.

Jaký význam pro začínající autory mají literární soutěže a proč jste se rozhodl vymyslet si a realizovat vlastní variantu – Řehečskou slepici?

Pokud je ta soutěž dělaná odpovědně, tak její význam je velký. Bohužel v dnešní době se rojí řada soutěží, kde vám pořadatelé ani nedají vědět, jak jste dopadli. Ale já měl i v tomto směru štěstí. Zaslal jsem své texty na známou a vyhlášenou soutěž, Šrámkovu Sobotku. Byl jsem tehdy pevně přesvědčen, že určitě vyhraju. To byl červenec 1989. Tehdy byla organizátorkou soutěže paní Jana Benešová, pracovnice okresního národního výboru, odboru kultury. Bylo to naše první setkání s pozdější ředitelkou jičínské Městské knihovny Václava Čtvrtka. Byl jsem tehdy moc zklamaný, že jsem se neumístil. Ale na druhou stranu mě to donutilo trochu víc přemýšlet o svém psaní.

Následně jsem získal v poezii v roce 1992 třetí cenu na Literárním Rychnově. Dnes ta soutěž již neexistuje. To byla první vlaštovka, že to moje psaní není špatné. A Řehečská slepice? Chtěl jsem zkusit nějakou jinou soutěž. Humor mi byl vždycky vlastní a určitá parodie ve stylu Járy Cimrmana, kde budeme opěvovat moji malou vesničku Řeheč u Jičína a uděláme z ní »světovou metropoli«, se přímo nabízela.

Proč to byla soutěž humoristická a jak se v průběhu let měnila skladba účastníků, co do počtu, ale i věkového a profesního složení?

Já neměl rád takové ty soutěže, jak porotci zachmuřeně sedí s autory a říkají jim, jak to či ono dělají špatně. S úsměvem se lépe říkají i nepříjemné věci. Pochopitelně, že když je porotce zkušený, může autorům hodně předat. Ale zažil jsem spousty porotců, kteří autora spíše »kazili«. Já se snažím být porotce, který autorům pomůže a neodradí je. A taková by měla být i Řehečská slepice. I porotce je jen člověk. Mám radost, že celá řada u nás oceněných autorů dosáhla na vlastní knihu, uspěla v jiných soutěžích. Je to důkaz, že jsme se v nich nemýlili.

I když přiznávám, že jsme neobjevili všechny talenty, co nám soutěží prošly. Ohledně věkového složení chodí nám texty od mladých autorů, těm občas udělíme cenu Řehečské kuře, ale na druhou stranu máme stálé přispěvatele ve skupině osmdesát plus. Humor není vyhrazen žádné z věkových kategorií. Stejně tak to platí i u profesí.

Vzpomínáte si na svoji první vydanou knížku, a jaký význam pro další vaši tvorbu tato skutečnost měla?

První knížečka vyšla v nakladatelství Půlnoc v Táboře v roce 2000. Byla to poezie Kdy město chodí spát. Za opravdu první knížku však sám považuji sbírku poezie Autogramy dětství. Vyšla v roce 2005 v nakladatelství Alfa-Omega v Dobřejovicích. Pochopitelně jsem měl obrovskou radost. Bylo to splnění určitého životního snu. Je ale pravdou, že v momentě, kdy kniha vychází, je už autor obvykle někde dál. Každý stupínek je důležitý a to schodiště před ní, jak aspoň doufám, je ještě hodně dlouhé.

Pokusil jste se někdy psát také pro děti a mládež? Do jaké míry je takto cílená literatura odlišná od literatury pro dospělé?

Psát pro děti je hodně náročné. Přitom si řada lidí myslí, že dětem to stačí. Čtu hodně hloupých říkánek pro děti, mnohdy se ani nerýmují, ale právě u dětské poezie musí všechno »zařezávat«. Že bych se zaměřoval vysloveně na tvorbu pro děti, to bych netvrdil. Asi moje nejlepší věc pro děti je básnická sbírka Olympiáda v zoo. Mám v rukopise další soubor Hajany. Napsal jsem i pár pohádek a občas se do světa dětí vracím, ale není to můj šálek kávy. Dítě je přísný posluchač či čtenář, nic neodpustí. Při čteních pro děti brzy poznáte, když se děti začnou nudit. Neberou si servítky, dají vám to hned pocítit.

Máte v plánu nějaké formy literatury, které jste dosud zkusil jen omezeně? Je taková oblast, kam byste se chtěl v budoucnu více zaměřit?

Myslím si, že jsem zkusil různé žánry a formy. Považuji se spíše za prozaika, ale vydal jsem básnické sbírky, napsal několik divadelních a rozhlasových her. Spíše se vracím do vod, kde se cítím dobře. Takže humor, ironie, parodie. Takové to reálné sci–fi, kde vlastně použiji jeden nadreálný motiv a dovedu jej do současné absurdity. Nedávno jsem se pokusil o povídku Trocki, která uspěla v soutěži Městské knihovny Antonína Marka Střípky z Ráje. Jedná se o povídku, kterou píše špatnou češtinou Američan, jehož dědeček přišel do Ameriky někdy před první světovou válkou. On sám nikdy v Českém ráji nebyl, ale touží poznat kraj svých předků. Když jsem ji dával číst mým přátelům, tak se nejprve lekli, že jsem se zbláznil, ale nakonec se jim povídka líbila.

Může literát být užitečný a úspěšný i v politice? Byly tu pokusy umělců prosadit se v Parlamentu, ale nebyly příliš dobré. Nechtěl byste si tuto roli taky vyzkoušet?

Může, ale… jeho význam se nesmí přeceňovat. Mnoho bezvýznamných umělců si myslí, že ovlivňují dějiny, zatímco jim jen okopávají kotníky. Pochopitelně byly třeba v českých dějinách lidé, kteří dokázali ovlivnit masy. Vzpomenu jen jedno jméno – Karel Čapek. Ale ten seznam by byl dlouhý.

Na druhou stranu si myslím, že je řada lidí, pro které je třeba místo v Senátě jen dobře placený pašalík. Což platí nejen pro lékaře, učitele či právníky, ale i pro různé umělce. Autor by měl být angažovaný. Myslím si, že i já mám určité práce, kde dávám najevo svůj světový názor. Třeba v povídce Modlitba pro Jovanku, kde ukazuji na hrůzy kolem bombardování Jugoslávie v roce 1999.

Osobně jsem se na žádnou kandidátku nenechal nikdy zapsat, ačkoliv jsem nabídky měl. A paradoxně byly z různých konců politického spektra. Autor by měl zůstat sám sebou. Nenechat se ovlivnit názory nějakých sekretariátů. Na druhou stranu by ani z nějakého důvodu neměl převlékat kabát a měnit své zásadní názory. Jak říkám, vzpomínky a přesvědčení by si neměl nechat vzít.

Žijeme v době koronavirové. Nepromítá se to, co prožíváme, do vaší současné literární tvorby? Neuvažujete o nějakém souboru, který bude odrážet současnou dost dramatickou situaci?

Promítá. Napsal jsem poezii do své chystané sbírky Křižovatky samot. A právě jedna kapitola nese název Karanténa. Pak se musím pochlubit, protože dvě moje povídky z doby COVID-19 vyjdou v říjnu v souboru Dekameron 2020, který vydává Obec spisovatelů. Nakonec koronavirová opatření v těchto dnech opět nabývají na významu, kdo ví, jak všechno dopadne. Takže možná dojde i na nějaké souborné vydání.

Jak je to s autorovou invencí? Kdy si spisovatel může říci, že k nějaké metě ve své tvorbě už dospěl? A kdy, z vašeho pohledu, taková snaha autora končí a v čem vidíte důvod inspirační, či vydavatelské (autorské) tečky?

Nápady přicházejí pořád a já se snažím si je zaznamenávat na papírky. Ne všechny mohu později zrealizovat. Bohužel. Takže se nebojím, že bych už neměl o čem psát. Jak říká jeden můj hrdina v chystané knize: Lidská blbost je nevyčerpatelná! Myslím si, že jsem k určité tvůrčí metě už dospěl. Vždycky jsem v jičínském literárním spolku říkal, že bych si chtěl aspoň jednou zahrát »1. kolo ve Wimbledonu«. Stručně řečeno, přál bych si, aby se o mně vědělo v literárních kruzích. Nedávno mi ředitelka jičínské knihovny Jana Benešová říkala, že když pořádali počítačové kurzy pro začátečníky, tak dávala moje jméno do vyhledávače. Ale dnes už to nedělá, protože mám těch odkazů strašně moc.

Autor nikdy nekončí. Stále má něco rozepsané, stále je s něčím nespokojený, přemítá, jak to či ono napsat jinak. A nějaká ta tečka? Co třeba Nobelovka?! Pochopitelně přeháním. Ale není právě těšení se na něco dalšího tím kořením života? Mimochodem ve čtvrtek 8. října se vyhlašovala Nobelova cena za literaturu. Letos zase nic. Tak třeba za rok, za dva…

Oldřich SUCHORADSKÝ

FOTO - archiv autora


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.1, celkem 16 hlasů.

Oldřich SUCHORADSKÝ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.