Reklama
Rozhovor Haló novin s historikem Davidem Majtenyim z Archivu Národního muzea

Komunistická rezistence během války stále čeká na své historiky

Mimořádná protipandemická opatření uzavřela výstavu probíhající v Národním památníku na Vítkově nazvanou ReporTvář Julia Fučíka. Jaký byl váš profesní vztah k této výstavě a jak jste se na jejím vzniku podílel?

Výstava vznikla ve spolupráci Národního muzea s Ústavem pro studium totalitních režimů. Byl jsem členem týmu Archivu Národního muzea, spolu s Liborem Jůnem a Markétou Kabůrkovou, který se podílel na její přípravě. Sluší se poznamenat, že hlavní kurátorkou výstavy byla právě kolegyně Markéta Kabůrková.

Výstava měla trvat od 21. srpna do konce října tohoto roku. Je tedy již ukončena (ukončena byla předčasně). Je naděje, že se někdy zopakuje? Nebo se některé její exponáty využijí při jiné vhodné výstavě? A pokud ne, byla nějak elektronicky zaznamenána?

Nelehká situace související s pandemií se bohužel na této výstavě, tak jako na mnohém jiném v kulturně historickém okruhu, podepsala negativně, a to především tím, že se pro mnohé potenciální zájemce podstatně zkrátila doba, ve které by ji mohli navštívit. Pro ty, kterým se to ať již z řečených nebo jiných důvodů nepodařilo, mám alespoň několik pozitivněji vyznívajících sdělení. Jednak se výstava digitalizovala a uvažuje se o nějaké formě jejího zpřístupnění v této podobě a také souběžně probíhají jednání se zástupci ze Slovenské republiky, kteří by o ni měli zájem. V neposlední řadě mohu uvést, že k výstavě ReporTvář vyšel i katalog, který je distribuován, a tedy k dispozici zájemcům.

Autoři výstavy neskrývali, že jim nejde o Julia Fučíka, kterého já osobně považuji za výrazného protifašistického odbojáře a vynikajícího novináře a literárního kritika. Šlo o reflexi jeho poválečného kultu. Jaký názor na Julia Fučíka jste nabyl vy při studiu historických dokumentů, jež jsou uchovávány v Národním muzeu?

Dovolil bych si s vámi tak úplně nesouhlasit, že by ve výstavě nešlo o Julia Fučíka. Je ovšem pravda, že vzhledem ke zvolené formě a možnostem se z tzv. fučíkovského tématu konkrétně cílilo na jednu jeho část. A nutno říci, reflexe jeho poválečného kultu v takovéto podobě v našem okruhu zcela jistě chyběla.

Myslím tedy, že výstava přinesla v tomto směru mnoho nového. Jestli je jedním z jejích »vedlejších« účinků, že opět probudí diskusi o postavě hlavního protagonisty, je to jen její další pozitivum a přidaný bod.

Moc nerad se pouštím do zjednodušujících a zploštělých charakteristik, které mohou být někdy značně zavádějící. Výjimečně tedy poruším toto své pravidlo a uvedu, že Julius Fučík byl velice významný komunistický literát, novinář a antifašista, který položil život za svobodu své vlasti. Myslím, že toto je fakt a skutečnost, na jejímž vyznění by neměla mít vliv ani žádná změna režimu. Každý národ by si měl vážit svých hrdinů a obětí společného boje.

Co bylo z vašeho pohledu z exponátů výstavy nejzajímavější? Pro mě pár originálních stránek Reportáže, psané na oprátce, prakticky bez škrtu, pak výslechové protokoly na gestapu a také písemné oznámení K. H. Frankovi, že J. Fučík i další odbojář Jaroslav Klecan byli popraveni v Ploetzensee.

Zde bych si dovolil asi rozlišit, co bylo zajímavé pro mě jako pro historika, a co bylo patrně nejzajímavější pro běžného návštěvníka, který výstavu zhlédl. V případě veřejnosti to byla podle mého mínění zcela jednoznačně, jak ostatně sama uvádíte, příležitost spatřit na vlastní oči to, co několik generací znalo pouze zprostředkovaně, tedy část originálu rukopisu Reportáže, psané na oprátce.

Pro mě vzhledem k mému zaměření to byly pak právě vámi zmiňované dokumenty, které se vztahovaly k odbojové činnosti Julia Fučíka, ale vlastně nikoliv pouze k němu, ale k celému Národně revolučnímu výboru inteligence. Nejednalo se pouze o to, co bylo vystaveno, což byl ostatně jen malý zlomek toho, co jsme během přípravných prací prostudovali.

Nerad bych také tuto otázku zužoval pouze na exponáty. Osobně bych rád uvedl, že jsme tak měli například možnost, díky laskavosti Pavla Janáčka, syna Františka Janáčka, který se »fučíkovským« tématem spolu s Alenou Hájkovou dlouhodobě zabýval, studovat v jeho osobním archivu. A mohl bych pokračovat dále, tedy z pohledu historika by toho bylo skutečně mnoho.

Jste autorem rozsáhlé stati věnované Jaroslavu Klecanovi, tak řečenému Mirkovi, o němž Fučík píše v Reportáži. Co vás zaujalo na jeho životním osudu, že jste se ponořil hluboko do jeho osudu?

Jaroslav Klecan se pohyboval v mém zorném poli již nějakou dobu. Souvisí to s tím, že se profesně mimo jiné věnuji i tématu bývalých interbrigadistů, účastníků občanské války ve Španělsku v letech 1936–1939, v našem povědomí také tzv. španěláků. Klecan byl jedním z nich.

Druhý důvod souvisel s přípravami výstavy ReporTvář. Nikdy jsem osobně nesouhlasil s příkrým odsudkem, kterého se Klecanovi dostalo právě v Reportáži. Původní úmysl byl vypracovat něco jako »španělskou stopu Jaroslava Klecana«. Nicméně jsem zjistil, že ačkoliv je to osoba, kterou díky četbě Reportáže, psané na oprátce znají miliony lidí, neexistoval k ní žádný relevantní životopisný medailon a to málo, co k němu bylo do té doby napsáno, obsahovalo velkou míru nepřesností, mýtů či polopravd. Rozhodl jsem se tedy postupovat takříkajíc ad fontes (návrat k pramenům – pozn. aut.), sbíral informace v archivech nejen v České republice, ale i napříč Evropou.

Podařilo se také nalézt a kontaktovat žijící příbuzné. Přípravné práce a získávání informací zabraly bezmála dva roky. Výsledkem byl článek »Mirek« z Reportáže, psané na oprátce – Jaroslav Klecan (1914–1943), který vyšel na počátku letošního roku v Časopise Národního muzea a pro případné zájemce je volně k dispozici i v elektronické podobě na stránkách Národního muzea.

Fučíkovi se přičítá i to, za co nemohl – bezpochyby nemohl za kult, který se kolem něho vytvořil v poválečném období. Kdo podle vás měl na něm největší podíl?

Velice stručně řečeno, doba a celková atmosféra po roce 1948 a především na počátku padesátých let ve spojitosti s tzv. zostřováním třídního boje. Byl potřeba typ hrdiny, který by oslovil celé komunistické hnutí a nejlépe vytvořil i přesah hranic tehdejšího Československa. Talentovaný literát, pohledný mladý muž, a navíc popravený stranický odbojář takové podmínky bezpochyby splňoval a piedestal mohl být vztyčen.

Chcete-li stručnou personifikaci, ačkoliv se jí nerad dopouštím, tak s počátkem budování tzv. kultu si dovolím uvést pouze dvě jména. Ta znějí Rudolf Slánský a Václav Kopecký. Vliv Gusty Fučíkové byl samozřejmě také nepopiratelný, spíš však nabral na intenzitě v pozdějších letech a desetiletích.

Fučík je spjat jako novinář s Rudým právem, jediným listem, který vycházel po celou dobu německé okupace, ovšem to mediálnímu mainstreamu nestojí ani za zmínku. Letos 20. září tomu bylo 100 let, co vyšlo první RP. Jeho redaktory, kteří padli v boji s fašismem (Konrad, Křen, Rošický, Šverma, Sinkule, Křížek, Brunclík, Šantroch ad.) už nikdo nezná, zato se nebývale z novinářů vynáší Ferdinand Peroutka. Proč se o komunistických novinářích-odbojářích nemluví?

Na toto se nedá pravděpodobně odpovědět stručně ani jednoduše. Nepřísluší mi také hodnotit přístup některých mých kolegů z obce historiků, a už vůbec ne novinářů. Zkrátka komunistická rezistence během druhé světové války jako taková se stále netěší takovému zájmu, který jí dle mého názoru po právu a objektivně náleží. To je prostě neoddiskutovatelná skutečnost.

Mohu rozumět tomu, proč to tak bylo záhy po roce 1989, kdy se po desetiletích znovuotevíraly dveře svobodného bádání. Nicméně třicet let poté je již přece jen značný časový odstup k nestrannému a spravedlivému zhodnocení této kapitoly čs. dějin. Chtělo by se tedy napsat, že toto určitě velice zajímavé téma tak stále čeká na své historiky. Prostor zde bezesporu je. Navíc případný zájemce o tuto kapitolu čs. dějin má možnosti čerpat ze širokého spektra zpřístupněných pramenů, které v minulosti nemohly být využity.

Pozoruhodnou ženou souzenou společně s Fučíkem i Klecanem byla herečka Ludmila (Lída) Plachá. O ní se také ví málo. V devadesátých letech se velmi zasloužila o světlou památku Julia Fučíka. Přibližte ji, prosím.

Máte pravdu, Ludmila Plachá byla bezpochyby velice zajímavá žena. Znala z období okupace velmi dobře jak Julia Fučíka, tak i Jaroslava Klecana, který byl navíc i jejím osobním partnerem. Společně všichni tři také stanuli před tribunálem lidového soudního dvora v Berlíně. Jeho senát pod předsednictvím nechvalně pověstného »kata v taláru« doktora práv Rolanda Freislera 25. srpna 1943 v závěrečném rozsudku nad triem rozhodl o trestu smrti pro Fučíka a Klecana. Lída Plachá byla sice osvobozena, nicméně do konce války byla vězněna v koncentračním táboře v Ravensbrücku, kde se mimo jiné setkala i s Gustou Fučíkovou, ale také Rivou Friedovou (později Krieglovou), která byla jediná přeživší ze zatýkací akce gestapa v bytě u Jelínků, kde byli právě Fučík s Klecanem zadrženi.

V souvislosti s vaší otázkou: Ano, Lída se v době útoků na Julia Fučíka především na počátku devadesátých let (ty trvaly víceméně do potvrzení pravosti Reportáže a jejího úplného vydání) snažila těmto atakům čelit, ale podobně koncem padesátých, a především v šedesátých letech v mezích svých možností obhajovala také Jaroslava Klecana. Nesouhlasila s jeho vylíčením jako zrádce. Muselo to pro ni osobně být nesmírně těžké.

Můžeme připomenout i divadelní inscenaci Lidé, bděte reprízovanou v Národním divadle od roku 1951, kde ztvárnila sebe samu. Ve vztahu k Fučíkovi i Klecanovi vždy tvrdila, a nejen v soukromí mnohokráte potvrzovala, že něco říct musel během výslechů každý ze zadržených a že velkým vítezstvím nacistů bylo, že se je oba podařilo postavit proti sobě.

Polistopadová léta jsou spojena s návratem či novou instalací mnohých pamětních desek upomínajících na protifašistické bojovníky z nekomunistického odboje, piloty RAF apod., což je správné. Ale současně je to provázeno likvidací památek na antifašisty z řad komunistů. Kolik zmizelo pamětních desek členů ilegálních ÚV KSČ, osud pražské sochy Fučíka a komunistické novinářky Jožky Jabůrkové je všeobecně znám. Jak hodnotíte tento trend?

Kdosi moudrý řekl či napsal, že odstraněním soch a pomníků svou historii nezměníme. Problém novodobého obrazoborectví, jak je někdy nazýván, ale ani tak nesouvisí s deinstalací řady i vámi v otázce uváděných příkladů po listopadu 1989. Jde o jev, jehož kořeny jsou daleko hlubší a docela věrně se v něm zrcadlí peripetie a složitost výkladů českých nebo československých dějinných souvislostí dvacátého století. Došlo k němu několikrát, historie se zkrátka opakuje.

Není to ale pochopitelně pouze jakési naše národní specifikum, každá revoluční změna s sebou obecně přináší podobné projevy jednání. Vrátíme-li se zpět, tak můj názor na odstraňování symbolů po roce 1989 je takový, že u řady z nich to byl krok logický a pochopitelný, u některých diskutabilní a zbytečný a u celé řady potom krok vyloženě chybný.

Komunisté v odboji proti fašismu – to je posledních 30 let tabu. Přitom padlo, uvádí se, od 25 000 do 30 000 členů předválečné KSČ a organizací jí blízkých. Komunističtí odbojáři jako by nebyli. Proč se to zamlčuje?

Na tuto otázku jsem svým způsobem odpověděl v jedné z předešlých odpovědí, kde jsem uváděl malý zájem o problém komunistického odboje během druhé světové války jako takového. Neřekl bych tedy úplně, že se to zamlčuje, spíše se to nezdůrazňuje a pochopitelně si myslím, že je to chyba.

Neměli by se historici zasloužit o návrat historické pamětní desky ze Staroměstské radnice z roku 1946, kterou primátor Hřib přikázal nenavrátit na radnici – je o díku 1. ukrajinskému frontu Rudé armády. Podivuji se nad nezájmem historické obce o to, aby nemizely historické památníky z veřejného prostoru. Proč ta lhostejnost?

Ptáte-li se mě osobně na můj názor, tak s odstraněním zmiňované pamětní desky za Staroměstské radnice z roku 1946, podobně jako v případě sochy maršála Koněva na náměstí Interbrigády v Praze 6, zásadně nesouhlasím. Těch důvodů mého odmítavého postoje je celá řada a k jejich úplnému objasnění by formát tohoto rozhovoru pravděpodobně nebyl dostatečný. Myslím si také, že mezi historiky nejsem rozhodně sám. Bylo to v obou případech rozhodnutí navýsost politické. Kdybych to chtěl trochu zjednodušit, tak každý druhý občan či zastupitel oněch pražských městských částí byl najednou historikem specializujícím se na rok 1945.

Nesouhlasil bych tady úplně s vaším vyjádřením ohledně pasivity historické obce. Někteří z ní sice s odstraněním sochy nebo desky souhlasili, ale velká část z ní spíše nebyla ochotná nechat se vtáhnout do debaty a doslova mediální smrště, která místy hraničila až s nechutností. Mohu-li zmínit jeden z důkazů »nepasivity«, tak uvedu velice vyvážený článek profesora Jana Rychlíka.

Součástí sbírek Národního muzea (NM) je bývalé Muzeum dělnického hnutí. Jak se s jeho sbírkovými předměty v Národním muzeu nakládá? Jak dostupné jsou tyto fondy pro badatele?

Před několika lety se sbírky Muzea dělnického hnutí dostaly na základě darovací smlouvy do správy Národního muzea. Na základě rozlišných metod zpracování částí sbírky dle archivního zákona se ty poté rozčlenily v rámci instituce NM. Budu tedy mluvit za archivní úsek.

Celá obrovská materie se zpracovává. Bohužel u ní neexistovaly žádné inventáře nebo jiné pomocné knihy, které by tento proces nějak ulehčily. Došlo k vnitřnímu rozdělení archivního materiálu a jeho uspořádání do jednotlivých fondů. Ty byly zapsány do systému archivní evidence PEVA. Byl vytvořen soupis některých z těchto fondů, na dalších se aktuálně pracuje.

Využitelnost pro případné badatele je zatím omezena a podléhá, jako u ostatních nezpracovaných fondů, povolení vedoucí Archivu NM.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 29 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


novotnyjaro
2020-12-19 20:11
Dnes jsem si pustil dvojdílný film Norimberský proces Yvese Simoneaua s
hvězdným obsazením, vynikajícími hereckými výkony a hlavně
reálným pohledem na poválečné období. Komunisté byli po Židech
nejvíce pronásledovanými- vražděnými, mučenými a popravovanými
odpůrci nacistického režimu./ Citát hlavního žalobce procesu
Američana Roberta Jacksona! Vyznání Goehringa, že doufá, že se západ
spojí v boji proti bolševizmu hovoří za vše! Nejvíce mne zaujalo
svědectví hlavního psychologa procesu a autora knihy Norimberský proces
Gustava Gilberta, které by mělo být poučením pro budoucí generace!
hajek.jiri51
2020-12-03 14:24
V rámci historick=ho překrucování pravd, tak typického pro
současnost, se ani tomu "tichu" ani moc nedivím. Tak zjevné
pravdy jen tak překroutit nejde.
josefko
2020-12-02 16:27
Autor píše na těchto stránkách pro běžné čtenáře. Doporučil
bych mu význam slova rezistence (schopnost odolat) nahradit jiným
výrazem. Ne každý je akademicky vzdělán.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.