Reklama
Rozhovor Haló novin s Janou Bystřickou, někdejší krajskou a městskou zastupitelkou a místopředsedkyní ÚV KSČM

Ke změně je potřeba lidi získat

Před 30 lety vznikla KSČM. Jak vzpomínáte na tu dobu?

Na ten čas nemohu nikdy zapomenout. Bylo mi 40 let a pracovala jsem v Kojeneckém ústavu s dětským domovem v Plzni ve funkci vrchní sestry. Byli jsme normální rodina, manžel pracoval v plzeňské Škodovce, dcera studovala VŠCHT v Praze a syn byl v maturitním ročníku na gymnáziu v Plzni. Události v listopadu 1989 nám, jako ostatně mnohým rodinám, obrátily život naruby.

Po převratu jsem jako členka komunistické strany - podotýkám, že jsem byla jediná ve 120členném pracovním kolektivu kojeneckého ústavu s dětským domovem - musela projít tzv. veřejnou obhajobou své práce.

Co to znamenalo?

Musela jsem se postavit před shromáždění všech pracovníků a odpovídat na jejich otázky, které se netýkaly pouze odborné stránky, ale především mé angažovanosti. V té době jsem vykonávala funkci předsedkyně ZO KSČ Městského ústavu národního zdraví (MÚNZ) v Plzni a také místopředsedkyně odborové organizace. Byly mi kladeny velmi nepříjemné otázky typu »proč jsem vstoupila do zločinecké organizace«. Všichni si mysleli, že se začnu vymlouvat a omlouvat, ale já si stála za svým názorem a nenechala jsem se zlomit. Věřte, že to bylo odporné a nízké, moje přesvědčení však bylo pevné a všem jsem dala najevo svou hrdost.

Ředitelka, která byla bezpartijní, prošla bez otázek. Byla to doba, kdy si pracující mysleli, že budou vždy tímto způsobem volit svého nadřízeného a nikdo jim nebude do toho mluvit. Ale chyba lávky. Byla to doba euforie a těm, kteří této zemi začali vládnout, to vyhovovalo.

Dnes si mohou o takovýchto shromážděních, kde by lustrovali svého nadřízeného, nechat pouze zdát.

Jak tato »veřejná obhajoba« ve vašem případě dopadla?

V konečné fázi přítomní tajně hlasovali o tom, zda mohu zůstat ve funkci vrchní sestry. Po sečtení jsem měla všechny hlasy pro a ředitelka měla dva hlasy proti. Věřte, byla jsem tehdy na sebe pyšná. Ale to nebyl konec. Každé dva roky jsem musela projít tzv. konkurzem, který obsahoval i psychologické vyšetření.

A toto divadlo s vámi nový režim hrál jak dlouho?

Do roku 1995, kdy se celkově situace v MÚNZ uklidnila a vedení se začalo zabývat – no, privatizací!

Jak se odvíjela vaše politická činnost na přelomu 1989/1990?

Moje stranická práce nebyla vůbec přerušena. Po listopadu 1989 nastalo období, kdy jsem byla jako Alenka v říši divů. Víte, já jsem z komunistické rodiny. Moje babička s dědou patřili mezi první komunisty v Plzni. Narodila jsem se v domě, kde v hostinci U Trnků byla v roce 1921 založena KSČ a 5. května 1945 vyšlo první vydání komunistického deníku Pravda. Říkám, že jsem se komunistkou narodila. Nikdy jsem si nemyslela, že ti, kteří mě učili při stranických školeních, kteří mě přesvědčovali o nutnosti komunistické pevnosti, kteří se byli v prsa, jak jsme silní a jak musíme a musíme, mně nakonec budou odevzdávat své stranické legitimace do rukou s větou »strana nás zklamala«. Byl to ředitel, náměstci, vedoucí odborů, lékaři a další zaměstnanci. Byli i tací, kteří se ani neukázali. Ze 120 členů základní organizace nás nejdříve zůstalo ve straně 40, potom 20 a nakonec deset. Mezi nimi ani jeden lékař či lékařka. Když jsem bývalé kolegy a kolegyně potkala náhodou na ulici, otočili hlavu, aby se ke mně nemuseli hlásit.

Na městské úrovni to bylo jako přes kopírák. Z vedoucích funkcionářů nezůstal ve vedení městského výboru KSČ nikdo, a tak jsme začali pracovat my, co jsme ve straně zůstali a byli ochotni jít do boje o její zachování. Byla jsem kooptována do pléna městského výboru a Výkonného výboru MěV spolu s Jiřím Maštálkou, pozdějším europoslancem.

Mezníkem bylo jednání mimořádného sjezdu KSČ v prosinci 1989.

A já jsem se ho jako delegátka zúčastnila. Odjížděli jsme z Plzně autobusy pozdě večer a nikdo jsme nevěděli, jak to dopadne. Po bouřlivém sjezdovém jednání bylo schváleno »Prohlášení k občanům ČSSR«, které je, mimochodem, ke zhlédnutí na webu KSČM.

Po návratu domů začala každodenní práce, která především směřovala k obnovení organizační struktury strany v Plzni a hlavně bylo důležité nepodlehnout stresu a antikomunistickým výpadům, které byly silné. V březnu 1990 vznikla KSČM, která byla zaregistrována ministerstvem vnitra 28. listopadu 1990.

Byla jsem zvolena předsedkyní ZO KSČM zdravotníků. Vzhledem k tomu, že jsem v zaměstnání musela své úkoly jako komunistka plnit více než na 100 procent, odmítla jsem tehdejší nabídky na kandidaturu do Zastupitelstva města Plzně, abych nedala nikomu důvod ke konstatování, že svou práci jako vrchní sestra nezvládám. Ale veškerý svůj volný čas jsem věnovala stranické práci, která tehdy nebyla vůbec jednoduchá.

Jaké byly první úkoly, které jste řešila?

S ostatními kolegy z vedení městského výboru strany jsme hledali novou střechu nad hlavou. Komunisté v Plzni totiž nikdy nevlastnili svoji budovu, byli jsme v pronájmu magistrátu. Ten nám pochopitelně nájem z městského majetku s velkou radostí vypověděl. Nový vhodný objekt jsme našli za přispění vzácných sponzorů. Ovšem celou budovu jsme museli zrekonstruovat, z bytových jednotek vytvořit kanceláře a zasedací místnost. V suterénu jsme vybudovali restauraci pro veřejnost.

Za veškerou prací stáli členové a členky plzeňské stranické organizace, kteří s nadšením a obrovským množstvím brigádnických hodin vybudovali zcela zdarma krásný stranický dům, který dnes slouží třem subjektům: OV Plzeň-město, Plzeň jih, Plzeň sever a Plzeňskému KV KSČM.

Na jaře 1999 jsem byla oslovena tehdejším předsedou MěV Jiřím Maštálkou, jestli bych městské stranické organizaci nepomohla ve svízelné situaci. V té době se totiž každý bál nejen o práci, ale i o sebe a rodinu. Nenávist vůči komunistům byla veliká. Na dotaz, zda bych uměla odejít ze své milované práce v kojeneckém ústavu a převzala práci tajemnice městského výboru, jsem po dlouhé debatě s manželem odpověděla ano. Cítila jsem potřebu dokázat, že komunisté nejsou podlí, hloupí ani zkorumpovaní a ne všichni se bojí říkat nahlas, proč jsou komunisty. Věděla jsem, že na mém pracovišti se situace po nástupu nového vedení konsolidovala. Kývla jsem tedy na nabídku, i když mě prosila ředitelka ústavu, pracovníci, a dokonce za mnou přišel i tehdejší zdravotní rada Magistrátu města Plzně s přáním, abych neodcházela.

To musela být pro vás obrovská satisfakce, nebo se mýlím?

Ano, velmi mě to potěšilo, protože nikomu nevadilo, že jsem komunistka.

Jako tajemnice jsem pracovala dva roky, a poté jsem byla zvolena předsedkyní plzeňské městské organizace.

Soudím, že vrcholem vaší práce v KSČM bylo období, kdy jste vykonávala funkci místopředsedkyně strany.

Ano, to byl vrchol mé práce. Místopředsedkyní jsem byla zvolena ústředním výborem koncem roku 2005. Možná, že se to bude někomu zdát jako »rychlá kariéra«, ale pro mě to byla čest a brala jsem to jako uznání mé dlouholeté stranické a veřejné práce. I když jsem měla v Plzni hodně plánů, byla to pro mě velká výzva. A já jsem se výzev nikdy nebála! Byla to pro mě doba poznávání nových lidí. Setkala jsem se s řadou starších soudruhů a soudružek, kteří mně předali své zkušenosti. Víte, jsem ještě z generace, která pro svoji práci potřebovala i zkušenosti těch, kteří aktivně pracovali před námi a zanechali mnoho pozitivního.

Mému novému zaměstnání se musel přizpůsobit i rodinný život. Zůstali jsme s manželem v té době již sami. Děti vylétly z rodinného hnízda a založily si své rodiny. V pondělí jsem vždy odjížděla do Prahy, a když nebyly v sobotu žádné akce kdekoliv v republice, vracela jsem se v pátek večer domů. Byla to sice doba hektická, ale zvládnutelná.

V květnu 2007 se konal v Hradci Králové VII. sjezd a delegáti a delegátky mi dali svoji důvěru. Byl to mandát velmi silný, protože jsem byla zvolena nejvyšším stranickým orgánem a dostala jsem také nejvyšší počet hlasů.

V portfoliu jste měla regionální a komunální politiku...

... a kromě ní také volby, občanský sektor a mládež. Byl to velký rozsah práce, ale zároveň velmi zajímavý. V té době jsem byla již druhé volební období zastupitelkou města Plzně a krajskou zastupitelkou. Měla jsem tudíž z komunální politiky již nějaké zkušenosti.

Jak se říká, oprava silnice či chodníku není ani levicová ani pravicová. I když ve statutárních městech se i na tuto notu velmi často hrálo, a hraje. KSČM jako každá politická strana realizuje svůj program prostřednictvím svých volených zástupců. A právě zde hrají důležitou úlohu informace, a to zezdola nahoru a opačně. Zastupitel musí mít dostatek informací o problémech daného místa. Zrovna tak poslanci a senátoři musí mít dostatek informací od zastupitelů obcí, měst a kraje. Tok informací platí i opačně. Proto jsme za mého působení pokračovali v rozpracovaném návrhu Vojtěcha Filipa, který byl přede mnou místopředsedou ÚV pro komunální politiku, aby vznikly při OV KSČM rady zastupitelů a »na krajích« krajské rady zastupitelů. Cílem bylo, aby na jednáních těchto rad se setkávali zastupitelé a zastupitelky s členy příslušných stranických orgánů a předávali si informace, měli být zváni i »vyšší« zastupitelé a poslanci.

Úlohou předsedů OV a KR bylo ztotožnit se s tím, že úloha stranických orgánů není ve vnitrostranické práci, ale právě naopak. K tomu jsou velmi důležitá veřejná setkání s občany. Právě tudy vede cesta k propagaci komunistické strany.

A tento systém funguje i nadále?

Myslím si, že se nám to nakonec povedlo a dnes je to zcela běžná forma stranické práce.

Ve své práci místopředsedkyně ÚV jsem navázala kontakty s řadou levicových a vlasteneckých organizací. V době mého nástupu do funkce již nějaký čas nepracovala Komise mládeže ústředního výboru. Naše oddělení dostalo za úkol tuto komisi nejen oživit, ale její činnost rozšířit. Postupně vznikly městské a krajské komise mládeže. Velmi nám tehdy pomohla současná europoslankyně Katka Konečná, která byla zvolena předsedkyní této komise. Komise pracovala a věřím, že i dnes pracuje, jako poradní orgán ÚV KSČM a jako novinka byla tehdy schválena ústředním výborem účast jejích zástupců na jednáních ÚV.

V oblasti voleb jsme se po mém nástupu do funkce připravovali na krajské volby v roce 2008. Byly to první volby, kdy jsme se rozhodli předložit návrh na změnu v organizaci propagace. Volební oddělení poprvé některé úkoly zadalo profesionální agentuře.

Ačkoli do vaší gesce nespadaly mezinárodní vztahy, i tak jste vyjížděla do zahraničí. Jaké cesty to byly a v čem jste spatřovala jejich smysl?

Ve funkci místopředsedkyně jsem absolvovala tři významné zahraniční cesty. V roce 2007 jsem byla pověřena vedením delegace na jednání do Bruselu, kde nás přijali tehdejší vedoucí představitelé frakce GUE/NGL v čele s tehdejším předsedou Francisem Wurtzem. Druhá zahraniční cesta, kterou jsem absolvovala tentokrát s vedením Ústecké krajské rady KSČM, vedla do Berlína. I tato cesta byla přínosná. Třetí zahraniční cestou byla účast na oslavách 90. výročí založení Komunistické strany Řecka (KKE) v září 2008. Naše delegace byla dvoučlenná, já a tehdejší vedoucí zahraničního oddělení ÚV. V rámci oslav jsme se zúčastnili několika akcí a poklonili jsme se památce řeckých komunistů, kteří položili svoje životy ve druhé světové válce a občanské válce. Vyvrcholením oslav 90. výročí vzniku KKE byla ohromná manifestace, na které jsem také k Řekům promluvila a mohla pocítit sílu manifestující masy.

I když jsem měla hodně plánů a rozpracováno mnoho úkolů, přišlo něco neočekávaného. Těsně před krajskými volbami 2008 jsem se od lékařů dozvěděla, že jsem vážně nemocná s nejistou prognózou. Musela jsem na doporučení lékařů zanechat pracovní činnosti a podrobila se velmi náročné léčbě. Na základě této skutečnosti jsem rezignovala na funkci místopředsedkyně ÚV KSČM. Bylo mi to líto, ale člověk míní, život mění.

Když se ohlédnete za svou prací, co se třeba mohlo udělat lépe, aby KSČM byla nyní na vyšších procentech voličské podpory?

Vždy se může pracovat jinak a lépe. Osobně si myslím, že pro komunální i krajskou politiku bylo velmi důležité, aby si předsedové OV a tehdy ještě krajských rad osvojili zastupitelskou činnost, aby sami znali komunální problematiku v obci, městě, kraji. Aby uměli odpovědět občanům, kteří se obrátí na příslušný sekretariát s dotazem či prosbou o pomoc. Aby věděli, a až následně občany odkázali na zastupitele.

Neměli bychom se zabývat stále pouze vnitrostranickými problémy. Předsedové OV a KV by měli být členy zastupitelstev, protože tam dochází k diskusi se zastupiteli z jiných, především pravicových stran, a kdo jiný než právě předsedové největší levicové strany by měli znát odpovědi na jejich dotazy či výpady.

Komunistické straně se nedaří získávat a udržet mladé členy. Proč?

Dokud se nezmění styl stranické práce jak v základních organizacích, tak ve vyšších orgánech strany, nezískáme mladého člověka, jenž je levicově zaměřený a nenechal si »vymýt mozek« všemi těmi, kdo se o to již 31 let snaží. Mohu hovořit z vlastní zkušenosti. Jeden mladý člověk, vysokoškolsky vzdělaný, který se rozhodl vstoupit do KSČM u nás v Plzni, mi po první stranické schůzi řekl: »Myslel jsem si, že ZO se zabývá na schůzích tím, co zajímá obyvatele daného území a města. Že se nezabývá pouze vnitrostranickými problémy.« Mladé lidi, kteří chtějí opravdu něco dělat, tento způsob práce nechápou a nenaplňuje je.

Další problém spočívá v tom, že se začíná objevovat u některých členů strany nelibost k sympatizantům strany zvláště při sestavování kandidátních listin. I toto se objevuje na sociálních sítích. Znám spoustu mladých, kteří jsou nestraníky z nějakého důvodu, ale vykonávají daleko více práce než straníci.

On nebyl jednoduchý ani proces zakládání krajských a městských komisí mládeže. Zpočátku nebyl zcela pochopen vznik ústřední komise mládeže. Vzpomínám si, jak někteří členové ústředního výboru tehdy hovořili o duplicitě s organizací Komunistického svazu mládeže. Komise mládeže je poradní orgán ve věci mladých členů a členek strany, ale i mladých sympatizantů, kdežto KSM byl a je samostatná organizace.

Bilancování třiceti let KSČM přišlo do doby pandemie a neúspěchu české levice ve volbách. Kde vidíte příčiny několika volebních neúspěchů v řadě?

Na tuto otázku není lehká odpověď, ale svůj názor mám. KSČM není sama, která zaznamenala již několikátý neúspěch ve volbách. Levice prohrává volby v současné době v celé Evropě. Pro mě jednoznačnou chybou české levice je její roztříštěnost. V žádné zemi bývalého východního bloku se nepodařilo zachovat komunistickou stranu jako parlamentní stranu, vyjma KSČM, která je je již 31 let součástí politického spektra, a to je velký úspěch.

Ano, několik voleb za sebou vidíme, že voliči naší straně ubývají, a my stále hledáme a analyzujeme, kdo za to může. Naše strana není stranou jednoho muže. Kompetence jsou rozdané a každý stranický funkcionář je zodpovědný za svoji odvedenou práci. Všechny dokumenty k volbám se projednávají a schvalují ve stranických orgánech a o výsledku vždy rozhoduje většina. Menšina by měla dané usnesení poté respektovat a nadále o něm nediskutovat. To se však neděje a dnes, kdy sociální sítě vládnou našemu životu, se stává, že diskuse o vnitrostranických otázkách, ale i napadání jednotlivých funkcionářů, se stává jakousi módou i členů strany.

Proč občané komunistům nedávají ve volbách hlasy?

Musíme si uvědomit, že KSČM je radikální levicová strana, která má ve svém programu změnu politického systému, čili odstranění kapitalismu. Chceme opět vybudovat socialistickou společnost, která zaručí lidem práci, bydlení, zdravotní péči a zamezí velkým sociálním nerovnostem. Ale také zaručí lidem právo na svůj názor, svobodu slova, shromažďování a cestování. A to všechno jedinou cestou, a tou je politická soutěž. Žádná revoluce v globálním světě 21. století není možná. Ke změně je potřeba lidi získat. Musíme je umět oslovit svým programem a hlavně jednáním a chováním našich politiků. Jednoduše řečeno, lidé nás musí chtít. Musí si nás sami zvolit jako stranu, která je opravdu schopná splnit jejich očekávání. A já se ptám: je v současné době po KSČM poptávka? Volby ukazují, že nikoliv.

Voliči, kteří nechtějí změnit současný systém, se při každých volbách vyburcují a jdou k volbám. Ti, kteří si myslí, že by se mohl vytvořit jiný, spravedlivější systém, k volbám nejdou. Oni se bojí a my jsme je ještě dostatečně nepřesvědčili. Starší generace odchází a mladým se sociálním, potažmo levicovým cítěním jsou denně vymývány mozky haněním minulého režimu a ještě nejlépe poukazováním na 50. léta.

Osobně si myslím, že komunistická strana nikdy nezanikne, protože myšlenka sociální spravedlnosti je věčná. Pouze lidé se musí probudit a zjistit, že hromadění majetku na straně jedné, a bída na straně druhé není pro lidstvo to správné.

Hovoříte o roztříštěnosti. Celá levice je roztříštěná a její předáci nejsou ochotni se domluvit, na rozdíl od pravicových předáků.

Tak, jak je levice v ČR roztříštěná, tak i KSČM je na tom podobně. Bohužel ani my nejsme jednotní. Ve straně vznikají různé frakce, což se stranickou demokracií nemá nic společného. Vnitrostranické problémy, které má mimochodem každá politická strana, řešíme na sociálních sítích. Všimněte si, že u pravicových stran k ničemu takovému nedochází. Tato nejednotnost se potom odráží i v reakcích našich potenciálních voličů právě na sociálních sítích. Oni totiž nevědí, kdo má pravdu.

Získat voliče pro naši politiku je a vždy bude velmi těžké, protože kapitál se nikdy nevzdá. Chce to trpělivou práci těch, kteří jsou tzv. vidět, od zastupitelů na nejnižší úrovni až po poslance. Nejlépe je to vidět v komunální politice, kde v řadě malých obcích máme opakovaně starostu či starostku. Nikomu nevadí, že jsou komunisty, protože lidé je znají a vědí, že žijí s občany a pracují pro ně.

Počty zastupitelů Plzeňského kraje po říjnových krajských volbách strmě klesly na dva. Nejsou voliči vůči komunistickým zastupitelům nespravedliví, však na kraji zanechali pozitivní stopu?

Začala bych tím, že Plzeňský kraj je co do složení voličů velmi rozmanitý a souvisí to s mnoha okolnostmi. Mezi nejprůmyslovější části kraje patřila vždy Plzeň jako krajské město. Zde se po převratu uchopila moci pravice, a nadále toto prvenství drží. Je po Praze druhou nejsilnější baštou ODS. Dá se říci, že se sem mohou zařadit i Klatovy a Domažlice. Ostatní okresy Plzeň-jih a Plzeň-sever jsou spíše levicovější. V okrese Rokycany také převládají levicoví voliči s výjimkou města Rokycany. Dlouhou dobu držel v rukou rudou vlajku okres Tachov i se samotným městem. Říkalo se mu »rudý Tachov«. Souviselo to s tím, že po převratu zde zanikla veškerá průmyslová výroba, rozpadly se velké zemědělské podniky a lidé přišli o práci. Dnes se mnoho obyvatel z okresů Tachov, Domažlice i Klatovy živí pendlerstvím. A řekněme si na rovinu, že za práci, kterou by vykonávali doma, dostávají v Bavorsku daleko větší mzdu. Podle mě to změnilo i jejich postoj ve volbách, pokud vůbec k volbám jdou.

I když jsem rodilá Plzeňačka a své město miluji, konstatuji, že Plzeň je velmi pravicové město a bohužel vždy sráží výsledek voleb v neprospěch KSČM. Přesto jsme ve volebním období 2012–2016 vládli v koalici s ČSSD. Ve vedení kraje jsme měli náměstkyni hejtmana pro oblast investic, majetku a centrálního nákupu a radního pro životní prostředí a zemědělství. Naši volení krajští funkcionáři se svých mandátů zhostili velmi dobře včetně celého zastupitelského klubu, který čítal 12 zastupitelů. Za celé čtyři roky nedošlo k žádné koaliční krizi. Došlo především ke konsolidaci krajského zdravotnictví a majetku. Hodně práce se společně vykonalo v sociální oblasti, v životním prostředí a zemědělství. I přes tyto kladné výsledky bylo volbách pro volební období 2016–2020 zvoleno do krajského zastupitelstva pouze šest kandidátů KSČM. V tomto období byl člen našeho zastupitelského klubu zvolen předsedou kontrolního výboru. No, a v letošním roce už získala KSČM pouze dva mandáty.

To, co se děje v celé republice, se děje i v krajích. Nicméně musím konstatovat, že doba, kdy já jsem pracovala jako krajská zastupitelka v letech 2004-2008, se nemůže srovnávat s dobou současnou. Tehdy se mohla atmosféra při jednání zastupitelstva doslova krájet.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 231 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


reich.mir.fan
2020-12-19 07:08
A ten neůspěšný lídr dokonce dělá všechno proto aby nemusel
ustupovat a zůstal na svém fleku až do nezdárného konce.Když ostuda a
debakl tak s plnou parádu tak jak se patří.
fronda
2020-12-13 15:39
Kořeny současných neúspěchů levice sahají až k době
privatizačního puče. Když už komunisté tehdy nedokázali ubránit
lidovou moc, možná mohli alespoň odmítnout hrát tu jejich hru,
nechodit před nějaké prověrkové komise a ukázat jim fakáče. 30 let
ústupkú, "konstruktivnosti" a omlouvání se kdekomu za kdeco
přineslo své ovoce... A že pravicové strany nejsou rozhádané? Možná
proto, že tam neúspěšný lídr po prohraných volbách prostě
odstoupí. Kdežto v KSČM už 5 let přetahuje, asi doufá v zázrak, nebo
co, a ten se pochopitelně nedostavil a ani nedostaví.
salekiv
2020-12-12 17:38
Musí to být neradostné bilancování, když ta soudružka po odchodu ze
zdravotnictví zjistí, že její následná práce v komunistickém
aparátu byla naprosto zbytečná a vede k postupnému zániku strany.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.