Reklama
Rozhovor Haló novin se Silvií Khnkanosian, arménskou novinářkou a režisérkou

Každý nedokáže strach potlačit

Silvie, můžete se našim čtenářkám a čtenářům v krátkosti představit?

Je mi 25 let, narodila jsem se v Jerevanu. Vystudovala jsem státní univerzitu v Jerevanu, fakultu žurnalistiky, a také jsem studovala v Moskvě na vysoké škole VGIK na katedře dokumentárního filmu.

Svůj první film jsem natočila o ženách ženistkách, žijících v Republice Arcach, které se zabývaly transportem přes různá, někdy zaminovaná území podél jedné ze dvou silnic spojujících Arménii a hlavní město neuznané Republiky Аrcach, Stěpanakert. Tato území byla zaminována během eskalace konfliktu v roce 2016.

Nedávno v naší zemi vypukla další válka. Rozhodla jsem se, že nemůžu zůstat nezúčastněná, a rozhodla jsem se natočit film o humanitární stránce vojenské katastrofy. Pro ty, kteří nikdy neviděli válku zevnitř, bude pravděpodobně velmi obtížné pochopit, že každá válka je katastrofa. Internet a zpravodajství byly během války přeplněné scénami, kde každý mohl vidět krev, smrt, zbraně. Ale válka není jen o zabitých vojácích, ale také o trpících civilistech, kteří žijí týdny v rozbombardovaných domech, zničených osudech lidí, kteří přišli o své domovy.

V jak složitých podmínkách jste natáčela svůj druhý film?

Nejdřív jsem si myslela, že válka bude krátká. Ale když jsem si uvědomila, že vojenské akce se odkládají, rozhodla jsem se jít do centra vojenských událostí přímo do města Stěpanakertu. Rozhodnutí jet do Stěpanakertu jsem přijala třetí den války. Našla jsem kameramany, domluvila jsem se s doprovodem, najala auto. Zůstala jen jedna nevyřešená otázka: Jak říct své matce, že jdu natočit válku?

Jak reagovala vaše matka?

Tehdy mi řekla, že mi nebude bránit, snažila se mi to však vymluvit. Já však na té cestě trvala, a ona se rozhodla, že mám tedy odjet.

Jak těžké bylo pro vaši matku rozhodování pustit vás přímo do válečného dění, kde umírají lidé?

Před několika dny jsme s maminkou jeli autem a v rádiu mluvili o mrtvých mladých vojácích. Po vyslechnutí této informace se máma hlasitě rozplakala. Těžko si představit, co cítí matka, jejíž dcera odchází do epicentra války. Ale já sama bych to určitě zažít nechtěla.

Jak byste se zachovala na místě své matky? Nechala byste svou dceru jet?

Velmi složitá otázka. Nemám na ni odpověď.

Kdo je hlavní postavou vašeho filmu?

Na cestě do Stěpanakertu jsem plánovala, že najdu jednu postavu a ukážu jejíma očima všechny hrůzy války. Ale když jsem začala natáčet, uvědomila jsem si, že hlavní postavou filmu je celý národ Republiky Arcach. Je těžké někoho vybrat. Začala jsem natáčet všechny. Natáčela jsem, jak lidé žili pod palbou ve sklepích, jak se skrývají v době bombardování. Natáčela jsem hodně. Snažila jsem se co nejvíc natočit v rámci technických možností. Přála bych si, aby svět viděl každý snímek, každou minutu života lidí v útrobách domů, možná by se pak další válka neuskutečnila.

Kde pro vás bylo natáčení nejtěžší?

Za celou dobu natáčení jsem dokonce dvakrát nedokázala zapnout kameru. Poprvé to bylo, když jsem šla do nemocnice, kde leží zranění vojáci. Těžko říct, co jsem cítila, když jsem viděla, v jakém jsou stavu. A podruhé to bylo tehdy, když jsem viděla, jak obyvatelé některých vesnic Republiky Arcach, které mají být zanedlouho předány ázerbájdžánské armádě, vytrhávají ze země rakve svých zemřelých příbuzných.

Proč to dělali?

Vyrvali rakve a odvezli je na nové místo ve snaze ochránit své mrtvé příbuzné před zneužíváním ze strany Ázerbájdžánců.

Máte mezi Ázerbájdžánci nebo Turky nějaké známé nebo přátele? Komunikujete například s nimi?

Na jednom z filmových festivalů jsem se seznámila s Ázerbájdžáncem. On také, stejně jako já, natáčí dokumentární filmy. Před válkou jsem si myslela, že navzdory historickému nepřátelství mezi našimi národy můžeme komunikovat. Když jsem jela do války, dostala jsem od něj dokonce několik dopisů. Rozhodla jsem se mu ale neodpovídat. Protože mu teď nemůžu zdvořile odpovědět. Možná se časem něco změní. Ale teď nejsem připravená na komunikaci.

Mám známou, která žije v Turecku. Na rozdíl od většiny svých spoluobčanů uznává genocidu Arménů. Ráda jezdí do Arménie, má ráda naši kulturu, naše zvyky. Ale teď s ní nekomunikujeme, protože by mohl být ohrožen její život. Poslední, co jsem od ní slyšela, bylo, že chtěla emigrovat do Evropy. Nevím, kde je vlastně teď.

Co je při bombardování nejtěžší?

Napětí a ticho. Když při bombardování uslyšíte praskání projektilů, můžete podle síly zvuku z exploze určit, jak daleko od vás projektil explodoval. Ale když jsou mezi bombardováním pauzy, náhlé ticho a napětí způsobují záchvaty strachu. Každý nedokáže tento strach potlačit.

Viděla jste, jak strach ovládá lidi?

Ano. Viděla. Na cestě do Stěpanakertu začal jeden starší voják vyšší vojenské hodnosti křičet. Byl to ale výkřik nezdravého člověka. Ptala jsem se jiného bývalého vojáka, proč ten oficír křičí. Jak si může voják dovolit, aby se takto choval na bojovém postu. A náš doprovod mi tehdy odpověděl, že ve válce nikdo kritizovat nemůže. Možná se ten muž právě dozvěděl, že přišel o dva syny.

Cítila jste strach, když jste jela do války?

Když jsem jela do války, strach jsem necítila. Protože jsem úplně nevěděla, kam jedu. Ale když jsem zaslechla první prasknutí projektilů, když jsem cítila, jak přes mé tělo doslova proudí výbušná vlna, tak jsem si uvědomila, co je to válka. Co je opravdu skutečný strach.

Jak si myslíte, že vás osobně změnila válka?

Tento proces stále probíhá. Po tom, co jsem prožila, cítím zodpovědnost za obyvatele Republiky Arcach. Za jejich životy. Začala jsem brát život a smrt vážně. Válka změnila nejen mě. Myslím, že válka změnila celý arménský národ. Pro nás je ztráta území, ale taky ztráta zabitých vojáků a civilistů neuvěřitelně velmi těžkou ranou.

Kdy plánujete promítat film?

Je velmi obtížné tohle předpovědět. Nemůžu se teď přinutit, abych přehodnotila natočený materiál a začala film stříhat. Je pro mě velmi těžké se vrátit k drsným zážitkům. Myslím, že na to ještě není ten správný čas.

Čím váš film skončí?

V Arménii máme přenádherné a veliké jezero Sevan. Nachází se v horách ve výšce asi dva tisíce metrů nad mořem. V tomto krásném místě je mnoho hotelů, kde nyní žijí uprchlíci z přesídlených oblastí. Ráno svítí jasné slunce, na dětských hřištích si hrají děti. Všechno vypadá, jako by nebyla žádná válka. Jako by ti lidé přijeli na dovolenou. Dříve či později však budou muset z tohoto ráje odejít. Ale nemají kam, protože jejich dům, ve kterém dlouhá léta žili, už jim nepatří…

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 368 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2020-12-16 00:30
Především Turecko by mělo vrátit historicky arménská území.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.