Reklama
Rozhovor Haló novin s fotografem Milanem Junkem

Dítě z »děcáku« chce být neobyčejným člověkem

Dětství jste strávil v dětském domově, kde jste se sice naučil slušnosti, ale prožil i největší životní trauma, které se dodnes odráží ve vašich fotografiích. I přesto jste se dokázal jako kluk z ulice dostat na výsluní. Vaše fotografie znají lidé po celém světě a u nás se vám ne nadarmo říká novodobý Robert Vano. Kdy vás začalo bavit fotit?

Fotit mě začalo bavit přibližně před jedenácti lety, po nešťastném rozchodu s partnerem, kdy jsem se rozhodoval, co vlastně chci dělat.

Pamatujete si na svou první fotografii?

Ano, velice dobře si ji pamatuju. Moje první focení bylo s kamarádkou, se kterou jsem nafotil svůj první akt na kolejích v Teplicích, kde jsem jako fotograf začínal. Tato fotka měla velký úspěch a já jsem si říkal, že bych s tím měl něco dělat.

Jak byste popsal svou fotografickou tvorbu?

Svou uměleckou tvorbu bych přiřadil k artové tvorbě. Na někoho mé fotografie mohou působit depresivně a na někoho zvláštně pozitivně, ale myslím si, že každý si v mé tvorbě najde to své.

Vím, že jste neměl vůbec lehké dětství. Poznamenalo to nějak váš pobyt v dětském domově, či dosavadní život nebo vaši tvorbu? Možná právě proto na někoho působí vaše tvorba depresivně.

Určitě nějakým způsobem ano, jako asi každého člověka, který si tímto prošel. Jsem třeba jinak vychovaný a rozhodně to nemyslím nijak zle. Nemyslím to tak, že bych byl nějaké odstrčené dítě, ale moje touha něco dokázat, být známý, uznávaný a vidět byla nejspíš větší než kohokoliv, kdo vyrůstá ve šťastné a harmonické rodině. Dítě vyrůstající v dětském domově si přeje být neobyčejným člověkem, který všem dokáže, že má na to, co si usmyslí.

O mém dětství a životě v domově se mi nehovoří snadno. Nebyl to tam žádný med. Kromě citového strádání se mi stávala i nejrůznější příkoří. Nejhorší však bylo sexuální obtěžování a následné zneužívání starším chlapcem. Bylo mi tehdy šest, jemu tak o deset let více a celé tohle nešťastné a traumatizující období mohlo trvat čtyři roky. Možná právě proto do své tvorby nevpouštím tolik světla a ty emoce, které ze sebe potřebuji dostat ven, přenáším do ponurých fotografií.

Co pro vás bylo jako pro dítě vyrůstající bez rodičů nejhorší?

Jako dítě jsem si to zase až takto neuvědomoval, až ve svém dospívání jsem začal vnímat, že mi chybí rodina, a začal jsem si klást otázku, proč právě já jsem v domově. Bylo to jistě na vánoční svátky, ty jsou totiž pro každého člověka důležité právě proto, že chce být se svojí rodinou. A já si říkal, proč si pro mě nikdo nepřijede, proč mě nikdo nechce? To byly pocity, které jsem si v tu chvíli začal uvědomovat. Čím více jsem situaci začal chápat, tím více jsem se cítil opuštěný a nechtěný.

Dokážete si na té době najít i něco pozitivního?

Ano. Určitě jsem díky vychovatelkám, na které rád vzpomínám, dostal základ slušného vychování a pokoru, což je pro každého člověka klíčové v kariéře i slušném životě.

Jste, jak sám říkáte, »cikán« a jste na to hrdý. Myslíte si, že jsou Češi rasisti a vy sám jste se někdy s nenávistí vůči své národnosti setkal?

Nemyslím si, že právě Češi jsou nějací výrazní rasisté. Mám mezi nimi spoustu přátel, jak z uměleckého světa, tak i ze soukromí. Vlastně jsem se s rasismem setkal asi jen dvakrát v životě, a to od lidí ze světa showbyznysu, kteří toho dokázali méně než já a můj úspěch nemohli rozdýchat. Jak to, že má ten »cikán« větší úspěch než my. To víte, úspěch se v naší zemi stále ještě neodpouští.

Jak se chudý kluk z děcáku dokázal vypracovat na post jednoho z nejvýraznějších fotografů Česka?

Já osobně si myslím, že je to díky mé neobvyklé tvorbě. A samozřejmě i díky štěstí, že jsem narazil na ty správné lidi. Velký podíl na mém úspěchu má zakladatel Českého centra fotografie pan doktor Jiří Jaskmanický, který mi umožnil uskutečnit první výstavu na Václavském náměstí v galerii ABF, a právě díky němu jsem se dostal do povědomí lidem v České republice.

Jaké jsou vaše největší úspěchy na českém i světovém poli?

V České republice je to ocenění v soutěži Photo Open 2017, kde jsem se stal absolutním vítězem. Dále také publikace mé tvorby v zahraničních magazínech, například americký magazín Advocate publikoval mých šedesát vybraných fotografií, a jednu z nich dokonce zařadil mezi osmdesát nejlepších fotografií na světě pro rok 2017. Také lidé mohli vidět mou tvorbu díky evropským magazínům LOEV, které vycházejí v Turecku, Španělsku, Itálii, Německu, Rakousku, České republice a na Slovensku. Samozřejmě za úspěch považuju i nespočet výstav jak v České republice, tak v Rakousku nebo USA. Rád bych podotkl, že výtěžek z mých výstav byl vždy věnován na dobročinné účely.

Jaké nejznámější osobnosti jste fotil a s kým se vám spolupracovalo nejlépe?

Samozřejmě jsem fotil celou škálu známých osobnosti, nechci to tu ale rozebírat, nerad bych totiž na někoho zapomněl. Navíc rád vzpomínám na všechna svá focení, tudíž vybrat to nejlepší snad ani nejde. Je ale pravda, že jedno bylo takové opravdu originální, to proběhlo s hercem Lubomírem Semanem, se kterým jsem fotil tematiku z období II. světové války. Tyto fotografie pak měly obrovský úspěch na mojí pražské výstavě.

Ovlivňuje nějak vaši práci nynější koronavirová situace?

Mě tato situace určitě ovlivnila v tom, že mi byly pozastaveny výstavy, ale jako fotograf pracuji a funguji neustále dále.

Spousta umělců je bez příjmů a dělají klidně i jinou práci, co si o tom myslíte? Šel byste prodávat do supermarketu nebo třeba jezdit taxíkem?

Určitě, vždyť jsme přeci jenom lidé! Myslím si, že když má někdo nějaký titul nebo je trochu známější, tak to z něho nedělá ani o trochu lepšího člověka. Poctivá práce by neměla nikomu, jak se říká, smrdět.

Co si o současné situaci myslíte? Přehání vláda svá nařízení, nebo je podle vás koronavirus nebezpečný?

Myslím si o tom své, ale raději bych se k tomu nevyjadřoval, protože by se do mě lidi pustili jako do psa. To už jsem několikrát na vlastní kůži zažil, když jsem vyjádřil osobní názor k nějaké problematice. Každopádně ale pravidla nařízená vládou dodržuji a měli by i všichni ostatní.

Plánujete ještě nějaké výstavy či jiné zajímavé aktivity do konce roku? Nebo je už teď jasné, že se kvůli koronakrizi nic konat nebude?

No, já bych rád! Na konci listopadu měla proběhnout jedna z mých největších výstav, která se měla uskutečnit v Praze na Václavském náměstí opět pod taktovkou zmiňovaného Jiřího Jaskmanického. Pokud však vládní opatření budou trvat déle, což nejspíš budou, tak začnu přemýšlet i o virtuálních možnostech. Třeba by má díla přinesla lidem v těchto těžkých dnech alespoň trochu radosti.

Petra JÁRKOVÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.1, celkem 15 hlasů.

Petra JÁRKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.