Reklama

Osmanská říše jako hrací karta politiky

Po sto letech se poprvé v turecké společenskopolitické sféře objevil odlesk dávno zaniklé říše. Velmocenské vzpomínky mají živnou půdu ve faktickém odmítnutí Turecka Evropskou unií.

Brusel zmrazil vstupní rozhovory s Tureckem, tím podle tureckých politiků dal na srozuměnou, že se země na Bosporu nemůže dát evropským směrem, napsal ruský server Kommersant. Prezident Recep Tayyip Erdogan předkládá veřejnosti »obraz slavné minulosti«, režimní propaganda tvrdí, že prezident »probudil Turky« a vytvoří »nový chalífát«.

Těžko lze probudit někoho, kdo nespí, uvedl Kommersant. Turecké etnikum nepotřebuje probouzet, když disponuje tak cennou vlastností, jako je adaptabilnost. Přitom ani tak ne ve své vlasti, ale například v Německu, kde je turecké etnikum dlouhodobě úspěšné.

A pokud jde o chalífát, v současném světě jeho vzkříšení možné není. Spíš vypadá jako pokus schovat se před světem do středověkého zámku. Ostatně tak postupovali i slavní vládci Osmanské říše, třeba Mehmet a Sulejman. Vybudovali silnou armádu, a když narazili na hranice rozpínavosti, za armádu se schovali a oddělili své území od zbytku světa. Dobrovolným zabouchnutím dveří však ztratili s okolím kontakt a říše skončila v troskách. Podobně se chová současné Turecko, Erdogan si také stěžoval, že jeho země žije »v obklíčení«. Snaží se ho překonat vojenskými výpady v sousedních zemích - Sýrii a Ázerbájdžánu. Jenže ozbrojené síly v současném světě nemohou poskytnout velmocenské postavení, toho lze dosáhnout jedině rychlým a trvalým ekonomickým rozvojem. A pro něj Turecko nevytváří předpoklady.

Prezident Recep Tayyip Erdogan. FOTO - Wikimedia commons

Slabé školství

Stejně jako další země Blízkého východu, nedisponuje Turecko kvalitním školstvím. Přibývá náboženských škol (imam hatip), které možná vychovají přesvědčené kleriky, ale ne odborníky pro rozvoj hospodářství. Erdogan se v mládí učil, že úspěch přinášejí velké ekonomické projekty, třeba naposled to byla stavba obřího letiště v Istanbulu. Ve své době byly velké projekty v oblibě, přinášely rychlý růst zaměstnanosti a vytvářely hodně pracovních míst. Nyní se staly mnohem efektivnějšími menší jednotlivé investice, avšak rozprostřené do technologií. Ty Turecku chybějí právě kvůli nedostatku vzdělané pracovní síly. Země nepatří k patnáctce nejrozvinutějších zemí. Nenabízí ani dost na export, který by mohl táhnout ekonomický rozvoj. Strojírenství ovládá licenční výroba automobilů, notnou část exportu vytváří zemědělství.

Vnitřní politika se nese ve znamení protekcionismu, věčného podezřívání, zatýkání domnělých odpůrců a boje za zachování území, například válka proti Kurdům. Tohle všechno se může líbit části obyvatelstva, okouzlené vizí nové říše, jenže ta také nechce čekat do nekonečna…

Cestovka pro džihádisty

Zvláštní kapitolu pak představuje prezident Erdogan. O své genialitě je přesvědčen, očekává, že mu projde vše nebo téměř vše, neúspěchy zatajuje či bagatelizuje. Od svých předchůdců také podědil zálibu v oslavování své osoby. Jako oni se obklopil silným vojskem, ale podle všeho mu nevěří. Do bojů téměř nezapojuje armádu, i v Sýrii i v Ázerbájdžánu nechává bojovat syrské žoldáky. Má to jednu výhodu, rakve s ostatky vojáků nemíří do Turecka, ale do syrské vzbouřenecké provincie. Nicméně najdou se posměváčci a na vysoké úrovni. Třeba řecký ministr zahraničních věcí Nicos Densias se vyjádřil, že Turecko přestavuje »cestovní agenturu pro džihádisty«. Pokud jde o armádu, její důstojníci jsou stále zatýkáni, někdy i po stovkách, za domnělou zradu. Koho? Erdogana.

Poslední dobou se zdá, že i chytrý a protřelý politik, jímž Erdogan nesporně je, si vzal příliš velké sousto. Dostal se do sporu s EU i USA, které přišly se sankcemi. Z nich si Erdogan nehodlá nic dělat, ovšem z radikálního úbytku zahraničních investic, spojených se sankcemi, těžkou hlavu má.

Ekonomická krize pokračuje v zemi už třetí rok, pandemie ji prohloubila. Prezidentovi nezbývá než krmit voliče pohádkami o obnově velké říše. I tak ho čekají obtížné volby, ve velkých městech už nevládne, mohl by ztratit těsnou většinu i v malých. Jak by reagoval? Nejspíš jako Trump, uvedl server. Jen by své odmítání porážky možná doplnil nějakou silovou provokací, syrských žoldáků na to má dost, a následně třeba vyhlášením mimořádného stavu.

(pe)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 14 hlasů.

(pe)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.