Reklama
Rozhovor Haló novin s Leem Vanišem, pedagogem a interním doktorandem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

Získávání znalostí není jediným a hlavním úkolem školy

Jak se vám jako odborníkovi na pedagogiku a také rodiči líbí distanční výuka žáků základních škol?

Hned na začátku vám musím, vážená paní redaktorko, oponovat, protože se rozhodně nepovažuji za odborníka na pedagogiku obecně - zabývám se spíše dílčími otázkami. Mohu se ale vyjádřit k tomu, o čem mám aspoň odborné povědomí. Těch, kteří jsou schopni nazírat na školství a školskou politiku z opravdu širokého pohledu, je dle mého soudu skutečně velmi málo, a to navzdory obecnému mínění, že pedagogickým vědám rozumí každý a učit může také každý. Konečně ale, položila jste vlastně dobrou otázku, protože veřejné mínění je mnohdy takové, že do škol je třeba urychleně poslat »skutečné« odborníky, tedy experty z různých jiných oborů nebo z praxe, kteří napraví mnohaleté škody na výchově a vzdělávání dětí, způsobené zaostalým, rigidním a od reality odtrženým školstvím. Takové spasitele slyšíme i ze sdělovacích prostředků, a bohužel nejde jen o akademiky z jiných odvětví, než jsou edukační vědy, ale ke slovu se hlásí stále více razantních »projektantů« školské problematiky z firemního nebo aktivistického prostředí, kde – ať si to přiznáme přímo či oklikou – hraje roli i finanční zisk.

Škola funguje na principu jiného »kapitálu«, který je »návratný« až po mnoha letech – tím je etická a kulturní výbava obyvatel národa. A tím se vlastně opět vracím k oné odbornosti na školství, neboť mnoho mediálních aktérů zcela tyhle věci opomíjí a řídí se mezi řádky v zásadě rovnicí: »všichni jsme do školy chodili – všichni víme, jak by měla fungovat«. Navíc, pokud taková poselství znějí z úst lidí, kteří něčeho dosáhli v jiných oblastech (třeba i v podnikání nebo ekonomii), je to o to nebezpečnější, protože lidé si jejich úspěchy mohou automaticky spojovat s nadějí na úspěch v edukační oblasti.

Důležitým prvkem je i rychlost nabízených řešení a laická srozumitelnost postupů, která je možná žádoucí u řízení nějakého podniku, ale v oblasti pedagogiky, kde vstupují do hry i citlivé psychologické otázky - přeci jen pracujeme s vyvíjejícími se osobnostmi, může jít o scénáře doslova škodlivé. Jenže obecně směrem k veřejnosti funguje vlastně takový automatický efekt, kdy si implicitně říkáme: on dokázal postavit gigantický podnik, který dnes funguje, bude tedy schopný efektivně a rychle vyřešit problémy národního školství. Jenže takhle to nefunguje, ale bohužel se to nepozná hned. Bez odborné průpravy v pedagogické oblasti nelze těm otázkám souhrnně porozumět. No a tím vlastně navazuji i na vaši otázku týkající se distanční výuky, ke které se mohu vyjádřit i jako rodič.

Myslím si, že taková výuka se v žádném případě nedá srovnat s plnohodnotnou prezenční výukou. Jde totiž o celý výchovně-vzdělávací komplex, zprostředkovávaný denně v určitém prostředí s danými hranicemi, jednak stykem s několika autoritami, jimiž jsou učitelé a vychovatelé, potom také neustálými konfrontacemi, a dokonce i žádoucím setkáváním, ba i střety s ostatními spolužáky a vyrovnáváním se s nimi. Ta třída je určitá subkultura, která si utváří během cesty povinné školní docházky nějakou skupinovou identitu, a její součástí je konkrétní jedinec, který se učí už jen tím, že v ní hraje nějakou roli, k níž fyzická přítomnost patří – to jsou všechno psychosociální faktory.

Nezapomínejme, že nejde jen o získávání nějakého penza znalostí - to není tím hlavním a jediným úkolem školy, přestože si to mnozí většinou myslí, ale v distanční výuce jde o absenci sociálních kontaktů s vrstevníky, chybí takové samozřejmé situace, jako je kontakt tváří v tvář, jakási senzitivita v tom osobním kontaktu – tohle vám obrazovka počítače při on-line vzdělávání nenahradí. Vy sice vidíte obličeje spolužáků, mluví k vám autorita učitele, plníte úkoly a hovoříte – jenže jste v nějakém chráněném prostředí, mnohdy doma v pyžamu, kdy nejste nuceni jít do fyzického kontaktu s okolím, třeba i poznat různé typy malých agresorů či se naučit zastávat slabších – to jsou jen drobné příklady. Nikdo vám doma neurčuje pravidla pohybu v prostoru veřejné instituce, ale přes obrazovku reagujete pouze skrze »protézy«, tedy jakési opory vašich končetin a smyslů, klávesnici, myš, kameru, zvukový přenos.

Navíc, co se týče těch fyziologických následků, trpí senzomotorika, dochází k vadnému držení těla, nepřirozeně jsou namáhány smyslové orgány atd. A o takových rutinních věcech, jako je návyk obléci si vhodné oblečení, když jdete mezi ostatní, požadovaná hygiena, příprava pomůcek či vůbec docházka do vzdělávací instituce už ani nemluvím.

Také architektura školy má své místo ve výchovně-vzdělávacím procesu. Ono se to zdá zcela podružné, ale takové sociální návyky jsou právě u dítěte důležité. Tak jako nemůžete navázat stoprocentní vztah skrze mobilní telefon, nelze ani plnohodnotně vychovávat skrze počítač, musíte být fyzicky s tím druhým přítomen a zapojit všechny smysly.

Ale to dosud hovořím o těch, kteří se on-line výuky zúčastňují, ale mnoho rodin takové možnosti ani nemá.

A když učitele nahrazuje při distanční výuce rodič?

Tam vzniká problém, kdy vlastně rodič-neprofesionál je nucen dítě vést sám. Rodič není autoritativním pedagogem vůči svému dítěti, a je to dobře, protože je ve zcela jiné roli než profesionál. Mezi rodičem a dítětem jsou přítomny různé psychické bloky, dochází mezi nimi ke zcela jiným interakcím. Autorita učitele není stejná jako autorita rodiče. Rodič není v roli vychovatele »zvenčí« - zástupce veřejnosti, odrazu národní kultury, určitého kultu pro dítě, ale je s dítětem spojen zcela jinými vazbami a tím jej ani nemůže vidět objektivně. Je to tak v pořádku, a proto máme instituci školy.

Jiná možnost, než omezit vzájemné kontakty dětí ve škole, není. Ovšem pokud se tak děje vlastně již od března 2020, nebude to mít dopad do vzdělanosti národa?

V prvé řadě musím uvést, že určitá nutná opatření chápu a je třeba se jimi řídit. Nevidím do epidemiologické problematiky a bylo by troufalé se vůči tomu nějak zásadně vymezovat. To se musí prostě dodržovat a nezbývá mi, než tomu věřit.

Ale pokud jde o ty dopady: víte, něco jiného jsou například čtrnáctidenní uhelné prázdniny, které se okamžitě nahradí výukou v jiných volných dnech (soboty, řádné prázdniny apod.), ale jiná věc je u dlouhodobé absence fyzického kontaktu s tím sociálním prostředím. Pokud by se to mělo stále opakovat, problém by to jistě znamenalo - už jen kvůli nepřirozenosti té situace pro dítě.

Zásadní potíž - především u základního školství - nevidím ani tak v chybějících znalostech, i když i to může být u dlouhodobé karantény vážné, záleží zase na konkrétní spolupráci rodiče se školou - ale hlavně v učení se dovednostem, které nelze získat jinou cestou než v přímém kontaktu se sociálním prostředím a dennodenně je prostě zažívat. Mějme na paměti, že jde o dítě, které se velmi rychle vyvíjí, a kde je třeba jej sledovat a v případě potřeby i profesionálně zasahovat. Ten ontogenetický vývoj se nedá zastavit a po zvládnutí epidemie na něj zase navázat, ten nám prostě uteče.

Když vyjdu z dosavadních informací, které o tom mám, tak v každém případě dojde i k výpadku znalostí v době distance, který se ale nemusí odrazit na objektivním hodnocení žáků, resp. hodnocení nemusí odpovídat výkonu. Nepoměr je dán už jen růzností domácích prostředí, nestejnou přípravou v rodinách, a to i přes novou legislativní povinnost dítě v době karantény vzdělávat rodičem.

Osobně si myslím, že není ani zcela fér očekávat od rodičů, že zastanou stejně kvalitní roli profesionála-didaktika. Je to svým způsobem přehození vzdělávací povinnosti na ně. Stále ale máme povinnou školní docházku, přičemž ten rodič je nucen nyní zastávat kromě role živitele rodiny docházejícího do zaměstnání a přirozeného vychovatele i roli pedagoga, což skutečně nemusí zvládat jak časově, tak dovednostně.

A co s dětmi, jejichž rodiče jsou výrazně sociálně slabí – jak by k tomu přišly, aby je omezil takový handicap a navždy vlastně vyloučil z kontaktu s těmi, jejichž rodiče by si mohli například soukromého učitele zaplatit?

A pak jsou tu i nepřímé pedagogické otázky, například jak by to bylo se stravováním, pokud by nenavazovalo na denní výuku školní jídelny – kdo by dohlížel, aby všem dětem v domácím prostředí byla podána řádná strava? Ty sociální nůžky by se rozevíraly do té míry, než by se roztrhly. To jsou dost nebezpečné indicie.

Dotkl jste se skutečnosti, že existují také rodiče sociálně slabí. Distanční výuka je v takových rodinách velmi obtížná, někdy i nemožná, neboť nejsou tablety, počítače apod., ani podnětné prostředí.

Nejde jen o tablety, ale také o zajištění volna pro rodiče, který musí s nezletilým zůstat dopoledne doma. Ne každá rodina má prarodiče a ne každý prarodič si užívá zaslouženého důchodu. Nesmíme zapomínat, že existují i senioři docházející do zaměstnání jen kvůli tomu, aby zaplatili nájem nebo si mohli dovolit životu důstojné služby. Co potom takové matce zbývá, pokud si nemůže dovolit dlouhodobou absenci v zaměstnání? Najmout si službu na hlídání, chůvu, a pracovat o to víc, aby ji mohla zaplatit? Už nyní jsem svědkem rozhádaných rodin, kde neurotické prostředí nejistoty a stresu vytváří pro dítě nebezpečný patologický terén. Mnohdy rodiny mají půjčky na bydlení, které nesnesou delšího výpadku v zaměstnání.

Takže vidíte, jak složité to je a jak spolu ty sociální faktory souvisí. Ale také jakou trhavinu do domácností přenosem zodpovědnosti pouze na rodiče házíme.

A ruku v ruce nelze zapomínat ani na učitele - ti se pak mohou stávat terčem výpadů ze strany rodičů, kteří jsou pod neustálým psychickým tlakem, přičemž učitelé zase mají zodpovědně dohlížet na plnění jejich (vlastně už rodičovských) povinností. Další faktor, jako je prostor pro klidnou výuku doma, hraje roli u vícečetných rodin, zejména v pronajímaných prostorech.

Musím ale též dodat, že se nedomnívám, že by plnohodnotné vybavení, například v podobě tabletů apod., mělo přímou souvislost s kvalitou takové výuky, resp. s dosažením výukového cíle.

Nezanedbatelné je zvýšení průměrné váhy dětí v důsledku toho, že sedí doma, nemají tělocvik ani sportovní aktivity. Ostatně to se týká všech, během koronaviru jsme ztloustli. Jak tomu bránit v současné mimořádné situaci právě u dětí?

Chce se mi říct, že nejlepší by bylo zapojit odpoledne děti do běžných domácích prací, pokud rodina nemá k dispozici zahradu, kde se dá volně pohybovat. Ostatně sportovat se dá individuálně i venku, což je zatím zdarma. Ale mnoho rodičů pracuje dnes na směny, navíc toto by se týkalo stejně pouze dětí starších.

Ale když už jsme u toho: víte, za mé školní docházky bylo povinné tzv. pracovní vyučování, dílenské práce a pěstitelská výchova, což je dnes veliký deficit. Nejde jen o nějaké okopávání záhonu či obrušování dřeva, ale ten cíl je zde jiný: kromě jemné ruční dovednosti a citlivosti k rozmanitým materiálům se naučit i o práci, byť drobné, přemýšlet. Být alespoň na chvíli autorem malého výrobku a mít z něj třeba také radost. Rovněž jde o získávání samotného vztahu k práci, důležité je poznání, že nic nepřijde na svět samo, že tomu musíme pomoct, a pak je třeba si toho i vážit.

A co je důležité, že to také trvá v čase, výsledek není hned. Navíc, při samotném pracovním vyučování se velmi zřetelně zpřehledňují vztahy ve skupině dětí, schopnost pomoct druhému, ale jsou vidět i takové vlastnosti, jako je samostatnost nebo naopak nerozhodnost či potřeba ocenění. Tohle poznání, myslím, v současné době mnoha dětem a mládeži vůbec chybí, čímž dotčenou skupinu neobviňuji, nemůže za to.

Nyní je v parlamentu ve hře novela zákona o pedagogických pracovnících a ministr školství chce zřejmě spasit školství tím, že vyučovat by mohli i odborníci-nepedagogové. Je to rozumné?

Ta novela je naprostá katastrofa a vrací české školství v zásadě do dob válečných a předválečných, neboť až po II. světové válce bylo zákonem jasně definováno, že učitel je uceleně vzdělán na fakultě připravující učitele. Předesílám, že nejsem žádným způsobem v současnosti svázán s žádnou pedagogickou fakultou, takže mě nelze podezírat z obhajoby její existence, ale myslím si, že odborné pedagogické vzdělání pro učitele všech stupňů škol je nutné, ať už se získává na fakultách pedagogických nebo ostatních fakultách připravujících učitele. Obecně lze říci, že jakmile se dostane do legislativy možnost oficiálně zaměstnávat nepedagogy na stejné úrovni jako vystudované učitele (což je případ téhle novely), je to nebezpečný precedens, kterým přiznáváme, že výchovně-vzdělávací proces našich dětí může řídit v podstatě kdokoli. Ta novela posílá vzkaz všem pedagogům nejen všeobecně vzdělávacích předmětů, že jejich existence je v zásadě nahraditelná kýmkoliv a že dosavadní pětileté studium nemá žádnou odbornou váhu! Jak ale můžeme porovnávat odbornost např. chemika, právníka a učitele, když má každý naprosto odlišný koncept studia, zcela jiné úhly pohledu na svět a předmětem jeho odbornosti je něco diametrálně jiného? Každý z uvedených bude uvažovat o světě jinak. Já mohu přidat svou vlastní zkušenost, protože jsem studoval na fakultě filozofické i pedagogické, a mohu říct, že i zde je určitý rozdíl mezi absolventy, pokud jde o pohled na svět a na dítě, i když se třeba stále jedná o stejný obor zaměřený na člověka. Takže si nedokážu představit, že bychom kladli vedle sebe absolventy učitelství a například práva.

Uvědomme si, že ti pedagogové pět let studují kromě aprobačních předmětů také psychologické disciplíny, různé pedagogické teorie a subdisciplíny, ale také konkrétní didaktiky svých oborů nebo metodiky učitelské práce. Získávají poznatky z filozofie výchovy, etiky nebo ze základů neurověd proto, aby byli připraveni reagovat na různé situace u dětí. Od samého začátku se s nimi primárně počítá jako s lidmi, kteří budou pracovat s dětmi a mládeží, proto se učí porozumět různým sociálním interakcím. Obzvláště v dnešní době, kdy jsou v běžných školách stále více integrováni žáci s nějakými speciálními potřebami, je nezbytné být na to nejprve po teoretické stránce připraven.

A nenaučí se to daný odborník přímo v praxi?

Není možné spoléhat, že takového laika toto vše naučí až praxe. Jakmile není odborný základ a nějaké povědomí například o různých patologiích, které se mohou vyskytnout u dítěte během školní docházky (poruchy chování, specifické poruchy učení apod.), nelze si vzít na svědomí takový pokus. Navíc, úkolem učitele je také rozpoznat děti talentované. Já si vůbec nedokážu představit, jak by mohl takový nepedagog například kvalitně spolupracovat s pedagogicko-psychologickou poradnou, pokud by se u dítěte projevily nějaké vážné problémy nebo podněty k řešení. Neznal by ani odbornou terminologii pro dorozumění se s ostatními odborníky, natož aby kvalitně zasahoval.

Dalším faktorem je také práce s žáky z odlišných kultur, než je naše. Je jich stále více a i na ně musí být učitel odborně připraven. Nelze spoléhat na to, že pokud někoho baví práce s dětmi, že ji bude dělat dobře, bohužel se to mnohdy nepozná hned, což je o to nebezpečnější. Je to asi jako bychom uzákonili, že psychologické služby (poradenské, klinické aj.) může dělat absolvent architektury: také to lze brát tak, že to »může« přeci dělat každý, koho to baví. S nějakou základní výbavou empatie se tu problematiku »tak nějak« naučí přeci až praxí s klientem, bude s ním hovořit a nikdo dlouho nic nepozná.

Za prvé, takové profese, jako je učitelství, spočívají ve vytrvalé mnohaleté práci, jejíž výsledek není vidět vzápětí a v praxi se nezměří. Za druhé: profese se pak může otevřít i různým pokoutným šarlatánům či nevyrovnaným osobnostem. Povolání učitele znamená zvládat mnohdy složité problémy vztahu s dětmi, mnohé problémy jsou skryté a je zapotřebí myslet v kontextech, pokud jde o vývoj dítěte. Navíc je třeba říct, že během studia učitelství přichází student pět let do kontaktu s didaktiky, psychology, pedagogy – ti ho průběžně sledují i po osobnostní stránce, aby jeho případnou nekompetenci pro učitelské povolání odhalili. Prostě jde o určitou záruku, koho lze do práce s dětmi pustit. Tohle nemůže rozhodovat ředitel jako jediná osoba při přijetí do pracovního poměru.

Ale zaznívají i argumenty podporující novelu, například že stejně jen uzákoňuje dlouhodobý stav. Co vy na to?

Tak zaprvé, záleží na tom, kdo takovou argumentaci předkládá: osobně rozumím tomu, když se někteří ředitelé škol domnívají, že jim to uvolní ruce. Svým způsobem mají pravdu, ano, mohou zaměstnat kohokoliv a nemusí jeho nekvalifikovanost nikomu zdůvodňovat, jako tomu bylo doposud. Ale je to naprosto laciné a krátkodobé manažerské řešení. Jak jediná osoba ředitele může v pohovoru o zaměstnání rozhodnout o kvalifikovanosti někoho, kdo se v životě nesetkal s pedagogickou psychologií, didaktickými teoriemi apod.? Takový neodborník, dle novely, bude po všech stránkách, i finanční, postaven na stejnou úroveň s kvalifikovaným učitelem, který je takovými disciplínami v pětiletém studiu nabitý.

A co lidský faktor, který funguje všude – mám na mysli různá »přátelská« dohazování v boji o zaměstnanecká místa? To může jít přeci tak daleko, že farmaceut nesežene na venkově práci, a protože je dobrým známým či příbuzným starosty obce, tedy zřizovatele školy, protlačí se do vzdělávání dětí. A ponechme stranou, že může jít i o zcela neschopného člověka ve svém původním oboru, který selhává v původní profesi – tak prostě půjde učit, protože učit může každý. Navíc není zaručeno, že bude vyučovat alespoň příbuzný obor svého studia, klidně se v praxi stane učitelem dějepisu nebo češtiny, navíc dokonce může kolidovat mezi oběma stupni základoškolské docházky.

A co s absolventem pedagogiky, který se vrátí do rodné obce a nebude pro něj na škole místo? Neexistuje poté síla, která by mu jeho práci na takové škole zaručila. A to, že jde stejně jen o legalizaci dosud praktikovaného stavu, pokládám za naprosto nemístnou logiku: to, že se např. léta na pracovištích krade nebo se nedodržují hygienické předpisy, ještě neznamená, že z toho uděláme normu. Jakmile se taková praxe uzákoní, jde o nebezpečný precedens – schvalujeme tím vlastně návod, jak v budoucnu postupovat. Posouváme tím hranice. Je to stejné, jako bychom v období pandemie při nedostatku lékařů-infekcionistů okamžitě uzákonili, že případy probíhající těžké infekce bude moci lege artis kvalifikovaně léčit jakýkoliv lékař, a to na základě výběru ředitele zdravotnického zařízení. A co hůř, bude moci léčit absolvent jakékoliv nelékařské fakulty, ze kterého ředitel jedním podpisem udělá lékaře, byť na dobu tří let.

Ředitel školy by měl být snad natolik rozumný, že si vybere toho schopného a jeho práci si uhlídá…

To musím zásadně odmítnout. Kdo posoudí osobnost ředitele nebo schopnost nekvalifikovaného uchazeče stát se ze dne na den učitelem, kterého jinak na fakultě pět let »hlídají« odborníci po stránce osobnostní i odborné? Měli bychom počítat se všemi negativními následky, a proto by právní předpis neměl takovou prostupnost do škol vůbec dovolit. Navíc, naše vysoké školství přeci nikomu nebrání si v jakémkoliv věku doplnit aspoň minimálně základy pedagogického vzdělání – je to i dobrá prověrka pro lidi, kteří o profesi učitele mají skutečný zájem.

Dosud si mnoho jiných vysokoškoláků pracně doplňovalo pedagogickou kvalifikaci, aby mohli ve školství působit. A pokud přihlédneme ke skutečnosti, že škola je asi jedním z posledních míst pro zbohatnutí, tak klobouk dolů před takovými zapálenými lidmi. Navíc si tito lidé doplňující studia platí, tak jaký je to nyní vůči nim vzkaz?

Faktem je, že existují i kvalifikovaní učitelé, kteří nejsou ve své práci dobří. Nebylo by pak lepší je na čas nahradit sice neodborníky, ale lidmi schopnými?

Ano, v každé profesi existují ti méně pracovití nebo nezkušení, to bylo, jest a bude. Ale nemůžeme z toho vycházet pro plošnou legalizaci nekvalifikovanosti - my to můžeme jen konstatovat a snažit se to rozpoznat a napravit, někdy i v průběhu té praxe. Proto máme systém škol, kvalifikací a zkoušek. Je to určitá záruka kvality, byť někdy možná menší, někdy větší. Ale je to pořád lepší, než tyto instituty zrušit a zcela uvolnit takový výběr. Samozřejmě, i já jsem se setkal s učiteli, kteří díky svému pokročilému věku mají mnoho zkušeností. Ale tito původně nekvalifikovaní učitelé, protože nebyli automaticky staveni na roveň s kvalifikovanými absolventy, si v průběhu kariéry vzdělání doplnili.

Na druhou stranu vím i o takových, co ještě nemají žádné zkušenosti, v profesi »plavou« a potřebují určitý dohled. Ale to je i otázka zralosti absolventa učitelství, velmi záhy i on sám zjistí, zda na takovou profesi má. Pokud někdo vystuduje s výborným prospěchem třeba ekonomii, ještě neznamená, že v praxi nezjistí svou pozdější neschopnost ji dělat.

A konečně, jak se vůbec pozná dobrý, nebo špatný učitel? To si vůbec od stolu netroufám říct, protože je to dlouhodobý proces poznání, kdy vstupním předpokladem je právě absolvování pedagogického studia.

V neposlední řadě musím také dodat, že vím i o lidech, kteří selhali v původní profesi, a proto se uchýlili do škol – mám na mysli i pedagogy uměleckých oborů, kde je taková rozlišitelnost dobrého učitele od špatného opravdu velmi těžká. Těžká proto, že u výchov (výtvarná, literární, hudební apod.) se ta absence didakticko-psychologické složky schová za podcenění veřejností, že takovéto výchovy jsou pouze doplňujícími volnočasovými předměty. Proto je přímo profesní katastrofa, když pedagogicky nekvalifikovaní umělci nahrazují profesionála-didaktika třeba v základních uměleckých školách, pracují naprosto nepřiléhavě k věku dítěte, opomíjí výchovné cíle svého oboru apod. Problém je v tom, že se to nepozná hned, resp. nepozná to laik.

Co pro to, aby k tomu nedošlo, můžete udělat vy, nebo další pedagogové?

Za sebe mohu udělat aspoň to, že poskytuji tento rozhovor ve veřejných sdělovacích prostředcích. Obávám se ale, že mnoho učitelů o proběhlém druhém čtení novely v parlamentu ani neví, natož pak aby byli schopni to změnit.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 6319 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


joska.korinek
2021-01-10 10:13
Zato v počtu vysokých škol trháme rekordy.
hajek.jiri51
2021-01-09 18:31
A inkluze ja taky pěkný klacek hozený učitelům pod nohy a studentům
přímo na hlavy.
fronda
2021-01-08 19:07
Úlohou současné školy je především vymývání dětských hlaviček.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.