Reklama
Ilustrační FOTO - Pixabay

Prý se teprve učíme tržní ekonomice

Ještě 31 let po převratu slýcháme, že za různé chyby, které stojí českou společnost miliardy a sem tam i stovky miliard korun, mohou komunisté, protože za 40 let své vlády zničili tržní ekonomiku a ekonomické myšlení. Znovu se jí naučit prý není lehké…

Na mé rodné Vysoké škole ekonomické Praha (VŠE) krátce po státním převratu zrušili výuku nejen »Dějin mezinárodního dělnického hnutí«, ale také »Dějin ekonomických učení«. Začala se vyučovat pouze neoklasická ekonomie hlavního proudu, nejhorší ideologické dogma, které ekonomové zplodili. I v rámci oboru ekonomika zemědělství jsme se za socialismu učili všechny významnější ekonomické školy jako součást všeobecného vzdělání, byť ti, co po škole šli do praxe, se s nimi již vesměs nesetkali. Dnes se dějiny ekonomických učení nepřednášejí. »Učení se svobodné tržní ekonomice« se přitom ne a ne a nedaří. Nejde samozřejmě o ekonomiku svobodnou, ale o ekonomiku soukromokapitalistickou tržní, kde o peníze, resp. o zisk jde slovy Václava Klause až na prvním místě. Karel Marx dávno před Klausem stejný jev popsal jako základní ekonomický zákon kapitalismu – zákon maximalizace zisku (kapitalisty).

Výuku odvětvových ekonomik po roce 1989 zrušili coby nepotřebnou. Jejich guru Václav Klaus přece zná jen trh bez přívlastků. Co řekne, je svaté, i kdyby to smrdělo sebevíc. Že zemědělství významně závisí na přírodních podmínkách, má často dlouhý výrobní cyklus a není s to rychle reagovat na prudké změny na trhu, o stoletém lesním hospodářském cyklu nemluvě? Kdo by se prý takovými hloupostmi zdržoval! Nicméně po mnoha letech procitnou z bludu a k odvětvovým ekonomikám se pod jiným názvem na VŠE vrátí.

Základní je prý teze anglického klasického ekonoma Adama Smitha o »neviditelné ruce trhu«. Říká, že jedinec sledováním svých vlastních sobeckých zájmů nevědomky koná pro společnost dobro. Odmítá státní zásahy, řečeno moderním jazykem. Teze o neviditelné ruce trhu je sporná. Společenským dobrem sotva může být propouštění lidí z práce pro nadbytečnost ve vztahu k potřebám zhodnocování kapitálu, vyhazování lidí z bytů na ulici pro neschopnost platit nájemné či dokonce nahánění lidí na jatka válek (zdůvodňovaných různě, ale v zásadě za vyšší zhodnocení kapitálu příslušného státu). Nebo že by za lidi považovali pouze kapitalisty?

Příznivci teze o neviditelné ruce trhu zapomínají, že v roce 1776, kdy bylo vydáno Smithovo »Bohatství národů«, tehdejší buržoazní politická ekonomie hájila v Nizozemí a Velké Británii zvítězivší kapitalismus před hrozbou návratu feudalismu. Nizozemská buržoazní revoluce sice nad feudalismem zvítězila již koncem 16. století a anglická revoluce v roce 1648, ale v ostatní Evropě feudalismus trval, do ztečení Bastily zbývalo 113 let, o materiálně technické základně kapitalismu – strojové velkovýrobě – se mohlo Smithovi tak leda zdát a vědecký socialismus a komunismus tehdy nepřekvapivě neexistoval.

EU jako trh bez přívlastků?

Skepticismus Václava Klause k Evropské unii byl a je znám. Přesto podal přihlášku – žádost České republiky o vstup do EU za všech podmínek tam v dané době platných. Protože Klaus a jeho nohsledi znali jen trh bez přívlastků, uteklo jim, že EU je všechno možné, jen ne trh bez přívlastků. Že unijní trh zná kromě odpuzující byrokracie také tisíce výjimek z platných nařízení a směrnic pro mnoho členských států, takže o čistém tržním prostředí tam nelze mluvit ani náhodou.

Tak začala přístupová jednání se špatným zadáním a s nekompetentními vyjednavači. Výsledkem byly polokoloniální podmínky pro ČR, zvláště pak v zemědělství. To, těžce poškozeno klausovskou transformací, dostalo další těžkou ránu. Dodnes se z ní nevzpamatovalo. Nesoběstačnost ČR v potravinách našeho klimatického pásma se dál rychle prohlubovala, stejně jako role ČR pro odbyt západních nekvalitních přebytků potravin.

Velmi špatně vyjednané byly i podmínky vstupu ČR do EU v dopravě. Zda zahrnutí kanálu Dunaj – Odra – Labe do podmínek vstupu bylo z iniciativy vstupujících států nebo EU, nevím. Takové podmínky se ale v rozumné společnosti zásadně odmítají. Čeští vyjednávači a česká politické reprezentace se ale prý učili tržní ekonomice. Příznačné bylo i závěrečné jednání v Bruselu. Zatímco polský premiér Leszek Miller na invalidním vozítku v Bruselu úspěšně vymáhal další a další ústupky a vyjednávače z EU přiváděl k zuřivosti, český premiér Vladimír Špidla čekal, jak jednání dopadne. Pak se divil, že Miller vymáhal jen ústupky Polsku a Česko zase ostrouhalo.

Plnou parou do ekologické katastrofy

Životní prostředí se sice po roce 1989 stalo prioritou, ale jako první byl odvolán ministr životního prostředí Bedřich Moldan, v červenci 1992 byl jako první rozehnán Federální výbor pro životní prostředí, zpacifikováno bylo ministerstvo životního prostředí a řadu let se pak ekologové snažili zachránit z dosažených výdobytků let 1990-92 co se dalo. Ekologická (environmentální) ekonomie se absurdně podrobovala tržním kritériím. Místo socialistického vyčíslování ekonomických škod na životním prostředí objektivními expertními odhady se zavedlo dotazování občanů, kolik jsou ochotni zaplatit buď za zlepšení nebo za nedevastaci životního prostředí. Že nejsou mnozí ochotni zaplatit ani korunu? Stává se. Vždyť jsou denně podrobováni ideologii sobectví. Že tu a tam vyjdou absurdity? Že v několikrát povodní vytopené obci občané řekli, že jsou ochotni zaplatit velké částky za protipovodňová opatření, která reálně zhoršují průběh povodně? Inu, obratné manipulace a nekvalifikovanost dělá divy. Že z environmentálních ekonomů udělali nejen na VŠE disidenty? Jistě. Ohrožují prý svobodu, demokracii a trh, takže nejlépe je zašlápnout…

Lidstvu sice hrozí světová ekologická, a zvláště pak klimatická katastrofa, ale environmentální ekonomie v učebnicích politické ekonomie buď chybí, nebo je tam jen coby divně pojatá externalita. Švýcarský konzervativní ekonom J. E. Mead už v roce 1952 správně vymezil externality jako »vnější mimotržní vztah soukromých subjektů« (v němž jeden subjekt přenáší své negativní vlivy netržně na druhý subjekt a ten mu v tom není s to bránit). Platí-li ale Klausův trh bez přívlastků, pak běda všem, kdo chtějí respektovat externality jinak než trpěním jejich přenášení na poškozené. Že externality nejednou vážně deformují tržní prostředí? To je prý jen problém poškozených.

K základní nejen ekonomické literatuře by měly patřit studie kolektivu D. Meadowse »Limity růstu« z roku 1972 a »Překročené meze« z roku 1992. Zakázány prý nejsou, ale slušný člověk je prý nevezme do ruky. Věcně je nikdo nevyvrátil, ale jejich základní závěr o neudržitelnosti pokračujícího ekonomického růstu se neobjevuje ani ve strategiích udržitelného rozvoje ČR a EU. Chybnou tezi o »trvale udržitelném ekonomickém růstu« nezpochybňují ani radikální nevládní ekologové. Neměli by se ale pak divit, že se k udržitelnosti nejsou s to dostat a že případná realizace mnohých jejich návrhů nejednou napáchá víc škod než užitku, viz hrubě chybné »zelené energetické dogma« či bezhlavý »boj za divočinu«.

Jako student VŠE jsem v roce 1979 od profesora Dmitrije Chomy dostal těžký úkol – vyvrátit Meadowsovy Limity růstu. Že nebyly dostupné, nebyl velký problém. Domluvili jsme se, že se soustředím na základní myšlenku studie – neudržitelnosti ekonomického růstu. Připravil jsem se, padaly docela ostré argumenty pro i proti. Skončilo to asi napůl. Profesor Choma na závěr řekl, že ode mě čekal víc. Neřekl ale, zda čekal, že se za studii Limity růstu plně postavím, nebo že ji zcela vyvrátím. Později jsem byl nasměrován na vědeckou přípravu v nově zakládané environmentální ekonomii na Ekonomickém ústavu ČSAV.

Dnešní diletantismus

Při pozdně jarní návštěvě VŠE člověka zaskočí vyřvávání rozhlasu: »Den daňové svobody«, doplněné žvaněním o zhoubnosti daní a požadavkem na jejich snižování. Před lety jsem si udělal kontrolní výpočet. Zjistil jsem, že nejenže hlásají ideologické dogma, ale ještě ho mají špatně spočítané. Silniční daň je reálně uživatelský poplatek, tj. (velmi nízký) příspěvek motoristů k údržbě a opravám silnic, o mnohem objemnějším zdravotním a sociálním pojištění nemluvě. Nelze je počítat mezi daně.

Příznačné je i rostoucí opovrhování rodným jazykem a matematikou. Narůstající jazyková negramotnost je děsivá (i se znalostí angličtiny na tom mnozí nejsou dobře), snaha nahradit matematiku plně kalkulačkou či počítačem je chybná. Matematika v první řadě učí logicky myslet. Počítač spočítá vše, co se mu zadá. Je-li ale zadání chybné, vypočítá chybný výsledek. K tomu přistupuje rostoucí lenost cokoliv počítat. Obvykle se argumentuje čísly vycucanými z prstu nebo převzatými ze zahraničí. Přitom často ani není známo, jak se k těmto datům došlo. Hlupáky pěstovaný odpor k matematice a idiotské zrušení povinné maturitní zkoušky z matematiky je příznačné. Ano, v důsledku všemožných experimentů na žactvu, studentstvu a učitelstvu vzdělanost a zejména kritické myšlení v Česku, stejně jako na západě, prudce upadá.

S matematikou »válčí« i v Bruselu

Ano, s počítáním mají stále větší problémy i ve vedení EU. Vesměs se pletou v neprospěch Česka. Vedení ČR takové chyby ne vždy energicky odmítá. Hrubé matematické chyby drtí i koncepce, které jsou páteří řady klíčových unijních politik.

Například autoři Zelené dohody pro Evropu se neobtěžovali provést výpočet komplexní náročnosti získávání elektřiny a tepla z jednotlivých zdrojů na emise skleníkových plynů, způsobujících zhoubné oteplování. Kdyby si solidní výpočet udělali, museli by změnit postup k potřebnému cíli – nulovým emisím skleníkových plynů, a jako první nezakazovat uhlí, a hlavně nebýt nepřátelští vůči jaderným elektrárnám. Nejprve by museli zakázat ropu a zemní plyn z břidlic a energeticky náročné zkapalňování zemního plynu. Velké investice do terminálů na dovoz zkapalněného zemního plynu prý ale nelze přes noc odepsat, stejně tak nové rozsáhlé připravované investice do této oblasti. Takže ochrana klimatu má prý smůlu, o energetice států hojně využívajících uhlí a uran k získávání elektřiny a tepla nemluvě.

Veliké rozpory jsou v politice podpory využívání takzvaných obnovitelných zdrojů energie. Zásada využívat je prakticky za jakoukoliv cenu je scestná. Prudký růst elektřiny z větru a Slunce vede k blackoutům. Ignorace působení zákonů fyziky v elektrizační soustavě věc neovlivní.

Je možné, že v Zelené dohodě nejde ani tak o odvrácení klimatické katastrofy jako o spiknutí lobby obnovitelných zdrojů energie a plynařské lobby proti lobby atomové a uhelné s tím, že není jasná role v USA mocné ropné lobby. Plynofikace silniční dopravy z hlediska dopadu na klima prakticky nic neřeší, zvyšování podílu biopaliv na pohonných hmotách stupňuje genocidu hladem a vidina elektroaut narazí na problém nedostatku elektřiny.

Podivný je i základní použitý nástroj – obchod s povolenkami na emise oxidu uhličitého. Předně není dokázáno, že by tento obchod nějak pomohl snížit emise oxidu siřičitého, proti kterému byl původně v USA zaveden. Argument, že to přišlo znečišťovatele levněji, nevypovídá v situaci, kdy nejsou známé odvrácené ekonomické škody na životním prostředí. Prodej emisních povolenek na emise oxidu uhličitého se ukázal neefektivní. Nereguluje další skleníkové plyny, pokrývá jen velké zdroje emisí oxidu uhličitého a jde o derivát finančního trhu, jehož hodnota prudce kolísá na základě změn různých faktorů, v první řadě spekulace. Rozvrací tudíž velké emitenty oxidu uhličitého. Potřebu zavést jednotnou daň za emise skleníkových plynů přepočtených na tzv. CO2ekv. ignorují. Také tady se prý dobře placení pánové a dámy v Bruselu tržní ekonomice učí. Že od 70. let, kdy byl obchod s povolenkami na emise oxidu siřičitého poprvé použit v USA, uplynulo takřka půlstoletí, je prý jen malá vada na kráse.

Když jsem v roce 1986 psal svou Soustavu plánovitého řízení k ochraně přírodních složek životního prostředí (v Československu), tak jsem nejprve formuloval věcné problémy, které je nutné řešit, poté jsem teprve analyzoval problémy řízení. Kromě ekologických norem, zákonů a organizačního zabezpečení ochrany životního prostředí jsem se podrobně zabýval také ekonomickými nástroji. Jako první opatření jsem navrhoval zrušit dotace a daňové úlevy na spotřebu fosilních paliv a na další opatření poškozující životní prostředí. Autoři Zelené dohody pro Evropu se ale takovými věcmi nezabývali. Na jedné straně tučné dotace na akce k ochraně, na druhé straně tučné dotace působící proti. Obojí prý vytváří prosperitu. Možná ani nevědí, že perverzní daňové úlevy výrazně přispívají k hypertrofii mezinárodní dopravy, a tak brání udržitelnosti, a že jejich zrušení by bylo tržně konformní. Možná ale jen nechtěli přitížit automobilovému a leteckému průmyslu, významně rozvíjejícím evropské hospodářství. Šahat se na ně nebude, i kdyby světové klima mělo zkolabovat. Nebo se s takovými drobnostmi nezabývali, protože návrhy kverulantů všeho druhu se ze zásady odmítají, ve jménu pravdy a lásky k penězům, jak by řekli klasici, a čísi arogance.

Závěrem

V rámci opatřování vakcín proti obávanému koronaviru vedení EU sjednalo smlouvy, které negarantují dodávky a jež neznají sankce za včasné nedodání vakcín a za jejich možné vedlejší negativní následky. Takže nás jejich dodavatelé beztrestně doběhli, dodávky vakcíny váznou, a nedostává se jí. Vedení EU se zřejmě také učí tržní ekonomice. Netvrdí ale, že za to můžou komunisté. V západní Evropě u moci nebyli. Česká eurokomisařka Věra Jourová, obávaná zaváděčka cenzury, v televizi přiznala, že ty smlouvy neviděla. Za ten její obří plat je to opravdu podivný výkon.

Jan ZEMAN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.7, celkem 50 hlasů.

Jan ZEMAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


jmarek3
2021-02-13 16:45
Kapitalizmus je jakoby bez limitů , ale vvždy musí vypuknout válka ,
aby mohl kapitalizmus fungovat dál.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.