Dík, Zdeňku, za všechno

Sdělení o smrti Zdeňka Hořeního mě zaskočilo. Naposledy jsem s ním telefonicky hovořil před Vánocemi. Byl, zdálo se mi, v dobré kondici. Najednou však taková zpráva. Zdeněk byl totiž pro mne nejen kolega, šéf, ale i přítel, který nejen uměl psát, ale také chápat toho druhého. Setkával se často s lidmi. Jako novinář, i jako poslanec. Řešil mnohé z jejich problémů. Dokázal si získat důvěru spolupracovníků i těch, s nimiž hovoříval.

Vybavuji si mnohé situace po jeho boku po svém příchodu do Rudého práva. Tehdy mně řekl: Je čest být redaktorem Rudého práva. Nechal mne zároveň vybrat si své spolupracovníky. Nemluvíval vedoucím do jejich výběru. Měli svou odpovědnost. Nebývalo ani zvykem, aby zástupce šéfredaktora psával reportáže a vyprávění o umělcích. Pro moji touhu se i takto žurnalisticky projevit měl pochopení. Brzy zpozoroval, že jsem měl ve zvyku psát si poznámky na jakýkoli kus papíru – nějak se se mnou táhla válečná zkušenost, kdy jsem jako špunt žil u babičky a dědečka ve středočeské Tmani a neměli jsme právě na rozhazování. Zdeněk měl ale názor, že já, zástupce, dělám tak trochu ostudu a dal pokyn koupit pro mne blok.

Ve službách v redakci jsme se, my zástupci, střídali. Pravidelně se stávalo, že kolem desáté večer se Zdeněk, ještě oblečen z premiéry, přijel podívat na to, jak budou vypadat noviny. Zvykli jsme si. Vzpomínám i na to, jak jsme spolu diskutovali o umění. Měl široký rozhled. Chodíval na premiéry, divadelní představení, koncerty, vernisáže a snad neminul ani žádný významný tenisový turnaj, který se konal v Praze. Proto jsem byl potěšen, když právě mě jmenoval svým zástupcem v radě, která se zabývala výtvarným uměním v nové budově Rudého práva. Znal řadu umělců, zvláště ty, kteří zobrazovali jeho rodný kraj, Jíru, Komárka, a v něm obec se zříceninou hradu Frýdštejn, kde se narodil. Kousek od Jizery, kousek od Malé Skály. Proto si Zdeněk pro svou kancelář do nové budovy vybral i obraz Pavla Poličanského, českorajského malíře zachycujícího nejen Trosky, ale i bizarní skály tohoto bytostně českého kraje. Mimochodem také »na Jizeře« prožil své mládí i můj otec.

Litoval jsem ho, když ve funkci předsedy tiskové komise předstoupil po nočním listopadovém zasedání roku 1989, nesmírně unaven, před číhající první novinářské dravce…

Zdeňku, dík za nás za všechny, kteří jsme nepřeměnili svůj kabát za »dobré místo na slunci«. Stejně jako Tys to neudělal…

Jaroslav KOJZAR