Reklama
Rozhovor Haló novin s Kristýnou Melnikovovou, válečnou novinářkou

Dokážu si zachovat svou ženskost

Jste válečná zpravodajka agentury EADaily. Jak a proč jste se rozhodla dělat zrovna válečnou novinařinu, například na Donbase, v Sýrii nebo Náhorním Karabachu?

To rozhodnutí bylo spíše vynucené. To, že Majdan na Ukrajině skončí krvavě, jsem pochopila ještě před tragickým 2. květnem 2014. Už tehdy v Oděse komentáře na sociálních sítích páchly krví. Když se na Majdanu obyvatelům Donbasu začalo říkat »Bydlo« a veřejná prohlášení vedení země po Majdanu jen posílila rozdělení ukrajinské společnosti, uvědomila jsem si, že to všechno nemohlo skončit jinak než občanskou válkou. Přes svou zálibu v politice jsem nikdy neplánovala dělat válečnou žurnalistiku, a pokud jsem o něčem chtěla psát, tak spíše o cestování, ale rozhodně ne o válkách. V té době jsem pracovala jako novinářka s docela malým platem, polovinu jsem ho utratila za pronájem bytu v Moskvě.

Nicméně když začala občanská válka na Ukrajině a ruská média o ní začala aktivně informovat, chtěla jsem zjistit, zda je všechno, co mi říkají z obrazovky, pravda. Snažím se vždy ověřovat vše, co se dozvídám z oficiálních zdrojů, zaměřovat se na názory přímo zúčastněných lidí, na fakta a informace z reálného místa. Tak jsem našla možnost a jela na Donbas společně s dobrovolníky, abych se na vlastní oči ujistila, na čí straně je pravda a co se vůbec děje na hranicích mojí vlastní země.

Bylo to děsivé. V ukrajinském městě Pervomajsk v Luhanské oblasti se sami hladoví lidé začali zapojovat do humanitární pomoci v době, kdy bylo město bombardováno těžkým dělostřelectvem ukrajinských ozbrojených sil. Tehdy jsem poprvé viděla mrtvého muže, který se doslova proměnil v krvavou kaši, v níž bylo možné rozeznat jen ruce. Z té doby jsem si zapamatovala, jak se kolem jeho vlastního domu rozletěly fotografie z rodinného alba. Byl to opravdu silný zážitek. Muže, který ještě před chvílí žil a nyní jeho tělo vojáci sbírali po částech. Od této chvíle jsem pochopila, že chci a musím vyprávět o válce, kterou jsem viděla. Především proto, aby války, jako je tato, už nikdy nebyly. Zní to pateticky, ale beru to jako poslání.

A jestliže válka na Donbasu pro mě byla »osobní« zkušeností, protože tam byli v mém chápání »rodáci«, válku v Arcachu (Náhorním Karabachu) jsem vnímala původně čistě z profesionálního hlediska. Když jsem však přijela a seznámila se s touto zemí, především s lidmi, karabašská válka se stala pro mne stejně osobní, jako tomu bylo v případě mých rodných spoluobčanů.

Když jsem si uvědomila, že jsem najednou válečná novinářka, nebo chcete-li zpravodajka, tak jsem chtěla pracovat i na jiných válkách. Takže jsem byla například v Sýrii, kde jsem viděla ruiny měst po bombardování, a hrůzné příběhy lidí, týraných teroristy, byly pro mne silným zážitkem. Teď, když si uvědomuji, co vlastně samotná válka je, se pro mě každá válka stala mnohem významnějším tématem.

Kristýno, povězte nám více o některých svých nejpozoruhodnějších zážitcích, které jste v různých válkách prožila. Jak vás tyto zážitky či události ovlivnily do budoucna?

Jedním z opravdu nejsilnějších mých zážitků byla přehlídka Vítězství v Doněcku v roce 2015. Zúčastnili se jí bojovníci, kteří byli ještě předešlého dne na bojových pozicích, bylo to jasně vidět na jejich tvářích, ne všichni vypadali slavnostně, někteří vypadali moc unaveně. Průvod otevřela píseň Loučení Slovanky a v tu chvíli, jakmile orchestr zahrál první akordy, se spustil letní teplý liják. Bylo tomu těžké uvěřit, ale opravdu to bylo jako z filmu nebo filmové kroniky z roku 1945. Jako by příroda spolu se všemi zúčastněnými truchlila nad oběťmi této války. Diváci házeli vojákům kytice šeříků pod nohy jako v roce 1945. Něco takového už asi nikdy nezažiju. Vždycky jsem si přála poznat něco podobného jako v roce 1945, chtěla jsem prostě zažít přehlídku Vítězství, a to se mi nečekaně splnilo v květnu 2015 v Doněcku, ovšem po strašných tragických událostech občanské války na Ukrajině.

A také maková pole na frontě oddělující pozice milicí DLR a ukrajinských žoldnéřů z dobrovolnických praporů proslavených svou ukrutností. Z nějakého důvodu bylo na nejvíce nebezpečných místech fronty nejvíce máku. Chcete-li si představit romantiku války, bude to pravděpodobně vypadat takto: Zákopy, krásné zaminované makové pole, jasné donbaské slunce a nepřátelská vlajka na dostřel.

A pak přijde příběh z mé reportáže o dívce, která sbírala jahody ve své zahradě, na kterou v tomto okamžiku začal střílet ukrajinský snajper, aby ji zastřelil jen pro svou zábavu. Často se mi o téhle dívce zdálo, než jsem ten příběh napsala. V mých snech jsem pak zřetelně viděla malou holčičku v bílých šatech na jahodové louce v záběru optiky s křížkem odstřelovací pušky. (Ve válce v bývalé Jugoslávii snajpři nechávali střílet na civilisty turisty už za pouhých 20 dolarů – pozn. red.) Příběhy ve sklepích Stěpanakertu, zvuky sirén a noční rachot zbraní v podzimním Arcachu. A také velké zelené oči dívky v troskách Homsu (Sýrie) se mi navždy vryly do paměti. Nevím, jak mě to ovlivnilo. Asi je pro mě teď velmi obtížné psát o nějakých drobných a nedůležitých tématech.

Která kniha ovlivnila vaše myšlení, vaši osobnost a váš světonázor?

Už od dětství jsem četla knihy, kde se řeší určité sociální problémy – například Kortik sovětského spisovatele Anatolije Rybakova, Timur a jeho parta od Arkadije Gajdara, Mladá garda od Alexandra Fadějeva. Asi to všechno nemohlo neovlivnit mé představy o společnosti a o mém místě v ní. Určité formování mých názorů je ovlivněno také prostředím, ve kterém jsem vyrůstala. Velké dílo o občanské válce v Rusku, podle mého názoru, je trilogie Křížová cesta Alexeje Tolstého. Nepodává karikaturu ani propagandistický obraz bílých, líčí je tak, že vzbuzují sympatie a soucit čtenáře, ale z knihy jasně a pochopitelně vyplývá, proč vyhráli nakonec rudí. Remarqueovy knihy Na západní frontě klid a Čas žít, čas umírat jsou krásné, ráda bych napsala něco podobného o válkách, které znám. No a Hemingwayovo Sbohem, armádo! mi také slouží jako příklad ideálního válečného románu. Z publicistických knih je to rozhovor Ignacia Ramoneho s Fidelem Castrem.

Řekněte, prosím, našim čtenářům o atmosféře, ve které jste vyrostla, kdo jsou vaši rodiče? Mají politické přesvědčení? Jak moc ovlivnily politické názory vašich rodičů a blízkých výběr vaší profese a vůbec životního stylu?

Vyrostla jsem v malém městě Sasovo v Rjazaňské oblasti, kam v roce 1941 mého dědečka Viktora Michajloviče jako malého jeho maminka společně s jeho starší sestrou převezla z Moskvy v naději, že daleko od hlavního města bude jednodušší nasytit dvě děti bez manžela, který odešel jako dobrovolník na frontu na podzim roku 1941, hned jakmile začala ofenzíva Němců na Moskvu.

Nejprve žili v zemljance, pak u vzdálených příbuzných. Trpěli hladem, dokud se z fronty nevrátil strýc mého dědečka. Nastěhoval je do svého malého domku, kde ve třech pokojích tehdy žilo 16 lidí. A v těch prvních poválečných letech se na tyto chvíle vzpomínalo jako na nejšťastnější období, protože lidé, kteří prošli válkou, podporovali jeden druhého. A byli obrovsky šťastní, jakmile válka skončila.

Můj pradědeček se už nikdy nevrátil z fronty, zmizel v ukrajinských Karpatech. Po čase nám bylo oznámeno, že zemřel. Praděd ze strany babičky také bojoval, ale na severu, v Murmansku. Zůstal naživu, i když byl velmi vážně zraněn. Takže dějiny Velké vlastenecké války v mé rodině byly vždycky přijímány s hlubokou úctou a všichni je máme uloženy ve svém srdci. Vždy 9. května jsme šli s celou rodinou na vítězný průvod v našem městě. Nikdy jsme nevynechali.

V mé rodině měli všichni dělnické profese. Děda byl komunista z přesvědčení. Hodně se věnoval mojí výchově a nepochybně to bylo rozhodující. Sotva jsem se naučila chodit, vodil mě na různé mítinky a demonstrace, pak i na levicové akce proti liberálním reformám, rozpadu země a nelegální privatizaci národního strategického majetku. Můj dědeček měl velmi dobrého přítele, bývalého námořníka, ten chodil na demonstrace s námořním kordíkem a nosil kitěl (název námořnického pochodového stejnokroje v SSSR, pak v Rusku) a po mítincích pak s dědou probírali otázky politiky u nás doma.

Co jste vystudovala? Co ovlivnilo váš výběr?

Vzděláním jsem politolog a magistra politické žurnalistiky. Už v dětství jsem vydávala své noviny a distribuovala je do poštovních schránek sousedům.

Ale vážně, kariéra novináře mě nikdy nenapadla, až když vyvstala otázka, jakým směrem se bude ubírat mé vzdělávání, tak jsem si vybírala mezi politologií a novinařinou. A politologie mi připadala atraktivnější, protože mě nezajímala klasická žurnalistika. Už v pubertě jsem raději psala politické slogany na zdi. Takto jsem protestovala proti válce v Iráku a proti divokému kapitalismu, který zachvátil naši zemi. Hned po magisterském studiu jsem pracovala v levicovém časopise současného ruského marxisty Borise Kagarlického Rabkor. Takže nic jiného než žurnalistiku jsem nakonec vlastně nedělala.

Kdo je pro vás vzorem ve vojenské žurnalistice?

Snažím se nenapodobovat jiné novináře, ale pro mě byl vždy příkladem časopis Ruský reportér s jeho přístupem k žurnalistice, kde v epicentru pozornosti je primárně člověk. Z žen Martha Gellhornová, která zaujme svou biografií, ráda bych stihla alespoň polovinu toho, co stihla ona. Miluju podceňovanou Larisu Reisnerovou, největší ženu své doby. Mimochodem, také žila nějaký čas v Donbasu a napsala krásnou knihu věnovanou horníkům.

Jaké je být válečnou novinářkou přímo v terénu, na bojišti či ve válečné situaci? S jakými potížemi se válečná novinářka ve válce potýká? Cítila jste nějaké omezení spojené s tím, že jste žena, při práci na frontě? Nebo možná naopak, měla jste při práci nějaká privilegia?

V rovině psychologické to žena na frontě má jednodušší než muž. Ženě více důvěřují civilisté i armáda. Žena na frontě vzbuzuje respekt, sympatie i zájem. Takže přímo na válečném poli je to jednodušší. Je to jiné, když se dostanete do světa »gaučových expertů«, pro které je těžké uvěřit, že žena může být tam, kam by se sami neodvážili.

Z fyzického hlediska to ale nebylo příjemné. Na frontě jsou žena i muž vystaveni stejnému zatížení. Protože pokud chcete přežít, pak mezi zákopy musíte běžet rychle v neprůstřelné vestě a v přilbě, ať už je 40 stupňů tepla, nebo jarní deště, nebo když se vám nohy boří hluboko po kolena do jílovité hlíny. Psychicky to také nebylo jednoduché. Byly tam momenty, kdy jsme se dostali do velkého stresu. Opravdu jsem se bála třeba v obci Avetaranots v Náhorním Karabachu, když se k ní přiblížili ázerbájdžánští vojáci, a my leželi pod stromem a nevěděli, co s námi bude dál. Jestli půjdeme do zajetí, anebo zahyneme bombami vystřelenými z dronu. Mezi skupinou novinářů jsem byla totiž jediná žena. A to vás pak napadají strašlivé myšlenky. Měla jsem strach, co se mnou bude, když mě zajmou, ale ani tehdy jsem naštěstí nezpanikařila.

Jsem si jistý, že naše čtenáře bude zajímat, mimo jiné, jestli jste vdaná? Jaké vlastnosti by podle vašeho názoru měl mít muž, jehož manželka je válečnou zpravodajkou? Jak reagovali vaši blízcí na vaše rozhodnutí, že pojedete podávat informace z místa, kde se válčí a jde zde o holý život?

Ne. Nejsem vdaná. Muž musí být milující a moudrý, ale to se asi týká všech profesí, nejen profese válečného zpravodaje. Moji blízcí, i když jsem jediná dcera a vnučka v rodině, reagovali na mou volbu s pochopením. Ale snažím se neříkat jim celou pravdu o tom, co se se mnou děje na frontě.

Slyšel jsem, že vám někteří vaši kolegové říkají milou přezdívkou »Barbie na vojně«. Nevypadáte úplně jako panenka Barbie. Jak to je myšleno?

Tato přezdívka má zajímavý původ. Není to ani tak o mojí vizáži, jako o mé práci. Moji kolegové, ti »gaučoví odborníci–žurnalisté«, kteří chtěli nějakým způsobem minimalizovat význam práce ženy–novinářky na frontě, mě začali kdysi takto přezdívat a výraz »Barbie na vojně« se mi docela líbil. Dokonce jsem tak pojmenovala svůj kanál na Telegramu. Nezlobím se proto na ně, protože ironií je, že já jako žena ve válce, která projevila a projevuje mužské vlastnosti, si dokážu vždy zachovávat svou ženskost a mírumilovnost. A tohle všem ze srdce přeji. A taky s blížícím se Mezinárodním dnem žen chci vyzdvihnout myšlenku, aby si všechny ženy na světě dokázaly zachovávat svou ženskost, láskyplnost a mírumilovnost. A aby ony a jejich děti a blízcí nezažili nikdy skutečnou válku.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3, celkem 104 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


stanley58
2021-03-09 23:07
fronda - vy si umíte vymýšlet jen ty svoje bolševické nesmysly a lži.
Kde máte dnes ty zástupy dělníků s rudými prapory? Všichni na ty
vaše výplody (viz 8.3. 22:21) kašlou! A hlavně těm vašim výplodům
nevěří.
fronda
2021-03-08 22:21
stanley58: Dobré příklady. Vítězný únor, čili zmařený pokus o
pravicový puč. Pobaltí, kde byly pučisty svrženy buržoazně
demokratické vlády a nastoleny pravicové diktatury pošlapávající
lidská práva. Chorvatsko, kde nacionalisté překročili pravomoci dané
jim jak federální, tak republikovou ústavou. Krym, kde lid odmítl uznat
pučisty z majdanu.
stanley58
2021-03-07 00:46
fronda - nebo jako unor 48? Nebo jako konec tricatych let v Litve, Estonsku
a Lotysku? Nebo rok 92 v Chorvatsku? Nebo Krym? To vse taky provedeno
nasilnym pucem proti demokraticky zvolenym vladam! Ze vy si berete do ust
jen to, co se vam zrovna hodi.
fronda
2021-03-06 13:32
stanley58: Patrně vám činí problémy pochopit text. Tedy ještě jednou
pomalu: o odlišných politických názorech nepadlo ani slovo. Řeč byla
o válkách. Tak jako na nebohé Ukrajině, kde to krveprolití začalo
násilným pučem proti svobodně a demokraticky zvolené vládě.
joska.korinek
2021-03-06 09:09
stanley58 - Pokuste se to napsat ještě jednou, ale s diakritickými
znaménky. Takhle to vypadá, že snad ani nejste až takový génius, za
jakého se považujete.
stanley58
2021-03-05 23:58
fronda, vy jste pravy typ bolsevickeho grazla, jinak se to neda nazvat! To
vase vyjadreni, ze "vy byste vsem, co jinak smysleji, dokazali zatnout
tipec", tak to jsou tady opravdu zase padesata leta! Pronasledovani,
vyslechy, mlaceni, zavirani... Pripominate chovani stbaka stareho
grebenicka. Podle skutecnych a pravdivych historek lidi z Uherskeho
Hradiste, kde tento clovek pusobil u stb, jste uplne stejny (nekolik tech
skutecnych historek jsem od veznenych skutecne na besedach slysel). Vy
bolsevici uz jini nebudete. Uz aby byl od vas a vasi strany pokoj. A aby se
tento system uz nikdy nevratil!!!
fronda
2021-03-05 23:09
Všechny tyto války vypukly jenom proto, že v tomto prostoru (dočasně)
zvítězila "liberální demokracie", čili kapitalismus. My
bychom všem těm válečným štváčům dokázali zatnout tipec. Ovšem
jejich chlebodárci ze Západu by vykřikovali zase cosi o "lidských
právech", "gulazích" a podobně.
hajek.jiri51
2021-03-05 18:44
Upřimnné a lidské, zejména v porovnání s pravičáckým hnojem z
místních diskuzí.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.