Reklama

Česká golfová jednička sní o olympijské medaili

Ondřej Lieser je česká golfová jednička. Konečně hráč, který má naději prosadit se i mezi světovou elitou. A vzhledem k tomu, že golf je znovu olympijským sportem, může to být pro českého fanouška velmi lákavé a žhavé želízko v ohni. Vítěz prestižního Challenge Tour 2020 se v rozhovoru pro naši sobotní přílohu rozpovídal nejen o kráse zeleného sportu, nýbrž také o úskalích, jež s sebou přinesla celosvětová pandemie, či o své rodině, dětech – a neodpustil si štiplavou, ač vtipnou, poznámku na závěr…

Co pro vás znamenala listopadová výhra na Challenge Tour? Přibližte prosím i těm čtenářům, co nejsou v golfu zběhlí, jak významný triumf to byl…

Slyšel jsem příměr, že lze výhru v sezoně Challenge Tour asi přirovnat k postupu fotbalového týmu do Champions League. Byl jsem první Čech, který dokázal vyhrát turnaj i celkový roční žebříček, což mi dává větší možnosti v letošní sezoně, pokud jde o turnaje, výdělky. Je to krůček zase o něco blíž k evropské elitě.

Jak vzpomínáte na loňské květnové klání o českou golfovou jedničku v Liberci? Tehdy po koronavirové pauze lámal golf sledovanost a lidé sázeli rekordní částky, jakkoli nejsou v zeleném sportu zběhlí…

Vzpomínám na to rád, byl to první mač o nějakou finanční odměnu, co jsme měli po koronapauze – tedy po té první. Vítězství to bylo důležité, nastartoval jsem celou sezonu, od té doby jsem se vezl na vítězné vlně. I ty peníze se samozřejmě hodily.

Na předchozí otázku bych, když dovolíte, navázal. Jak moc golfový program, včetně toho vašeho, narušila celosvětová pandemie? Člověk by řekl, že na čerstvém vzduchu a s velkými rozestupy, což k zelenému sportu patří, nehrozí žádné větší nebezpečí. Je to tak?

Korona to narušila strašně moc. Místo 27 turnajů jich bylo jedenáct. Není to jako dřív, že si člověk rezervoval ubytování, kde chtěl, a snadno se přesunoval, kam potřeboval. Teď jsme všichni v bublině, máme jeden povinný hotel, chráněné přesuny, plus pravidelné testování… Změn je moc. Nejhorší je, že máme nejistý kalendář, turnaje se ruší, přemísťují, přesunují. Opravdu strašně moc se toho změnilo.

Co se týká mě, tak za normálních okolností bych díky celkové výhře v Challenge Tour získal plnou kartu. Takhle jsem sice z jedenácti turnajů odehrál jen pět, ale i přesto vyhrál celou tour – jenže kvůli koroně jsou kategorie letos jinak.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Jako úplně malej jsem chtěl být kopáč u silnice. Dodnes rád odhazuju sníh, s lopatou mě to bavilo… Počítám, že to asi není moc častá odpověď (smích).

A jak jste se vlastně dostal ke golfu?

Začínal jsem v Liberci-Machníně, kde mám dodnes spoustu známých, kamarádů. Táta tam měl schůzku, vzal mě s sebou a jako většinu lidí, co to zkusí, mě to pohltilo. Odpálíte si míček a on letí – vzrušující pocit…! A chcete, aby letěl další a další – a už jste lapeni.

Co tedy na svém sportu nejvíce obdivujete?

Asi to, že to je jeden z mála sportů, i z venkovních, které se hrají v každých podmínkách, jen ne v bouřce. Když »jenom« fičí, prší a tak podobně, hraje se! I díky změnám počasí hrajeme každý den úplně jiné hřiště, nikdy to není to samý, pořád nás něco překvapuje. Prostě krása!

Co byste vzkázal těm, kteří stále tvrdí, že golf je pro ně moc pomalý, nudný, s málo akcemi a malou fyzickou námahou?

(Úsměv) Golf se vyvíjí, dřív málokdo měl nějakou atletickou přípravu, dnes všichni cvičí a posilují, aby vydrželi náročný turnajový program i přelety. Jeden týden hrajete v Keni, za den pak začínáte třeba ve Španělsku. To bez přípravy nevydržíte dlouho. Golf je jeden z mála sportů, kde člověk musí pět hodin, čtyři dny po sobě, být neustále soustředěný. Hlava dostává zabrat, a jakmile zmizí koncentrace, tělo odejde okamžitě. To je na tom to nejtěžší.

A co byste vzkázal těm, kdo stále hledí na golf skrz prsty jako na zábavu pro bohaté, potažmo dokonce pro snoby?

I tohle se změnilo, čím dál víc lidí chápe, že dát dítě na hokej nebo na lyžování či tenis je mnohdy víc finančně náročné. Dnes se golfové náčiní i dětské tréninky dají pořídit celkem za slušné peníze. Je to už dávno klišé, že jde o sport pro bohaté.

Samozřejmě, pokud se tomu chcete věnovat výkonnostně, může to náročné být, hlavě kvůli cestování, ale na rekreační úrovni je to fakt přijatelné. I členství v klubech už nestojí statisíce jako dřív, ale dá se pořídit za pár korun.

Jak často musí člověk trénovat, aby se dostal na vaši úroveň?

Na tohle často používám myšlenku Jaromíra Jágra. On vždycky říká, že »vstává s hokejem, snídá hokej, čte o hokeji, kouká na hokej a zdá se mu o hokeji - pokud zrovna nehraje hokej nebo netrénuje hokej«. U čehokoli, co chcete dělat na té nejvyšší úrovni, je to podobné – musíte tím prostě žít a soustředit se na to naplno, podřídit tomu všechno. Pak to může vyjít. Zdůrazňuji »může«, nemáme to nikdo zaručené. Víte, to ani není o tréninku, ale o tom, jak o golfu přemýšlíte. Je to o mentální přípravě. Pokud něco chcete dělat nejlíp, musíte tím žít na sto procent. Dřív jsem trénoval strašně moc, dnes už vypouštím kvantitu, ale jdu po kvalitě. Přemýšlím o efektivitě přípravy a věnuji se i strategii. Studuji jiné hráče, golfový materiál, cvičím…

Jakou roli hraje v golfu náhoda? Větší než v ostatních míčových sportech? Nebo nikoli?

Říkám, že v golfu není smůla, můžete mít leda štěstí (třeba když zahrajete míček do lesa a on se vám odrazí zpátky). Smůla zde není, spíš špatně odhadnete situaci, zvolíte nesprávnou strategii, podceníte výběr hole nebo špatně čtete green… K jiným sportům to moc neumím přirovnat, v tenisu nebo ping-pongu zahrajete prase, což může být vítězný balon. To se vám v golfu moc stát nemůže, že byste byli odměněni vlastně za chybu.

Jak spolu vycházejí jednotliví hráči v tak ryze individuálním sportu? Můžete být parta jako v kolektivních odvětvích, nebo například jako v atletice či u vodáků, jak se to tak často zmiňuje?

Je to trošku jiné, jsme všichni soupeři. Ale je pravdou, že se vždycky vytvoří partičky. Na jednom turnaji nás hraje kolem 150, nejde být kámoš se všemi, ale kluci, co se spolu znají od dětství z turnajů a potkávali se, tak se spolu baví. Můžeme si, jako Češi, třeba poradit v tréninku, když jsme spolu v zahraničí na turnaji, ale při ostrém turnaji už ne, na hřišti se to navíc podle pravidel ani nesmí. To se spíš večer všichni potkají v klubovně a posedí.

Co byste nám prozradil o svém soukromí? O své rodině, koníčcích či dalších, mimogolfových, snech?

Jsem ženatý, mám dvouletou úžasnou dcerku Elizabeth. Navíc s námi žijí dvě další dcery mé ženy z prvního manželství Vanesa a Sára – mám to tedy doma »samou babu« (smích). Rodina je pro mě na prvním místě a znamená pro mě úplně všechno! Co mám ženu Michaelu, moje výkonnost šla nahoru. Manželka se mnou jednala vždycky správným způsobem, jak potřebuji. Na rovinu, jak věci jsou. Radíme se spolu o všem. Nemám rád jednání v rukavičkách, chci přímost. Když zahraju blbě, nepotřebuju »hledat na tom něco dobrého«, ale uvědomit si co udělat, aby se to příště nestalo. Moje žena by mohla být sportovní kouč, byla by v tom opravdu dobrá.

Pokud jde o koníčky, tak mi asi každý táta potvrdí, že po narození dětí jdou koníčky stranou. Moc mě baví být s dcerkou, pozorovat, jak se vyvíjí, poznává věci, mluví, chodí, hází míčkem. Baví mě jí pomáhat a prostě jen tak být s ní. A sen? Všechno jsem si splnil, krásná rodina, zdravá dcera – to je nejvíc.

Co je podle vás vaší špatnou vlastností, a co naopak velmi dobrou?

Těžké říkat to sám na sebe. Dobrá: nabuzuju se sebekritikou, to mě žene dopředu. I v nejdůležitějších chvílích, třeba když jsem na finálovém turnaji loňské sezony na poslední, osmnácté jamce patoval. Hlavou se mi honilo, o co všechno v tom patu jde – visí mi tam celá další sezona, která by byla úplně jiná, kdybych to nedal, záleží na tom olympiáda, spousta peněz atd. A ten tlak mě nabudil, abych to »dal«… No a horší vlastnost? Těžko sám na sebe prozrazovat, ale asi bych řekl lenost.

Na jaké další sporty máte talent, a na které jste, lidově řečeno, levý?

Umím všechno (smích)! Jsem z generace, kdy jsme dělali všichni všechno. Já jsem se věnoval fotbalu, florbalu, plavání, skokům do vody, basketbalu, taky jsem hrál kulečník, bowling, šipky… V hodně věcech je mě těžké porazit, ale samosebou existujou lepší.  Asi bych řekl, že nehorší jsem na fotbal a nejdou mi vlastně ani žádné skoky.

Kdybych měl v ruce křišťálovou kouli a mohl vidět Ondřeje Liesera za deset let, co byste tam chtěl spatřit?

To je těžký. Chtěl bych tam vidět, že moje rodina je stále šťastná, že jsme zdraví, protože to je nejdůležitější, a abych mohl pořád hrát golf.  Já nejsem moc plánovací typ, i v golfu jdu »ránu od rány« bez dlouhodobějších cílů… No, ale když se zasním, po deseti letech by bylo fajn mít za sebou dvě olympiády – a kdybych urval medaili, udělal bych všechno pro to, abych ji neztratil jako Roman Šebrle… Není to blbý uzavřít povídání takhle (smích)?

Petr KOJZAR

FOTO – Ota MRÁKOTA (@czechone.com)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 1, celkem 5 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2021-03-16 08:41
Inu "zelený" sport (asi podle barvy dolaru) pro
"každého". Asi jako kuličky. A kam by to teprve mohl
dotáhnout, kdyby se, na zimních OH, soutěžilo v odhazování sněhu?
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.