Reklama
Přednáška v Památníku internačního tábora ve Svatobořicích pro turisty z Vřesovic
Rozhovor Haló novin s právníkem, spisovatelem a historikem Janem Kuxem

Historii musíme podávat víc zábavně, přesto pravdivě

Máte za sebou přes 125 tisíc kilometrů, které jste najezdil při návštěvách všech míst bojů nejen z let Velké války, ale i z té druhé světové, procestoval jste řadu zemí. To je jen stručná statistika jedné z vašich bohatých činností. Nějak jsem od vás v poslední době nikde nic nečetl, ačkoli jste i aktivní publicista. Jak je to s vámi po této stránce?

Abych pravdu řekl, je to spíše optický klam. Prostě píši jinam. Ale asi myslíte publicitu kolem Internačního tábora ve Svatobořicích. Tam je opravdu ticho, protože téma se snažím opět řešit v archivech. Mám za sebou několik bádání v Praze, Trnavě, dokonce i v Brně a Hodoníně. Zájemcům o tuto válečnou tematiku mohu asi slíbit, že jsou na »světě« opravdu dosud nepublikované materiály, a ty mi jdou pomaleji do podkladů, protože jsou psány v němčině. Vytěžím je a rád do Nového Slovácka, kde publikuji, předám k přečtení, protože dějin není nikdy dost, jak by řekl blahé paměti Zdeněk Mahler.

Mohu to chápat i tak, že jste se pustil i do něčeho jiného nebo do nového tématu? Přečteme si tedy letos něco z jiného soudku?

Těžko říci, jestli je to tak, ale opět je to válečné téma, avšak tentokrát se jedná o črty válečných veteránů. Je to vlastně o lidech, se kterými jsem pracovně v kontaktu deset let a jejichž životní příběhy určitě stojí za zaznamenání. A již nyní mohu říci, že v knížce budou i osudy válečných veteránů z Hodonínska či Kyjovska, ale i z Blanenska a odjinud. Kolik jich zde v kontextu bude, ještě neřeknu, vše kolem sběru a bádání k těmto vlastencům ještě neskončilo.

Víte, ono je to složité, kdybych to dělal jen na základě svých poznatků, možná by již knížka byla na světle božím. Ale jakmile musíte spoléhat na spolupracovníka, kterému musíte napsat o nějaké podklady, a když je jím vlastně stát, tak váš plán nic neznamená. Taky zdržuje mj. to nejdůležitější – shánění peněz. A bez peněz – znáte to...

V loňském roce jsem získal literární cenu. Musel jsem to zkusit, protože když sedím v literární porotě ve Slavkově u Brna, to se to posuzuje. Tak jsem šel pro změnu i já s kůží na trh!

Jakou literární cenu jste obdržel?

První cenu seniorské literární soutěže pořádané Knihovnou Jana Drdy v Příbrami.

Někde v tisku jsem zachytil vaši aktivitu kolem Otakara Bystřiny (1861-1931), spoluzakladatele dnes již legendární Súchovské republiky založené v 19. století. Co je na tom pravdy?

Asi v roce 2008 jsem byl na konferenci pořádané muzeem v Přerově. Celodenní jednání bylo věnováno právě tomuto hanáckému spisovateli. Mimo jiné si v květnu připomeneme jeho 160. narozeniny, ale i to smutnější, rovněž kulaté datum v červenci. O tomto lidumilovi, kamarádovi Petra Bezruče, bych mohl rovněž napsat knížku, ale ta nyní není na pořadu dne. Jisté však je, že mne neuspokojuje vztah jednoho etnika k nám Moravákům. Proto jsme dali hlavy dohromady a vymysleli jsme, zejména pro literáty na Moravě, jakousi cenu, která se uděluje právě jen rodilým Moravákům, kteří svým životem a psaním svůj patriotismus k Moravě již prokázali. Se soutěží, kde je hlasování elektronické, nemá nic společného. Cenu uděluje na zaslaný návrh Sdružení právnických osob Slavkovské bojiště-Austerlitz, z. s. Návrhy k udělení v letošním roce jsou již připraveny.

Jan Kux se sochou Onufria od M. B. Brauna

Tak to je tedy novinka, můžete prozradit i něco z tohoto »mlýnku«?

Proč ne, jisté je, že část prostředků k rozjezdu této aktivity poskytl Jihomoravský kraj, který pochopil popsanou »mezeru« právě na tomto kulturním poli. Jen akcentuji, že žije pravnuk JUDr. Ferdinanda Dostála-Bystřiny (Otakar Bystřina byl totiž pseudonym literáta, jehož vlastní jméno je Ferdinand Dostál – pozn. red.) Ing. arch. Petr Bystřina, který bude cenu zasloužilým osobnostem předávat. Bude to i proto, že dílo spisovatele má i dnešnímu čtenáři co říci. A myslím, že bude inspirativní ještě dlouho, totiž nářečí v našem kraji stále žije a doufám, že ještě dlouho bude, navzdory různým cizojazyčným pokusům zavléci do jazyka myšlenkový odpad, který nás denně zavaluje a mne doslova děsí!

Kam kráčí náš jazyk, je hrozivé. Je to stejné, jako když vidíte záběry z pobřeží moří, kde jsou doslova duny a tuny PET lahví či podobného balastu a mezi tím uhynulé ryby. Vím, že byste chtěl znát letošní jména laureátů, ale ta nesdělím, abych je třeba zase nemusel brát zpět, jako nejmenovaný politik.

Přibližte nám více, co to je Súchovská republika?

V roce 1882 založily osobnosti tohoto kraje z oblasti kultury spolek, tzv. Súchovskou republiku v obci Súchov na Horňácku-Slovácku. Mezi zakladateli byli nadšení intelektuálové Joža Uprka, právě zmíněný Otakar Bystřina, František Odrážka, Jan Hudeček, Alois Fiala a Martin Zeman. Základním cílem tohoto spolku bylo povznesení a zviditelnění tohoto zapomenutého kraje ležícího na pomezí Moravy a Slovenska. Do Súchova či do sousední Velké nad Veličkou zvali známé významné osobnosti tehdejšího společenského, kulturního i politického života, například v roce 1902 francouzského sochaře Augusta Rodina aj. Mezi republikány vynikal advokát JUDr. Dostál-Bystřina psaním humoristických povídek v nářečí. Byl i předsedou Moravského kola spisovatelů ve 20. letech 20. století.

Súchovská republika se ctí dodnes. Vždy v srpnu jsou na její počest pořádány Pochody republikánů ze Súchova do Velké nad Veličkou, cca sedm kilometrů přes les, a na zastaveních se zpívá s doprovodem cimbálové muziky. U toho se pije vínečko, proto také pochod trvá 5-6 hodin. Je to jedním slovem nádhera! Letos na této krásné akci budu předávat vlastenecké medaile.

Máte své vydavatelství a nakladatelství Onufrius. Jak se vám daří ve vydavatelské práci?

Když už otázka padla, tak příležitost využiji k vysvětlení. Proč název Onufrius, takový dotaz dostávám často zpravidla na přednáškách. No, není na tom nic složitého, jen využívám jména obce, která se jmenuje stejně jako já, mj. v loňském roce jsem o ní dokonce vydal knížku kronikáři a mému dlouholetému příteli Mirkovi Kučerovi. Jedna z oněch soch v Betlému, který je nedaleko zámku v krásném lese, se jmenuje Onufrius. Našel jsem v osudu tohoto kdysi krále a pak poustevníka cosi magického, silného, vytrvalého, prostě silného ducha, který mi pomáhá zdolat zdánlivě neřešitelné situace. Pojí mne s Labem, které tudy kolem Šporkova mlýna protéká a kde si doslova nabíjím baterky na svahu, kde jsem inspiroval výsadbu vinohradu. Výhled přímo na hospitál přes keře zrající révy atmosféru nabitou tvůrčími podněty mytizuje. Pak tento gejzír tří, kdys léčivých, pramenů plný chuti do práce v Chřibech u pramene Kyjovky snáze »otvírám« proudu života na rodném Slovácku. I teď bych znovu potřeboval tam zajet a pobýt…

Vydavatelská činnost v tomto případě je nevýdělečná, přesto mám za sebou padesát vydaných titulů převážně s historickými náměty. A za pár týdnů vyjde opak řečeného, jímž bude špičková básnická sbírka Potichu-Potichu, jejímž autorem je básník a prozaik Jozef Leikert ze Slovenska.

Nepochybně by se o této zajímavé práci dalo vyprávět dlouho. Přesto nemohu zapomenout na Památník lágru ve Svatobořicích – a připomenu, že vy jste rodákem ze Svatobořic. Děje se něco kolem památníku, myslím víc než provoz?

Když památník zahájil provoz, mnozí přátelé mi říkali »máš, co jsi chtěl«. Řekl bych, že se trochu mýlili, teprve otevřením Památníku jsem si mohl uvolnit čas pro další mé aktivity. Ale to zde nechci probírat, bylo by to nudné. Někde jsem řekl, že má práce pokračuje dál. Mnozí nechápou, co říkám, ale to nevadí. Pokračuje bádání, které samo o sobě by vydalo na dva životy, protože je stále co objevovat. Jen těch smutných osudů zde arestovaných je nesčetně, a přes jejich protagonisty se propojuji s celým světem.

Jakou popularitu vám tento Památník přinesl?

Říkáte popularitu? V podstatě nevím, oč jde, a neřeším to. Připadám si jako Ludvík Očenášek, významný čs. objevitel raketového motoru v třicátých letech 20. století, který spolu s JUDr. Vladimírem Mandlem položil základy naší kosmonautiky. Doplňoval kolegu vynálezce, ale dokonce předpověděl let na Měsíc a vypočítal jeho dráhu a čas letu. A to bylo cca před sto lety! A kdo o nich dnes něco ví? Nikdo téměř nic. Protože Ludvík zemřel v roce 1949 a Vladimír byl popraven gestapem již v roce 1941. Němci si pamatovali, že oba odmítli předat své vynálezy k využití wehrmachtu. Takže popularita je klam jednoho dne, výrazně to vidíte třeba u sportovců.

Dávno vím, že každá doba má své nepřátele, ve válce je to jednodušší, nepřítel je čitelnější. Dnes je to asi horší, někdy dochází až k obludnému znesvěcení životů třeba válečných politických vězňů, nebo jejich pamětí. Víte, někde mají pomníky postavené psům či dokonce má u nás památník i medvěd, ale člověk, stovky a tisíce lidí třeba zahynuvších na pochodech smrti nemají nic. To je moc smutné. Bádání v tomto směru zaspalo, moc zaspalo. Nejen zde je velký dluh nás všech vůči nim, ale i dalším. Třeba i ve Svatobořicích chybí pomník tam zemřelých utýraných či ubitých vězňů. A jména známe.

Zdeněk Mahler na adresu historiků řekl, že »k tomu není možné mlčet, že dochází k masivní revizi českých dějin, přehodnocují se události, jejich smysl, osobnosti a podobně«. Nepochybně měl pravdu, máme málo úcty k naší tisícileté minulosti, k její dlouhé lince, kterou zdobí celá staletí jména našich velikánů. Historik, který jen píše a shrnuje fakta třeba obohacená o své závěry, by měl dát víc. Má vzdělání na to, aby se svým umným rétorickým stylem dokázal rozmáchnout, a nejen recitovat suchá fakta. Dnešní posluchač chce víc, historii – pokud na tu přednášku přijde, musíme podávat víc zábavně, přesto pravdivě, prostě posluchače vtáhnout do děje řeči protagonisty. A to je kumšt. Já sám jsem v kole jen jako malá etuda zápasící s vydobytým tématem o jeho místě na Slunci.

Řečená slova jsou natolik vážná, že jsou až smutná. Vím, že na školách dějepis mnohde v rozvrhu ani není. Co tomu říkáte?

Nedávno jsem viděl na internetu asi desetiminutovou anketu, kde redaktor pokládal otázky studentům středních škol. Zjednodušeně se ptal na naše dějinné události prostými otázkami. Kdyby mládež odpověděla alespoň řádově nepřesně, nedělal bych z toho pesimistické závěry, ale odpovědi byly tristní. Jen jeden ze sedmi dotazovaných odpověděl z deseti otázek asi dvě data správně. Kdybych to neslyšel, ani bych tomuto číslu nevěřil.

Proto jsem moc rád, že mám tu možnost organizovat literární soutěž, která vtahuje mládež do nějakých historických dějů. Je zajímavé, že když si mohou z témat vybrat, vycházejí i ze vzpomínek prarodičů, a to je nepochybně velmi dobře. Ale to je jen malý vzorek mládeže, která chce vědět.

Celkově však naše společnost trpí ztrátou historické kontinuity, máme více hrdinů či vzorů ze zahraničí, jako kdyby u nás velké osobnosti nikdy nebyly. To samozřejmě není pravda. Nebo se zpracovaní výkladem médií jaksi za ně stydíme? Nebo se bojíme o nich mluvit? To by se Karel Havlíček Borovský asi divil. Byl jsem v jeho muzeu v Havlíčkově Borové. Tím by měla projít, jak to tak tipuji, polovina národa, abychom si zde uvědomili, dokud je čas, kam patříme a kdo v Evropě jsme! Jeho muzeum je odvážná škola vlastenectví. To nám většinou chybí. Rozrůstání historického paobrazu, který nám zde klíčí a roste, je třeba zastavit, protože je v tragickém rozporu se skutečnými dějinnými reáliemi. Ale na toto téma by mohla být i přednáška. Teď jde jen o to, jestli by perspektiva naší budoucnosti někoho zajímala. Takovým typickým příkladem vlastenectví bez silných slov je třeba malíř jižní Moravy, patriot Antonín Vojtek. Jeho obrazy mluví a zpívají o Pálavě, o rodné zemi, kterou, jak doufám, máme rádi.

Oldřich DAMBORSKÝ

FOTO – archiv J. KUXE


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 31 hlasů.

Oldřich DAMBORSKÝ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.