Reklama
Perazzi je výrobcem zbraní z italské Brescie.

David Kostelecký: Sportovní střelba není pro každého

Sportovci to v dnešní napjaté době nemají vůbec jednoduché, zvláště ti, co byli zvyklí cestovat napříč světadíly. Ostatně, asi namítnete, že lehké to v covidových časech nemá vůbec nikdo. Ano, je to pravda. Proto se dnešní rozhovor s olympijským vítězem a trojnásobným mistrem Evropy ve sportovní střelbě Davidem Kosteleckým, ačkoli nemohl vznikat ve vzduchoprázdnu, snaží co nejvíce evokovat »staré dobré časy« před tím, než nám COVID začal na počátku loňského roku znepříjemňovat život. Mimochodem, nedlouho před vypuknutím pandemie ovládl brněnský rodák disciplínu trap na Evropských hrách v Minsku…

Se sportovní střelbou jste začínal až v patnácti letech. Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Jednoznačně tenistou. Tenhle sport jsem dělal od nějakých pěti nebo šesti let a dodnes ho mám strašně rád. Od mládí jsem hodně četl knížky a zaujala mě jedna tenisová Velcí bílí muži. Šlo o krátké životní příběhy velikánů od Borga přes McEnroea. Hodně mě to ovlivnilo i motivovalo. Jenže v tehdejší době to bývalo složitější a prosazovaly se de facto jen děti z tenisových rodin.

Jak jste tedy dospěl ke střelbě?

Dědeček byl vášnivý nimrod. V rámci mysliveckého sdružení u nás v Holasicích u Brna vznikla střelnice, kde jsem odmala nechyběl. Střílet začal bratr i bratranec, a tak jsem to v patnácti letech zkusil i já. Měl jsem štěstí, že jsem postoupil do tréninkového střediska a pak už to šlo docela rychle…

Vzpomenete si, co byla ta první zbraň, kterou jste držel v ruce?

To je poměrně jasné: ZH Brno. To byla asi nejběžnější zbraň pro myslivce. Potom se na to začaly dávat sportovní hlavně na trap nebo na skeet. Tak začínali prakticky všichni.

Vzpomenete si na první dětský střelecký úspěch?

To si úplně nepamatuji, ale vím, že jsme hned začali objíždět závody, a v roce 1992 jsem se nominoval na mistrovství Evropy juniorů. Skončil jsem pátý za docela vysoké číslo 190, když tenkrát se střílelo na 200 terčů. A navíc jsme v družstvech jako Československo vyhráli titul mistrů Evropy, a to pro nás hodně znamenalo.

Už tehdy jste měl v hlavě olympijský kov nebo jiný medailový cíl?

Já jsem začal střílet ještě před rokem 1989 a v hlavě jsem měl hlavně motiv zůstat u sportu. Jinak bych musel na dva roky pryč někam na vojnu (úsměv). Hodně jsem se snažil a v roce 1995 jsem se stal juniorským mistrem světa. Když jsem se pak kvalifikoval na olympiádu, do Atlanty 1996, rozhodně jsem na medaili nemyslel. Věděl jsem, že přechod do mužské kategorie bývá složitější. Postupně jsem tu medaili ale začal v hlavě opravdu mít. Stačí být úspěšný jeden víkend a nesmrtelně se zapíšete do dějin…

Co vás zpočátku na střelbě nejvíce bavilo, a co naopak nikoli?

Z mého pohledu je to sport hodně podobný jako tenis nebo golf. Jste tam sám za sebe, a to mě baví. Překonáváte sama sebe a právě poznávání toho, jak všechno funguje, mě hrozně bavilo. Cesta ale nebyla jednoduchá, protože nám chyběly informace. V zahraničí se pracovalo jinak a střelci tak věděli něco navíc. Bývalo období, kdy jsme byli pozadu. Technika soupeřů měla mnohem vyšší úroveň a oni si své know how chránili…

A jak jste si tedy nakonec tu techniku osvojil?

To je těžká otázka. Člověk se s tím musel poprat sám. Tím, že zkoušíte nové věci, si nakonec najdete svoji cestu. A hodně informací jsem získal právě v zahraničí.

Se synem aneb Padne jablko kousek od stromu?

Vybral jste si kdysi sportovní střelbu i proto, že v ní lze závodit do mnohem vyššího věku, než je tomu běžné třeba v tenise, hokeji nebo fotbale?

Přiznám se, že takhle jsem nad tím ani náhodou neuvažoval. Kdyby mi někdo řekl, že budu i ve pětačtyřiceti letech pořád aktivní ve sportu, nevěřil bych mu.

Jste olympijský vítěz. Jak vlastně na to období bezprostředně po Pekingu vzpomínáte? S řadou lidí ten mediální a společenský boom umí hodně zamávat…

Když jsem získal zlato, bylo mi 33 let. V tom věku už jsem byl vyzrálej a věděl jsem, že ta komedie kolem bude chvilku trvat. Záleží na tom, jak to všechno člověk vezme. Já jsem o popularitu nestál, což je na mně zpětně vidět. Nešel jsem do spousty věcí, do kterých jsem mohl. Až mě děsí, jak to mají zpěváci nebo herci – jak se tu vytvářejí celebrity. Celé je to špatně. Já jsem třeba nebyl tolik vidět, jenže pro mě bylo zásadní, abych mohl dál střílet a získávat medaile. Mohl jsem jít do akcí, které by mi vydělaly spoustu peněz, ale to nebyla cesta, kterou jsem se chtěl vydat. Nechtěl jsem z toho vytřískat co nejvíc peněz, ale nadále závodit. Proto jsem zůstal i po olympiádě s partnery, kteří mě podporovali i před Pekingem a jsem s nimi dodnes.

Jak vám změnila sportovní život pandemie COVID-19?

COVID mi změnil život od základů, přestali jsme cestovat, trávím v zahraničí normálně hodně času, takže to byla obrovská změna. Měl jsem prostor na rodinu a na věci, které normálně nestíhám, takže jsem se to snažil vidět i z té pozitivní stránky, myslím, že i to je velmi důležité, život se mi hodně uklidnil.

Ano, máte tři syny – deseti, sedmi a čtyřletého. Vedete je ke sportu? Tedy, když momentálně není lockdown, vzhledem k němuž jsou pohybové aktivity dětí omezené…

Ano, s nejstarším synem chodím na tenis. Chvilku hrával i fotbal, dělal atletiku a další sporty. Zkrátka se snažíme, aby se naše děti něčemu věnovaly, ale nehrotíme to. Snažíme se jim vytvářet ty nejlepší podmínky, aby se mohly věnovat tomu, co je baví. Tlačit je do ničeho nehodláme.

Neustále slýchám, jak je to se sportováním dětí a mládeže v dnešní době složité. Tím nemyslím, ani tak COVID, jako moderní techniku. Vždyť existuje tolik počítačových her a jiných digitálních vymožeností…

Podle mě je to celé hlavně o rodičích. Samozřejmě s tím také bojujeme, ale ten hlavní, kdo to všechno může ovlivnit, jsou ti, kteří děti řídí. Důležité je, co to děcko vidí kolem sebe. Všechno totiž vnímá. Když jeho rodič neustále visí na telefonu, bývá pak těžké vysvětlovat, že je to blbost. Souhlasím ale s tím, že doba je dnes náročnější. My jsme tolik lákadel určitě neměli.

Na co byste nalákal potenciální mladé střelce? Co je na vašem sportu to nejatraktivnější, nejkrásnější či nejpřínosnější? Zkráceně řečeno – udělejte teď sportovní střelbě malou reklamu…

Je to sport, kdy musíte neustále rozvíjet psychiku, čímž poznáte sama sebe. Je potřeba naučit se ovládat svoji myšlenku čili mít dobrou hlavu. Hlavní roli hraje sebedisciplína, což zužitkujete ve všech ostatních činnostech. A i když to tak v televizi nevypadá, jedná se o sport fyzicky velice náročný. Zbraň má nějakou váhu, navíc reagujete na rychlý terč. Sportovní střelba není pro každého…

Čili platí, že ideální střelec je flegmatik?

Zjednodušeně se dá říci, že ano. Ale je to trochu složitější. Když je střelec až moc flegmatik, budou mu utíkat terče. Důležitá je totiž také reakce. Říká se proto, že musíte být »klidná síla«.

Když dovolíte, vrátíme se na okamžik ještě k onomu nešťastnému koronaviru. Souhlasíte s tím, že trénované tělo sportovce musí mít zákonitě větší imunitu vůči jakémukoli viru?

Trénovaný člověk jednoznačně vydrží větší zátěž, a i nemoci zvládá lépe, sport je nejlepší prevence a je na to mnoho studií. Každá koruna, která se do sportu investuje, se vícekrát vrátí v podobě menšího zatížení zdravotnictví. Přejme si, aby se na toto nezapomnělo, a především aby děti byly vedeny ke sportu.

Ať neskončíme negativně, poprosím vás na závěr, zda byste nedal k lepšímu, jak se tak říkává, nějakou veselou historku z natáčení, lépe řečeno, ve vašem případě ze střelecké praxe?

Těch příběhů je moc. A spousta z nich není úplně publikovatelná (smích). Závodil jsem ještě v období, kdy jsem zažil dvě největší hvězdy naší disciplíny – jednou byl Australan Michael Diamond, dvojnásobný olympijský vítěz, a druhou Giovanni Pellielo, držitel čtyř medailí z olympiády. No a já byl rád, že se mi občas povedlo nad nimi zvítězit… Ovšem zpět k vaší otázce. Právě Diamondovi jednou nedojela na soutěž zbraň. To bývá vždycky velký problém, protože máte pažbu na míru. A on si tenkrát zkoušel různé zbraně, včetně té mojí. Nevím, čí si nakonec vybral, ale udělal s ní maximální nástřel, což je něco neuvěřitelného…

Petr KOJZAR

FOTO – archiv Davida KOSTELECKÉHO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3, celkem 9 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.