Reklama
Rozhovor Haló novin s Laurou Havlínovou, výtvarnicí, představitelkou iniciativy Chceme zpátky do školy

Současný stav ohrožuje zdravý vývoj dětí

Co vás vedlo k založení iniciativy Chceme zpátky do školy?

Cítila jsem jako matka velkou potřebu, povinnost, něco udělat pro naše děti. To, že téměř jeden rok nechodí do školy, do kroužku, nesportují, má velký vliv na jejich dětskou psychiku, zdravý vývoj, sociální život. Bohužel, děti jsou u dnešních politiků až poslední v řadě. Pokud se s tím nezačne něco dělat, bude to mít obrovský dopad na jejich budoucnost.

Děti jsou izolované, dennodenně vystavené monitorům počítačů. Nesportují, nehýbají se, jejich dětská imunita se tím velmi oslabuje. Pokud byly sportovci, najednou jsou bez svých pravidelných tréninků, horko těžko budou vše zase znovu dohánět a dobře víme, jak jsou některé sporty náročné.

To samé platí o kroužcích, kde se nejen talentované děti zdokonalovaly ve svých dovednostech, sociálních kontaktech. A najednou přišly o všechno, o každodenní rytmus svých životů. Žádná disciplína, motivace, konkurence, navíc jsou bez svých kamarádů.

My, jako jejich matky, máme co dělat, abychom jejich dětské duše utišily a aspoň částečně nahradily to, co všechno ztratily. Je to velmi náročné, nepřijít o zaměstnání, pracovat z domova, starat se o děti, jejich online výuku, vařit, nakupovat, každý z nás asi ví, o čem mluvím. Děti přitom nejsou ohrožená skupina a nikdy nebyla. Ony přeci nezodpovídají za životy nemocných a seniorů.

Jakým způsobem se snažíte svůj požadavek prosadit?

Společně s našimi dětmi jsme připravili protestní akci. Děti vytvořily plakátky s nápisy »Chci do školy, na gymnastiku, na fotbal, chci do hudebky, chci zpátky kamarády atd.« Spolu s průvodním dopisem jsem je předala panu poslanci Grospičovi, který je předložil v Poslanecké sněmovně, když se mělo rozhodovat, zda děti půjdou zpátky do škol. Odezva možná nějaká byla, avšak nebyla natolik velká, aby se děti zase vrátily zpátky do škol. Máme ale všichni dobrý pocit, že jsme něco v rámci svých možností udělali. Tvrdím, že i malé věci můžou mít velký význam.

Chápu, o co vám jde, u vnučky (třeťáka) vidím v praxi distanční výuku a v atletickém oddíle máme asi 130 dětí. COVID-19 ale zřejmě opravdu není jen nějaká rýmička. A podle čísel příliš neustupuje. Myslíte, že výuka ve školách, aktivity v tělocvičnách a na sportovištích k šíření koronaviru nepřispějí? Jaká byste zvolila opatření, aby se roznášení nemoci při těchto aktivitách zamezilo?

Myslím, že tyto otázky nejsou v mé kompetenci, nejsem lékař.

Znamená to tedy, že požadujete návrat dětí do škol a na sportoviště, ale vůbec se nezajímáte o dopady a způsob, jak jim předcházet?

Samozřejmě, že se zajímám. Ale především děti musí být v dobré fyzické a psychické kondici. Mají svůj imunitní systém, pokud není poškozen, zcela přirozeně funguje a děti chrání před čímkoliv. Je důležité, a to nejen pro děti, dýchat čerstvý vzduch, jakkoliv se hýbat, sportovat. Každodenní pohyb, zdravé jídlo z čerstvých potravin, smích, kolektiv a v první řadě milující rodina. Je to odpovědnost každého rodiče. Samozřejmě neposílat dítě do školy, pokud se necítí zdravotně dobře, a to každé dítě moc dobře ví a je schopno vnímat své pocity. Říká se: »Něco na mě asi leze, cítím to v kostech.« Určitě to sám znáte. Co se týká sportovišť, nemocné dítě přece nebude mít chuť jít sportovat. To by snad žádný trenér ani nechtěl. To je má odpověď.

Nemohu si ale odpustit poznámku: Nejde přece jen o děti, ty skutečně nejsou nejrizikovější skupinou. Mohou být ale přenašeči koronaviru, ač samy bez příznaků. Nákazu přinesou domů a ta se tak šíří dál. A to už přece je problém… Jak se v té souvislosti díváte na demonstrace proti vládním opatřením?

Obecně: jakákoliv demonstrace je známka toho, že se něco děje. Lidé nejsou spokojení. Odchází něco staré a přicházejí mezi nás nové věci. Lidé mají právo se vyjádřit, říct svůj názor veřejně. Je to důležité pro celou naši společnost. Změny jsou důležité, naše civilizace se neustále vyvíjí a, jak se říká, pokrok se nezastaví. Fandím lidem, kteří se nebojí a řeknou svůj názor veřejně, ať je jakýkoliv.

Teď z jiného soudku. Pokud vím, máte mnoho zájmů. Jak sama říkáte, prožíváte život plnými doušky. Kromě malování a fotografování vám například učarovala jízda na koni a v neposlední době se také aktivně zabýváte ochranou a tvorbou životního prostředí…

Narodila jsem se na Šumavě, moje tělo, mysl je součástí nádherné dokonalé přírody. Nikdy jsem neměla dobrý pocit, když jsem někde viděla zbytečně kácet mohutný strom. Vždycky jsem si uvědomovala, jak je všechno společně propojeno a jedno bez druhého nemůže existovat. Vzduch, voda, rostlinná i živočišná říše.

Co je takříkajíc vaší parketou?

Jsou to stromy a voda. Když byla možnost sázet stromy, sázela jsem jako malá se svým dědou a otcem. Pak společně se starosty obcí v Bašti a Líbeznicích, kde se vysazovaly aleje kolem cest. Sázela jsem stromy sama, kde to bylo možné.

Chtěla bych podotknout, jak důležité jsou stromy a nutnost jejich výsadby. Neustále kácíme, ale nové stromky dostatečně nevysazujeme. Naše česká krajina obzvláště ve Středočeském kraji je holá, prázdná, jsou to nekonečné lány polí. Na polích bez stromů neustále fouká nepříjemný vítr, dochází ke korozi půdy, voda se nemá kde zachytit, zvěř ztrácí své domovy. Jednotvárná krajina je odsouzena k záhubě.

Chtěla bych do kraje vrátit zpátky remízky plné stromů a keřů, obnovit aleje stromů, zmenšit lány polí, dodat krajině různorodost, přirozený život, obnovit lesy atd. Strom nás provází od počátku našeho života. Kolébkou to začne a rakví skončí. Kyslík, plody, dřevo, jeho hojnost je nekonečná. Měli bychom být vděční a pokorní ke stromům, ony bez nás vyrostou, ale my bez nich ne. Uvědomění si toho je velmi důležité.

To samozřejmě souvisí i s tou vodou…

Víme, jak kritický je stav vody v České republice. Začnu rovnou u zdroje vod. Česko se dlouhodobě potýká s vysušováním krajiny. Tam, kde dříve byla přirozeně dlouho voda, už není. Všichni víme proč. V minulých časech k tomu přispělo odvodňování krajiny, rovnání toků, meliorace, dlouhodobé kácení všech remízků a stromů podél řek i silnic, kácení lesů. Znovu se opakuji. A to nemluvím o suchu samotném, způsobeném změnami počasí.

Je zapotřebí navrátit vodu do krajiny zejména pomocí revitalizací toků a niv. Konkrétní plán je obsažen v modelu Živá krajina – dříve modelu Zdoňov, uskutečňovaném pod záštitou Sdružení pro návrat vody do krajiny ŽIVÁ VODA. Jedná se o komplexní přístup k zádrži vody, obnově biodiverzity, snížení eroze. Model umožňuje řešit všechny akutní problémy současné české krajiny.

V krátkosti: voda z melioračních hlavníků bude vyvedena na povrch do nových tůní, obnoven bude tok v jeho původní délce a tvaru, tím se navrátí funkce nivy a vzniknou mokřady. Tak, aby došlo ke zpomalení odtoků, budou instalovány terénní vlny. Ochranu zemědělské půdy proti erozi zajistí zatravňovací pásy – remízky. Dostatečně velká území napravená tímto způsobem pomohou obnovit malý oběh vody v krajině. Při zavedení šetrných forem zemědělství se do krajiny vrátí i půdní život, který už prakticky neexistuje.

Před nedávnem jste požádala o vstup do KSČM. Co vás k tomu vedlo?

KSČM má jako jediná strana skutečný program, který se týká dětí a rodiny. Komunisté také chtějí, aby se děti vrátily do škol. Mají návrh zásad ochrany vodních zdrojů, zemědělských a půdních fondů. Je s nimi rozumná řeč a jsou spolehliví.

Co nejvíce ovlivnilo váš vývoj?

Několik let jsem žila v zahraničí, konkrétně v USA. Podařilo se mi vystavovat a prodávat své obrazy v prestižních galeriích v New Yorku. Mou velkou vášní je cestování po světě. Poznat obyvatele této planety, jak skutečně žijí, vnímat nádhernou přírodu v každém koutu světa. Přirozeně fotografovat, zaznamenat okamžik, který se nikdy nevrátí. Cestováním se mi otevřely obzory, o kterých jsem nikdy před tím neměla ani tušení. Tolik krásy a zároveň bolesti je na této planetě.

Jaké je vaše krédo?

Vždycky, když moje duše ke mně promlouvala, a to rázně, řekla: »Udělej něco, co bude v tvých silách, a aspoň něco změň.« Já svoji intuici poslouchám, protože vím, že se nemýlí. A tak to krůček po krůčku dělám, když cítím a vidím, že je něco špatně.

Jsem matka, mám dceru a vím, jak důležité jsou některé věci pro její budoucnost. Vím, že tahle planeta není vůbec v dobrém stavu a takovou planetu budeme předávat našim dětem. Oni budou mít hodně práce opravit naše lidské selhání. Jsem si toho plně vědoma. Aspoň jednou své dceři řeknu, že jsem se snažila, a věřím, že to pochopí.

Ivan CINKA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.5, celkem 14 hlasů.

Ivan CINKA

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.