Reklama
Celkový počet dobrovolníků bojujících ve španělské občanské válce se pohybuje v rozmezí 30 000 až 40 000. Počet dobrovolníků z Československa je přibližně 2200 osob a ve Španělsku položily životy odhadem tři stovky z nich. FOTO – archiv D. MAJTENYIHO
Rozhovor Haló novin s Davidem Majtenyim, historikem Archivu Národního muzea

Španělští interbrigadisté mě doslova pohltili

Zajímáte se o španělskou občanskou válku 1936-1939 a o účast našich bojovníků v ní, tzv. španěláků. Co zapříčinilo, že vás to tak pohltilo?

Začalo to skoro již před 20 lety a souviselo to s oblastí mého tehdejšího zájmu -leteckou historií. Spolu s kolegou historikem Jiřím Rajlichem jsme chtěli napsat biografii známého čs. letce a údajného leteckého esa španělského republikánského letectva Jana Feráka, jehož postava byla obklopena aureolou řady mýtů již před rokem 1989. Zjistili jsme, že většina tradovaného se u něj udála ve skutečnosti trochu jinak, jak už to v podobných případech bývá. Ale to není podstatné. Při zpracování Ferákova příběhu a studování široké pramenné základny jsme zjistili, že tematika čs. interbrigadistů není v naší historiografii relevantně zpracována a pokryta a případný zájemce nemá příliš z čeho vycházet. A tak jsme se možná trochu neskromně rozhodli zpracovat obecnou kapitolu věnující se čs. dobrovolníkům neboli španělákům. Jednalo se o otázky jejich odchodů a s tím spojené logistiky, početním zastoupením, organizací jednotek ve Španělsku, jejich osudy během druhé světové války i po ní a celou škálou dalších aspektů.

Tato část čítající několik set stran textu, podrobujícího mj. kritickému rozboru i dosavadní historiografii, tvoří obsáhlý úvod naší knihy, která posléze vyšla v roce 2012 pod titulem »Jan Ferák a ti druzí«. Při jejím psaní jsme využívali do té doby v naší historické obci prakticky neznámé zdroje nejen z českých a potažmo slovenských archivů, ale také z renomovaných archivních institucí ve Španělsku, Rusku, Francii, Švýcarsku, Itálii a řadě dalších zemí, a souběžně jsme kontaktovali žijící příbuzné někdejších dobrovolníků a zaznamenávali vzpomínky i využívali jejich osobní archivy. Přípravné práce trvaly několik let a právě během nich došlo u mě k onomu stimulačnímu momentu a zapálení.

Španěláci, jak jste ve své otázce velice trefně zmínila, tato stále ne moc dobře popsaná, o to však zajímavější kapitola čs. historie, navíc spolu se silným morálním přesahem - a abych trochu odlehčil, tak i vonící dobrodružstvím a horkým španělským sluncem - mě od té chvíle doslova pohltili.

Je k tomuto tématu dostatek knih pro veřejnost? Je španělská občanská válka také zohledněna v nějakém muzeu v ČR?

Zde je třeba rozdělit publikace na tu část, která se zaobírá občanskou válkou jako takovou, a na druhou část, která se zabývá specificky čs. interbrigadisty. V prvním případě má případný zájemce o tuto kapitolu dějin k dispozici poměrně rozsáhlé spektrum publikací a možnost výběru. Povětšinou se sice jedná o dnes již poměrně snadno dostupnou cizojazyčnou literaturu, především španělské, francouzské a ruské provenience, ale nikoliv pouze na ní musí být nutně odkázán. Svědčí o tom vynikající práce předního českého hispanisty Jiřího Chalupy.

V druhém případě se situace také zlepšila a výsledkem jsou například obsáhlé monografie některých známých interbrigadistů, namátkou mohu uvést Josefa Pavla, velitele praporu Dimitrov, v únoru 1948 velitele Lidových milicí a v roce 1968 reformního ministra vnitra, anebo Bohuslava Laštovičky, předválečného důstojníka čs. armády, velitele Gottwaldovy protiletadlové baterie ve Španělsku a po roce 1948 vrcholného politického představitele, a řady dalších.

Zmínit mohu i kolektivní monografii »Interbrigadisté, Československo a španělská občanská válka« z roku 2017. Co se muzejní oblasti týká, tak pokud vím, žádné specializované muzeum u nás není a ani nebylo, což se ovšem netýká ať již stálých nebo nestálých expozic a řady doprovodných výstav. Ty žel probíhaly především před rokem 1989. Můžeme doufat, že svou připomínku budou interbrigadisté mít v aktuálně renovovaném Vojenském muzeu v Praze-Žižkově. Zmínit na druhou stranu můžeme řadu přínosných odborných konferencí k čs. interbrigadistům v posledním desetiletí, z nichž některé se konaly i na parlamentní a univerzitní půdě.

Zopakujte, prosím, bojující strany. Kdo podporoval frankisty, kdo proti nim bojoval?

Prapůvod občanské války byl velice složitý a přímo souvisel s řadou vlivových faktorů a především s ekonomickou a sociální strukturou postkoloniálního Španělska. Formát tohoto rozhovoru neposkytuje dostatečný prostor k jejich úplnému objasnění, tedy pouze ve vší stručnosti:

Na jedné straně konfliktu, který se rozhořel v létě roku 1936, stáli přívrženci či sympatizanti Lidové fronty (vítěze voleb do cortesů z února 1936). Patřili mezi ně socialisté, komunisté, trockisté, anarchisté, ale i centristé a liberálové, popřípadě katalánští a baskičtí separatisté. Reprezentovali většinou dělníky, rolníky, nižší střední třídu, ale silnou podporu měli i mezi intelektuály. V obecném povědomí jsou známi trochu nepřesně jako tzv. republikáni.

Proti nim stáli převážně pravicoví povstalci. Mezi ně patřili španělští nacionalisté, karlisté, falangisté a část konzervativních křesťanských demokratů. Oporu měli především mezi vlastníky půdy, katolickým duchovenstvem, obchodníky a také ve větší části armády. Tato strana je známa jako tzv. nacionalisté, povstalci či frankisté. Toliko velice stručně k vnitřnímu členění stran občanského konfliktu.

Vzhledem k alibistickému postoji většiny demokratických států, který patrně nejlépe charakterizuje politika Společnosti národů a tzv. Neintervenčního výboru, který znamenal ve skutečnosti mezinárodní izolaci a ekonomické embargo, začali ze situace profitovat povstalci, kterým se dostalo podpory nejen ze stran fašistického Německa a Itálie, ale například i salazarovského Portugalska.

Mezi nejvíce obávané oddíly na straně frankových povstalců již během útoku na Madrid v listopadu 1936 patřili tzv. Marokánci, tedy jednotky marockých koloniálních jednotek Regulares, rekrutovaných především ze severoafrických držav Ceuta a Melilla. Tito - bez uzardění můžeme použít termín hrdlořezové, šířili svými ukrutnostmi úděs, strach a nenávist mezi vojáky i civilním obyvatelstvem.

Následně republikáni, kteří se nejprve neúspěšně snažili hledat pomoc mezi evropskými státy, přijali pomoc ze strany Stalinova SSSR, který si zpočátku udržoval ke konfliktu odstup.

V samotném epicentru této války je toto téma tabu, prý aby nebyla podrývána svornost španělské společnosti. Jak mi řekl syn čs. španěláka, toto období se ve Španělsku po pádu frankismu veřejně nerozebírá, jinak by se i současná španělská společnost stále rozdělovala, neboť v ní vedle sebe žijí potomci obou bojujících stran. Jaký na to máte názor?

Myslím si, že v současnosti to již není tak úplně pravda. Ačkoliv je Španělsko občanským konfliktem stále poznamenané, není to už tak militantní a vyhraněné. Čas je navíc milosrdný. Poslední generace, která válku zažila, odchází. Spíše to patřilo do let záhy po smrti Franka, když se do té doby silně autoritativní režim transformoval v klasickou parlamentní demokracii. Ano, v těch letech byly některé věci a otázky skutečně tabuizovány. Velice pěkně o tom píše zmiňovaný Václav Chalupa ve své knize »Jak umírá diktatura«.

Co se týče například i našich někdejších dobrovolníků, tak bych zmínil gesto krále Juana Carlose, který na návrh parlamentu udělil posledním žijícím interbrigadistům v roce 1996 čestné španělské občanství. Symbolický akt uznání jejich role byl zároveň splněním slibu, který dobrovolníkům dal v roce 1938 tehdejší premiér Juan Negrín. Také je u nás relativně neznámou skutečností, že řada ulic ve Španělsku nese pojmenování s československou stopou. Například jedna z ulic středomořského Sagunta nese jméno baterie Klementa Gottwalda na počest protiletadlové baterie, která za války chránila jeho průmyslové závody.

Existuje úplný seznam čs. bojovníků-interbrigadistů? Jaké byly jejich ztráty?

První pokus o vypracování seznamu čs. interbrigadistů učinil již velice záhy po skončení občanského konfliktu během svého pobytu v SSSR v letech 1939–1940 někdejší vedoucí čs. kádrové sekce mezinárodních brigád Jaroslav Hošek. Tento seznam obsahující i kádrové charakteristiky dobrovolníků je dnes uložen v moskevském archivu RGASPI. Týž autor pracoval na seznamu opět i v průběhu 60. a 70. let a ten je nyní uložen v Národním archivu.

Další, kdo se pokusil o vypracování seznamu, byla Kateřina Nekvasilová, její seznam je uložen ve Vojenském historickém ústavu. Tyto seznamy však již pochopitelně tak trochu podléhají času a výsledkům nejnovějšího výzkumu. Dva z kolegů zabývajících se tématem dle mých informací aktuálně pracují na nejnovější verzi seznamu, oproti předchozím zohledňují i možnost bádání a komparace v zahraničních archivech. Případní zájemci si ale na tuto verzi či verze budou ještě muset nějaký čas počkat.

Abych to shrnul, tak počet dobrovolníků z Československa, zahrnující ovšem i osoby německé nebo maďarské národnosti, je přibližně 2200 osob a ve Španělsku položily životy odhadem tři stovky z nich.

Velmi neprozíravá byla politika vlád západních států, které vyhlásily politiku neintervence. Z toho důvodu i ČSR odmítla otevřeně podporovat regulérně zvolenou španělskou demokratickou vládu. Jak hodnotíte tento postoj? Váhavost západních demokracií otevřela Hitlerovi dveře do Evropy.

Máte jistě pravdu, že tato politika byla neprozíravá, a víme velice dobře, kam vedla. Ale osobně bych nesrovnával přístup ke Španělsku v roce 1936, tam hrálo roli více faktorů, a Československo na podzim 1938. Jinak s neintervencí nebo spíše neutralitou ze strany Československa to nebylo také tak úplně černobílé.

Sympatie pro republikánskou stranu si mimo veřejnost, přinejmenším až do roku 1937, udržovala i čs. vláda včetně prezidenta Edvarda Beneše. Přes deklarovanou neutralitu v konfliktu do určité míry tolerovala různé solidární akce ve prospěch republikánů včetně zbrojních dodávek (krytých ovšem zprostředkovatelskými firmami) a aktivit Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, který byl volným sdružením několika desítek převážně levicových organizací a podobně orientovaných osobností. Také přístup čs. bezpečnostních orgánů byl obecně vůči čs. dobrovolníkům, kteří svou činností porušovali několikerá platná zákonná opatření oproti jiným evropským zemím, relativně benevolentní.

Jak významná byla pomoc Sovětského svazu?

Pomoc, kterou poskytl Sovětský svaz, byla pro vládní stranu bezpochyby klíčová. Na Pyrenejský poloostrov od něho směřovaly dodávky velkého množství kvalitních zbraní, ale přijížděli i vojenští poradci a instruktoři. Zlomové byly především dodávky letecké techniky, které dorazily v kritických okamžicích. Forem kooperace a spolupráce ale byla celá řada, můžeme zmínit například, že souběžně s dodávkami zbraní probíhal v Sovětském svazu výcvik španělských letců, zaváděla se licenční výroba zbraní ve španělských továrnách a podobně.

Na druhou stranu není potřeba si tuto pomoc příliš idealizovat a je třeba oprostit se od někdy zažitých romantických představ. SSSR při jejím poskytování sledoval také své geopolitické zájmy a španělská vláda za ni navíc zaplatila přibližně 500 miliony dolary ve zlatě z jejího pokladu, tudíž se nejednalo o pomoc nezištnou, jak bylo někdy v minulosti nesprávně uváděno.

Kolik dobrovolníků z různých zemí sloužilo v mezinárodních brigádách? Kdo koordinoval jejich příchod a jak byli náborováni?

Celkový počet dobrovolníků se pohybuje v rozmezí 30 000 až 40 000, jedná se však o celkový počet za tři roky trvání války, na frontě jich v jednu chvíli nebylo více než 18 000. Na koordinaci se na centrální úrovni podíleli představitelé Kominterny, kteří stáli i u zrodu mezinárodních brigád a dojednali jejich právní rámec se španělskou vládou. Jejich tajné centrum bylo v Paříži a není bez zajímavosti, že jedním z tamních vedoucích pracovníků byl i Josip Broz-Tito, pozdější jugoslávský prezident. Skrze ústředí se poté na náboru dobrovolníků podílely i národní komunistické strany. V Československu tuto ilegální činnost na úrovni ÚV KSČ vykonávali Rudolf Vetiška a Karel Luft, kteří tvořili jakousi supervizi nad nižšími složkami stranického aparátu. Ty představovaly oblastní stranické sekretariáty KSČ, které vytipované adepty odesílaly do Prahy, kde se nacházelo logistické centrum celé akce.

Při přípravě cesty dobrovolníků bylo třeba notné dávky konspirace, viďte...

To bezpochyby. Také bylo nutné odcházející vybavit penězi, cestovními doklady a především podrobnými instrukcemi. Odcházející pak cestovali povětšinou vlakem přes Německo, Rakousko, popřípadě i Švýcarsko, zde jim na každém kroku hrozilo prozrazení, zatčení a okamžité vyhoštění domů. Prvním záchytným bodem byla právě francouzská metropole Paříž. Zde si je přebírali místní »průvodci«, nejprve je sdružovali do větších skupin a poté zajišťovali i finální část cesty, probíhající většinou hromadně. Ta představovala buď přechod přes Pyreneje, anebo cestu lodí z některého francouzského přístavu.

Ve Španělsku následně vedly kroky všech nově příchozích do městečka Albacete na půli cesty mezi Madridem a Valencií. To bylo hlavním střediskem a shromaždištěm interbrigád a byla zde i jejich československá sekce. Poté na základě národnostního hlediska či vojenské specializace docházelo k jich zařazování ke konkrétní zbrani a formovaným jednotkám.

V jakých jednotkách bojovali Čechoslováci?

Jednotek, ve kterých Čechoslováci sloužili, byla celá řada. Úplně první byla pěší četa Klementa Gottwalda, ustanovená na počátku prosince 1936. Velké proslulosti si během svého účinkování vydobyla především již uváděná 14. protiletadlová baterie Klementa Gottwalda. Vůbec nejpočetnějšího zastoupení pak dosáhli čs. dobrovolníci v 18. mezinárodním praporu Dimitrov a ve 26. mezinárodním praporu T. G. Masaryk, které oba patřily do podřízenosti 15. interbrigády. Zmínit musíme i polní lazaret Jana Amose Komenského zakoupený a také vybavený díky veřejné sbírce Výboru na pomoc demokratickému Španělsku. A mohli bychom pokračovat. Menší část dobrovolníků nacházíme mezi letci a tankisty a dalšími specialisty.

Kam tito bojovníci odcházeli, když po porážce v roce 1939 museli ze Španělska prchnout, aby si zachránili holý život?

Část dobrovolníků se vrátila do Československa ještě před porážkou republikánů a mnozí z nich se posléze zapojili do protinacistického odboje a to převážně v rámci jeho komunistické složky. Některým se podařilo dostat do Sovětského svazu a po jeho přepadení se hlásili do vznikající čs. vojenské jednotky. Přibližně 700 z nich zůstalo ve Španělsku až do pádu republiky a zúčastnilo se závěrečných bojů, když krylo ústup vládních vojsk a prchajících civilistů k francouzským hranicím. Následně byli po jejich překročení internováni v řadě k tomu určených táborů jako Gurs, Vernet, St. Cyprien nebo Argéles-sur-Mer. Podmínky v nich byly katastrofální.

Až vypuknutí druhé světové války a možnost vstupu do formujících se jednotek čs. armády na půdě Francie znamenala možnost je opustit. Někteří se zde následně zúčastnili zoufalých obranných bojů. Po pádu Francie část zůstala v její neobsazené části a poté se zapojila do boje proti nacistům v rámci francouzské komunistické rezistence. Část se evakuovala na britské ostrovy. Někteří z nich se záhy do bojů zapojili v rámci letectva, většina vstoupila do čs. pozemní jednotky, ovšem jejich větší část až později.

Právě v této souvislosti je nutné zmínit rozkladné působení a negativní roli, kterou právě tito sehráli v létě 1940. Události jsou známé jako tzv. vzpoura v Cholmondeley. Šlo o to, že někteří z bývalých interbrigadistů začali v intencích Kominterny odsuzovat další pokračování boje a válku prohlašovali jako oboustranně imperialistickou, obhajovali sovětsko-německou smlouvu a kritizovali a odmítali vedení čs. odboje. Byli z armády vyloučeni a odsunuti do internace a pracovních táborů. Toto intermezzo trvalo do napadení Sovětského svazu v červnu 1941. Následně se mnozí z nich po prezidentské abolici vrátili a vstoupili do čs. jednotek. Abych to uzavřel, tak do osvobozené vlasti se v roce 1945 bývalí španěláci, jak si mezitím začali říkat, vraceli ověnčeni vavříny vítězů z východu i západu a mnozí po dlouhých devíti letech od svého odchodu z Československa.

Jejich osud po druhé světové válce je spojen s hořkostí, protože se mnoho odhodlaných interbrigadistů v zemích svého původu dočkalo nepochopení, často i věznění. Proč?

Máte pravdu, jejich dramatické a spletité osudy si s nimi leckdy velice ošklivě zahrály. Po roce 1945 se jim dostalo rostoucího uznání a začali zaujímat důležitá místa v rámci aparátu KSČ a státní správy a jejich vliv postupně rostl i v bezpečnostních složkách státu. Klíčový okamžik pro ně znamenaly události února 1948, na nichž se někteří z nich aktivně podíleli. Z těch, kteří zastávali význačné posty, můžeme zmínit například Osvalda Závodského, Artura Londona, Leopolda Hofmana, Miloše Nekvasila, Oskara Valeše, Ottu Šlinga, Antonína Svobodu i již uvedené Josefa Pavla, Bohuslava Laštovičku a Ladislava Holdoše. Někteří z nich se podíleli na nezákonnostech, které období po roce 1948 doprovázely.

Hodina slávy bývá velice krátká a historie si navíc často libuje v paradoxech, a tak je stejná mašinérie velice brzy semlela také. Souviselo to s hledáním vnitřního nepřítele, ostrakizací titovské Jugoslávie i proměnou a zhoršením mezinárodních vztahů obecně. Španěláci byli záhy podezřelí. Byli vlastně ideálními adepty paranoidního honu na čarodějnice. Měli bojové zkušenosti, konspirační praxi, válku strávili většinou v zahraničí, kde měli kontakty, byli semknutí a měli vysoké sebevědomí. Mnozí tak skončili jako oběť vykonstruovaných politických procesů, byli odsouzeni k dlouholetým trestům a někteří, například Osvald Závodský nebo Otto Šling, skončili na popravišti. I ti, kterých se to nedotklo takto fatálně, byli vyřazeni z politického a profesního života a vystaveni mimosoudní proskribci a šikaně.

Represe vůči španělákům odeznívala až ve druhé polovině 50. let a především v 60. letech. Dočkali se rehabilitace a postupného návratu do profesního a poté i politického života. Velké vzepětí pro ně znamenal především reformní proces, na kterém opět aktivně participovali. Bohužel události související z 21. srpnem 1968 a následnou normalizací pro mnohé z nich znamenaly v mírnější variantě návrat do 50. let. A po listopadu 1989 nepatřili mezi ty, kteří by se těšili velkému zájmu obce historiků, před kterou se náhle otevřela možnost svobodného bádání. Pomalu odcházeli a často upadali v zapomnění. Paradoxně se jim udělením španělského občanství dostalo většího ocenění v zahraničí než ve vlasti.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 12 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.