Reklama
Jiří Jaroš Nickelli (vpravo) na demonstraci na náměstí Svobody v Brně proti církevním restitucím a pochodu Pohořelice-Brno (nedatováno).
Rozhovor Haló novin s muzeologem a badatelem Jiřím Jarošem Nickellim, členem Společnosti Ludvíka Svobody

Bez Ludvíka Svobody by nebylo naše osvobození dokonáno v plném rozsahu

Pocházíte ze statečné protinacistické rodiny. Vaši předci byli odbojáři, zahynuli v Osvětimi, pod pankráckou gilotinou, byli umučeni gestapem. To je důvod, proč tak aktivně vystupujete proti pohrobkům fašismu a nacismu?

Nikoli jen má nejbližší rodina, ale i příbuzní byli antifašisty, byli zapojeni do odboje, a to jak ze strany matčiny, tak i otcovy. Dědeček Jan Holík z matčiny strany byl ruským legionářem, příslušníkem vozoroty 12. pěšího pluku čs. legií v Rusku. Bojoval u Bachmače, což byl jediný společný boj legií spolu s ruskými revolucionáři proti Němcům a Rakušanům. Prošel celou sibiřskou anabází a nalodil se v posledním transportu legií na loď USS Logan pro plavbu, trvající 53 dní z Vladivostoku, přes Šanghaj, Singapur, Ceylon a Suez do Atén a Terstu. Když odešel do války, bylo mé matce sedm neděl, když přišel, bylo jí sedm let…

Za druhé světové války se zapojil společně se zetěm Aloisem Štěrbáčkem, náčelníkem Sokola Doubravice u Blanska, do skupiny Jindra Obrany národa. Byli prozrazeni udavačkou nacistovi Tugemannovi, vrchnímu účetnímu panství Rájec knížete Salma, spolu s dalšími odbojáři. Ten poslal brněnské gestapo do Doubravice. Nemocného dědečka vyslýchalo gestapo a utýralo jej k smrti. »Přidalo« mu i zavlečení zetě do Osvětimi. Gestapo prohledalo celý dům, aby našlo výbušniny připravované pro atentáty na vojenské vlaky - nenašlo je. Byly už jinde… Zetě Štěrbáčka odvezli do Kounicových kolejí, když jej předtím vláčeli po brněnských služebnách gestapa. Po projití několika věznic poslali Štěrbáčka do Osvětimi, kde byl 19. ledna 1942 zavražděn. Barák v Osvětimi, kde čekal na smrt, jsem při návštěvě Osvětimi viděl. Byl to pro mne příšerný zážitek…

Z matčiny strany byl v odboji také bratranec Leopold Kunc, příbuzný skladatele Jana Kunce, příslušník odboje KSČ. Ten byl zatčen později a vězněn v Kounicových kolejích, když předtím prošel výslechy na centrále gestapa v dnešní právnické fakultě, pak byl převezen do Ostravy a do Prahy, kde byl popraven 22. února 1945 v 16 hodin gilotinou jako politický vězeň z 1079 popravených mužů a žen na Pankráci.

Z otcovy strany to byl jeho bratr Ludvík Jaroš, mlynář ve Zboňku, který se v Obraně národa podílel na převozu zbraní pro partyzány a na sbírkách pro vdovy po popravených. Byl zatčen a odsouzen volksgerichtem v Breslau (Wroclawi, Vratislavi) k doživotí. Byl osvobozen po dobytí Wroclawi Rudou armádou. Byl jediným z našich rodinných odbojářů zatčených nacisty, co přežil. Když se vrátil, vážil 37 kilogramů…

Otec jako nejmladší z rodiny byl totálně nasazen v koncernu Glöckner, kde máčel v kyselině fosforečné letecké výškoměry, zničilo mu to ruce. Přitom přistižení při sypání zrnek písku do výškoměru znamenalo smrt. Další příbuzný z otcovy strany, MVDr. Vojtěch Červinka, byl v sokolské akci zatčen a poslán do Osvětimi, kde zahynul 15. ledna 1942, a jeho barák se nezdařilo osvětimským kurátorům dohledat. Prezident Beneš pplk. Červinku in memoriam vyznamenal Čs. válečným křížem 1939. Město Letovice i přes naše opakované žádosti odmítlo pplk. Červinkovi vystavit pamětní desku.

Z neprozrazených odbojářů další bratr otce, mlynář Eduard Jaroš ze Svitávky, spolupracoval na stavbě ilegální vysílačky. Byl všeobecně vážen, a když zemřel, jeho pohřbu se zúčastnily stovky lidí.

Tolik o mé rodině, příbuzných a odboji. Rod je na Moravě doložen jako mlynáři od roku 1585 a je spřízněn z otcovy strany s Dačickými z Heslova a s rodem Nickelli, což byla moje babička Margareta z Nickelli, která si vzala roku 1895 mlynáře Ladislava Jaroše, dědečka z otcovy strany.

Máte možnost na nějakých pietních místech uctít tyto oběti svých předků? Město Letovice odmítlo pplk. Červinkovi vystavit pamětní desku, jak jste uvedl, tedy se ptám, zdali jsou jména vašich příbuzných někde vyvedena zlatým písmem?

Desky našich odbojářů? Trnité osudy. Jednu desku na hrobě matčiny rodiny Holíkovy-Štěrbáčkovy-Kuncovy v Doubravici nad Svitavou má příbuzný Leopold Kunc. Je to kenotaf, protože popel strýce Kunce je rozprášen na neznámém místě v Praze. Strýc Štěrbáček je uveden na památníku padlých v Doubravici, ale Jan Holík nikoli.

Proto jsem jako člen a později předseda ČSBS Boskovice nechal zhotovit pamětní desky Janu Holíkovi a Aloisi Štěrbáčkovi, což bylo příčinou dvacetiletého pekla rodiny, obrovské mediální štvanice, a mého desetiletého soudu o text desky.

Dále jsem nechal zhotovit pamětní desku všem boskovickým odbojářům z odboje KSČ, Obrany národa a sokolstva s citáty Edvarda Beneše a Julia Fučíka. Tato deska totiž nemohla být na celém okrese Blansko umístěna na veřejné budově, tak je na domě mých odbojářů v Doubravici. Postupně na domě přibývaly další informační desky o odboji proti nacismu, takže dnes je dům v Dolní ulici v Doubravici snad jediným místem v republice s největším počtem pamětních a informačních desek o odboji.

Tam se také od roku 2003 scházíme jako odbojáři, pozůstalí a sympatizanti místního odboje. Koronavirus a úmrtí mnoha členů ČSBS nám to v poslední době překazily.

Kdo po vás převezme symbolickou pochodeň, aby udržoval historickou paměť o vaší široké rodině a jejích odbojových činech?

Pochodeň rodu? Má dcera, pokud jí to dovolí její zdravotní stav. Ovšem již jednou, v roce 2007, byla napadena »přáteli šlechty«, kteří ji zbili do krvava a kteří se k tomu anonymně přihlásili. Policie nic nerozřešila. Tak jsem se rozhodl ke spolupráci s jistou institucí v Praze, kde bych mohl své knihy, zápisky a dokumenty uchovat bez nebezpečí zničení. Je to tristní, ale na Moravě v současnosti nemám možnost perspektivy ochránit svůj archiv a dokumentaci. Je tu příliš mnoho nepřátel, kteří dlouhodobě usilovali a usilují o zničení nejen pověsti mé rodiny, ale i o likvidaci mého archivu. Rozvádět to nemohu. Nemohu riskovat nové napadení rodiny.

Vaším výsostným tématem je zdůrazňování významu a trvalé platnosti prezidentských dekretů. Právě v Brně se nachází před Právnickou fakultou Masarykovy univerzity socha Edvarda Beneše. Několikrát jste upozornil, že sochu v Brně by si zasloužil i brněnský občan dr. Bohuslav Ečer. V čem vidíte jeho význam?

Co se týče generála justiční služby JUDr. Bohuslava Ečera, Brno mu dluží mnoho. Doktor Ečer byl onen právník, který již za Mnichova bojoval v Londýně o oduznání hanebného mnichovského diktátu a získal pro naši věc demokratické kruhy Britů, když vládnoucí kruhy ČSR zradily. Později mu Churchillova vláda dala plně za pravdu, jako prezidentu Benešovi. Ečer se podílel na vytvoření Komitétu pro válečné zločiny a prosadil základy pro mezinárodní právo v otázce válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. On to byl, který vyreklamoval K. H. Franka pro československou justici a jeho odsouzení v Praze. Jeho knihy Jak jsem je stíhal a Norimberský soud jsou dodnes aktuálním vědeckým pramenem pro poznání válečných zločinů. A to si představte, že v Brně nemá ani pamětní desku!

Vy sám jste se dostal před lety do soukolí soudních řízení a následky pro vás byly trudné. O co šlo a jak jste se s tím vypořádal?

To otevíráte Pandořinu skříňku s kostlivci protektorátu. Za dvě pamětní desky jsem byl souzen skoro deset let a spor skončil podivným patem. Prohrál jsem omluvu osobním dopisem zesnulému kolaborantu knížeti, který byl na desce jmenován a nesměl podle soudů pro »vyvolání dojmu a nepřípustné zjednodušování«, což je první případ toho druhu nejen v republice, ale snad i na světě. Ústavní soudkyně, potomní senátorka Wagnerová by mohla vyprávět svou verzi…

Vyhrál jsem tímtéž soudem všechny sankce – měl jsem zaplatit žalobkyním půlmilionovou pokutu, provést omluvu v pěti novinách a odstranit své spisy z veřejných knihoven. To vše žalobkyním soud zamítl. Spisy se potomkové tohoto knížete neodvážili zažalovat. Jsou pravdivé.

Dnes už bych mohl pánům soudcům zodpovědět i všechny otázky, na které jsem tehdy neznal odpověď, když mi byly jako občanu upřeny kruciální důkazy, jež jsou dnes k dispozici. Vtip byl v občanském soudním řádu, který na rozdíl od trestního nedovoluje přinášet po prvním stání nové důkazy. Právě tímto soudním neřádem by se měli zákonodárci zabývat, ale to snad je požadavek do dalšího století.

V dané kauze musím poděkovat a chválit osvícenost odvolacího Vrchního soudu v Olomouci, který mne jako jediný v řízení osvobodil od omluvy. Tam jsem poznal soudce ctící nejen Dekrety, ale i materiální pravdu sporu. Nicméně - přestože jsem byl poškozen - příčinu vidím ne v justici, ale v orgánech, které s hrubou nedbalostí neochránily doklady o protektorátní kolaboraci v plném rozsahu. Kdybych byl spisovatelem Emilem Zolou, psal bych »žaluji Tě, pane Státe!«.

Ironií dějin mi dnes dal za pravdu Nejvyšší správní soud. A nejen mně, ale i dalším dvěma, legionáři Hříbkovi a legionářce Mgr. Nečasové, souzeným rovněž za pana knížete. Pan Stát se prostě činil.

Často publikujete své názory v podobě komentářů a vystupujete i jménem odbočky Společnosti Ludvíka Svobody (SLS) ve svém působišti. Co znamená podle vás generál Svoboda v československých dějinách?

Hovořím dnes mj. i za členy Společnosti Ludvíka Svobody Brno. V Boskovicích (tam nežiji, žil jsem v Bílovicích a dnes v Brně, byl jsem tam přijat do ČSBS kvůli předkům) pobočku SLS nemáme, ale byl jsem 21 let členem a předsedou ČSBS Boskovice, kterého si dodnes vážím a spolupracuji s ním. Čestnost a společenská vážnost jejích členů - bohužel stále ubývajících kosou času - mne vždy zavazovala k úctě a přátelství s nimi. Rodiny Kavanů, Kučerů, Kudů, Doležalů, Kabátků, Korčáků, Pečinků, Nečasů, Löffelmannů a dalších vyžadují úctu všech občanů nejen Boskovic, ale i okresu.

Boskovice jsou také výjimkou v okrese Blansko, je tu rod Mensdorfů-Pouilly, který jako jeden z mála byl v odboji zapojen ve skupině Vela a spolupracoval i s mým dalším strýcem Milošem Červinkou z Letovic, rovněž odbojářem. Kdyby byla všechna šlechta protektorátu taková, jako Mensdorfové, Dohalští a několik dalších rodů, nebyly by s restitucemi žádné problémy. Bohužel pravdou je opak. Kdyby v dějinách neplatí. Restituce proněmecké kolaborantské šlechty jsou trvalou hanbou polistopadového státu.

Generál prezident Ludvík Svoboda, nositel vysokých vyznamenání SSSR, USA a Velké Británie, stejně jako prezident Beneš, pro naše dějiny znamená to, co generál de Gaulle pro Francii, Winston Churchill pro Brity a Franklin D. Roosevelt pro USA. Stejně jako maršál Koněv a Malinovskij pro SSSR. Bez Ludvíka Svobody by nebylo naše osvobození od nacismu dokonáno v plném rozsahu. Nebyly to jen Sokolovo a Kyjev, Bílá Cerekev, byla to také Dukla, Liptovský Mikuláš a Ostrava, velké bitvy na našem území o naše osvobození.

Dnešní televizní skřeky proti generálu Svobodovi, stejně jako proti maršálu Koněvovi, pokládám za ubohé výlevy jistých protektorátníků, nepřejících z podstaty republice. V Brně hned v květnu 1945 měl Svoboda, stejně jako Beneš, důležitý projev na brněnské radnici - a ani on tam nemá žádnou desku. Je to ostuda jihomoravské metropole.

Jak pohlížíte na současnou společnost?

Naši společnost shledávám nemocnou, protože se nemůže vzpamatovat, dokud všechny poctivé komunisty nevymaní ze společenského ghetta, do něhož je zavlekli nepřátelé republiky a pravé lidové demokracie. Bez toho si ani jako bezpartijní nedokážu představit ani společenské smíření, ani další rozvoj státu. Je třeba se učit ze španělské lidové fronty, z úspěchu i porážky. Tam taky zpočátku byli komunisté pozadu. Tam vládli vlastně anarchosyndikalisté, ne nepodobni dnešním Pirátům. A zahraniční spojenec byl daleko. Proto taky dnes je podobná situace u nás, kdy Piráti zblbli mladší generaci. Naštěstí ne zcela.

Bohužel sjednocení národního odporu a vytvoření lidové fronty je stále hudbou budoucnosti. Ve středu i v levici je stále ostražitost a nedůvěra. To rozbíjí ideu sjednocení. Tak to bylo za Blumovy francouzské fronty, tak tomu bylo nakonec i ve španělské frontě. Na Kubě toto překonal Castro, v Jugoslávii to překonal Tito. Za jedinou Stalinovu chybu pokládám nerudný postoj k Titovi. Ale kdo nedělá chyby - a bez Stalina bychom nebyli. To jsou ovšem pouze mé osobní vize, a mnozí by řekli, že jsou to bolševické chiméry. To mi je jedno.

Došel jsem na základě životních zkušeností k tomuto pohledu. Viděl jsem SSSR i Jugoslávii, na Kubě jsem nebyl, ale slyšel vyprávění pracovníka, co tam žil 15 let.

Mladí voliči Pirátů ještě nevědí, jak si rozbíjejí hlavy. My jsme také v roce 1989 netušili, co vše spáchá Václav Havel a společníci, nedůvěřoval jsem mu již tehdy! Ale velmi brzo jsme přišli na tento zločin a podvod na lidu.

Nelze se jen obracet do minulosti druhé světové války a nechávat se jitřit současnou politikou. Tedy co vás aspoň trošku těší?

Potěšení v dnešní době? Měl bych sice citovat Hamleta »vymknuta doba z kloubů šílí«, leč uvedu něco optimističtějšího. V republice mně především činí radost neochvějná linie našeho pana prezidenta Miloše Zemana na svébytném azimutu představitele státu, zvoleného prvně v historii republiky přímou volbou lidu, linie práce pro »dolních deset milionů«, což je patrné ze všech jeho aktivit. A proto je též napadán množinou elitářů a lidí vyznávajících korporátní a feudalistické pojetí společnosti. To neustálé štěkání na pana prezidenta vnímám nejenom jako trapné, ale jako především tragikomické, burleskní a groteskní.

Pak mi činí radost práce mladších příslušníků Klubu vojenské historie, kteří místo idiotismů typu euronárodnosti a genderového šílenství poznávají a interpretují pravou historii republiky, bez níž nic nejsme a stáváme se potravou cizích mocipánů.

Těm mladým patří můj dík a mohu totéž říci i o mladých komsomolcích, kteří ze své pozice pracují na tomtéž. Přeji všem těm mladým hodně elánu, aby se vypořádali se všemi zkamenělinami současnosti a pohnuli republikou dopředu a dál. Dnes v době všestranného ohrožení republiky je jejich činnost o to potřebnější. Heslo španělské lidové fronty No pasarán! jim budiž povelem.

Jste autorem memoárové knihy Umlčená Osvětim. Kde a jak se s ní mohou čtenáři setkat?

Vydal jsem jich několik, například Bělehradské lekce, Nálezy kauzy Salm, Heslář nacistů Blanenska, vámi zmíněná Umlčená Osvětim a nyní dokončuji Zámky plné nacistů.

Jak tyto knihy vyšly? V maličkém vydavatelství manželky v malotirážním tisku po 100 výtiscích, a okamžitě byly rozebrány. Velká nakladatelství je vydat nechtěla, autora se bojí jako dýmějového moru, nebo moderněji koronaviru? Dr. Kux z legionářské obce v medailonu k mým sedmdesátinám mne nazval králem moravského samizdatu. No nevím, zdali mi to přísluší, ale strach vydavatelů cosi naznačuje. Je to až komické v proklamované době svobody projevu, není-liž pravda?

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 114 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


smiricky.jan
2021-04-10 10:18
Ludvík Svoboda...voják, který zradil císaře, Beneše i Dubčeka.
smiricky.jan
2021-04-10 10:12
Souhlasím, že poučení z dějin je u nás nedokonalé...pořád se
najdou hlupáci, co volí komunisty, ačkoliv komunisté povraždili
miliony lidí.
novotnyjaro
2021-04-09 19:25
Více jak 365 000 zabitých, popravených, zavražděných Čechů a
Slováků v II. světové mělo být věčným mementem zejména pro mladou
generaci. Ale slogan německého klasického filozofa Georga Fridricha
Hegela , "Jediné poučení pro lidstvo je, že se nikdy
nepoučilo". Proto platí to nejhorší ,že když s nikdo nepoučil z
dějin, je nucen si je zopakovat!
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.