Solidarita k lidem a společnosti

Na sociální síti se rozběhla neřízená diskuse okolo příspěvku Kateřiny Konečné, kdy se europoslankyně zastává profesorky Bilčenkové, které hrozili zcela vážně veřejnou popravou.

Díval jsem se, jak na to lidé reagují. Objevil se i názor, že máme svých starostí dost u nás v České republice a že stejně nejsme schopni nijak pomoci. Nevyznělo to špatně, lidé opravdu nevědí, jak pomoci jiným, když mají sami tolik problémů. Rád bych k tomu dodal pár slov.

Za prvé, tento problém okolo Bilčenkové, jak už jsem psal, se nás dotýká více, než si každý z nás dovede představit. Je to jednoduché, vše se vším souvisí. To, co se odehraje na Ukrajině, se odrazí na politice v ČR. Když se tam opět rozhoří občanská válka, budeme muset na to nějak reagovat, a když budou u moci v příštím volebním období třeba Piráti, ODS nebo Schwarzenberg, jak myslíte, že to dopadne, když si dobře pamatuji, jak tento kníže podporoval neonacistický krvavý Majdan v Kyjevě? Myslíte, že se nás to nijak nedotkne?

Za druhé, když někomu jde o život, vy o tom víte a je ve vašich možnostech pomoci, nelze jinak, než udělat vše, abychom se pokusili život profesorky zachránit. A tady skutečně šlo o holý život. Zvlášť, když se postaví neonacionalistické moci. Kateřina skutečně zachránila Bilčenkové život.

Za třetí, v ČR je jedna z největších národnostních menšin právě ukrajinská, když budou chtít a bude to v zájmu současné moci u nás v ČR nebo i EU, tak tu budeme mít to, co si zamanou. A může to u nás vypadat jako před druhou světovou válkou. A to chceme, nebo ne? Já rozhodně ne! A europoslankyně Kateřina Konečná také ne!

Za čtvrté, solidarita s druhým je princip, který dnes platí výjimečně a byl vyobcován z panujících standardů v naší společnosti.

Za páté, já velmi rozumím tomu komentáři, ale tento národ se nechal ohloupit sladkou neskutečnou lží v roce 1989, a lže se nám ještě daleko více. Ani si to nedovedeme pořádně představit. Teď za to trpíme všichni, i ti, co byli proti, a těch byla tehdy podstatná většina, jen neměli odvahu, znalost a také nevěděli, jak na to a co s tím. Ztratili jsme schopnost politického boje. Přesto si myslím, že Češi nejsou žádní zbabělci, udavači, vrazi a ani žádní Švejkové, jak nám to dnes podsouvají ze všech možných stran a jednoho centra. Český a slovenský národ byly jedním z nejkulturnějších národů na světě. Jsme dokonce v první desítce, myslím, že na šestém nebo sedmém místě.

Za šesté, zabývám se Ukrajinou celou řadu let, cca od roku 2011. A středovýchodní Ukrajinu mám proježděnou jako oficiální pozorovatel za EP lépe než samotní Ukrajinci. Znám dobře procesy, které tam probíhají a jakou formou. Možnosti, jak pomáhat, jsou. A není to ani nijak náročné, jen to chce nebýt lhostejný k jiným. O těch věcech si něco nastudovat a pak stačí třeba jen slova podpory, protože solidarita k druhým lidem a národům z nás dělá lidi. Každý si svou cestu může najít sám.

Roman BLAŠKO