Reklama

Děti ve válce na Donbase

Tahle stránka se mi připravovala velmi těžko. Do poslední chvíle jsem váhal, jak a jestli vůbec budu psát podrobnosti. Získal jsem kontakt na otce, kterému zabila ukrajinská armáda pětiletého syna dronem na dvorku jeho domu před zraky jeho babičky, jež ho hlídala. Otec neměl sílu odpovědět na mé otázky. Ale Kristina Melnikovová, válečná zpravodajka a kolegyně, nám pro Haló noviny pomohla získat rozhovor od Kateřiny Dmitrijevové, maminky zabitého malého Vladislava Dmitrijev. Je to otřesná výpověď, ale rád bych, aby otřásla především těmi, kdo mají vliv a moc tuto situaci ovlivnit. Kristýně Mělnikovové za pomoc a tento rozhovor velmi děkuji. V tom rozhovoru je hrdinství, bolest a zoufalství matky, která musí překonat smrt svého dítěte, je v něm strach z toho, co bude dál. Zvlášť když se zvyšuje napětí a Ukrajinská armáda se od zvolení nového prezidenta USA připravuje vojenský dobýt Donbas. Zároveň je v těch slovech i naděje a síla vykřičet mírové poselství do všech koutů světa. A tak jsem připravil také pár fotografií z těchto míst.

Dne 2. dubna v DLR došlo k tragédii, která otřásla celým světem. Ve vesnici Alexandrovskoje nedaleko města Jenakijevo zahynul při úderu ukrajinského bezpilotního letounu pětiletý chlapec Vladislav Dmitrijev, který si hrál na dvoře domu své babičky. Na Ukrajině prohlásili, že smrt dítěte zinscenovaly doněcké úřady a Vladíka si vymyslela ruská propaganda. Mezinárodní pozorovatelé mise OBSE a OSN, kteří byli na místě tragédie, však potvrdili skutečnost, že dítě zemřelo. V DLR a Rusku byla zahájena trestní stíhání z důvodu spáchání teroristického činu a válečného zločinu. Rodiče chlapce mezitím zůstali sami se svým žalem v naději, že smrt jejich milovaného a jediného syna nezůstane zbytečná a že svět konečně otevře oči a uvidí, co se děje na Donbasu již neuvěřitelných sedm let. »Nyní žiji nadějí, že můj syn nezemřel zbytečně, a ráda bych věřila, že jeho smrt zachrání před smrtí další děti,« říká jeho matka Jekatěrina Dmitrijevová, která souhlasila s poskytnutím rozhovoru pro český deník Haló Noviny.

Kateřino, jste spokojena s vyšetřováním?

Jsem, ale přímo to nesleduju, těmito otázkami se zabývají naše vyšetřovací vládní orgány. Jsem v tom všem málo zapojená z důvodu špatného zdravotního stavu. Prostě nejsem schopná to vše vydržet. Zatím to sleduje alespoň můj manžel.

Cítila jste podporu od okolí?

Samozřejmě! Od lidí, kteří zde žijí, od známých. Mého syna mnoho lidí znalo a měli ho rádi. Nás tady všichni podporují, kdo jak a čím může, tak pomůže. Jsme rádi a cítíme podporu lidí.

Řekněte prosím víc o Vladislavovi? Jaké měl koníčky a na co si rád hrál?

Byl spíše všestranný. Na svůj věk byl velmi nadaným dítětem. Měl rád stavebnice, přírodu, turistiku, rád sportoval a byl velmi pohyblivý. Přečetli jsme spolu spoustu knih. Četla jsem mu z knížky každý večer před spaním, samozřejmě nejvíce pohádky a básničky…

Která byla jeho oblíbená kniha?

Spoustu knih jsme přečetli několikrát, ale nejčastěji knihu »Doktor Bolíto« kterou napsal Korněj Čukovskij. Vladík měl rád zvířata a miloval »Doktora Bolíto« za to, že je léčí. U nás je knihovna, ve které máme hlavně knihy pro děti, a každý den jsme z nich četli.

Mnoho básní znal nazpaměť, měl velmi dobrou paměť. Zanedlouho měl také začít trénovat v plaveckém oddílu. Měl rád gymnastiku, ale tu jsme dělali doma, byl ještě příliš malý na to, aby mohl trénovat v družstvu. A tak jsme doma cvičili sami, připravovali se. Je pro mě těžké o tom mluvit, jsem teď trochu nervózní, abych nepropadla hysterii, musím se hodně ovládat.

Je pravda, že u vás v rodině nikdy nezaznělo slovo »válka«, i když ve vaší zemi probíhá už mnoho let?

Nikdy! Tohle slovo jsme nikdy nepoužívali. Neměli jsme ani hračky spojené s válkou, jako jsou vojáčci a pistolníci, které má prakticky každý chlapec. Ale my jsme je neměli. U nás v Jenakijevě bylo klidněji než ve vesnicích, které jsou blíže frontě. Prakticky jsme neslyšeli válku, a pokud se i něco dělo, říkali jsme si, že je to letadlo nebo něco jiného, ale o válce jsme nemluvili.

Byl to principiální postoj, touha chránit dítě?

A co si myslíte vy? Malé dítě potřebuje vědět, co je válka? Myslím, že každá matka chce chránit dítě před něčím takovým, co je děsivé. A vzhledem k věku to rozhodně vědět nepotřeboval.

Myslíte si, že to byl záměrný teroristický čin?

Já ani nevím, co vám na to mám říct. Zamířili a zabili dítě? Co to je za zvíře, ten, kdo záměrně chce zabít nevinné dítě? Já bych to nikdy neudělala a vy? No řekněte. Ne, ani si to nedovedu představit, jak to vůbec může být možně… Ale lidé jsou různí. Asi jsou ti z té druhé strany »nelidé«, jen zvěř, která ztratila všechny lidské hodnoty a je připravená tohle s klidem udělat? Pokud by někdo, kdo se zabývá vyšetřováním, mně řekl přesněji, jak to bylo, zeptala bych se ho, jestli to bylo záměrné nebo ne, to bych ráda věděla. Přece současná válka, to je přesná věda. Zdá se mi, že ve válce je nemožné, aby se takové věci staly náhodou. Vojáci dělají průzkumy a vědí, kam střela musí spadnout. To je to, co se mi pořád honí v hlavě. Museli vědět, že střílejí na dítě, moje dítě…

Řekněte mi něco o vaší rodině. Pracujete jako vychovatelka v dětských jeslích, pokud vím?

Ano, jsem vychovatelka v dětských jeslích. V mé náruči postupně děti vyrůstají. Zabývám se jejich výchovou. Manžel pracuje v továrně, je obyčejný dělník.

V jednom z vašich předchozích rozhovorů jste uvedla, že žijete nadějí, že Vladíková smrt přiměje ostatní lidi k zamyšlení a přehodnocení toho, co se u vás děje?

Ano, jen se tím také sama zachraňuju. Jsem ochotná vynaložit veškeré úsilí a dát vám rozhovor jen proto, že věřím ve vás, v ostatní lidi, že nějak pomůžete přenést mou osobní tragédii k jiným lidem, kteří nám pomůžou, aby válka skončila a nikdo už zbytečně neumíral. V neuznaných republikách je mnoho dětí, které by neměly umírat, a můj syn také nemusel zemřít. Žádnou válku jsme nevyvolali, moje dítě za to nemohlo a nikdo neměl právo připravit jeho a další děti o život.

To, že s vámi mluvím, dýchám, to už je jedno, moje duše je mrtvá. Zemřela duše mého manžela, jeho nevlastního otce, jeho matky. V mé rodině jsme všichni ve špatném stavu, prababička Vladislava, moje matka, babička Vladíka je také ve špatném stavu. U nás už byly tři rodiny zabity, a tak věřím, že by se má slova mohla nějak dotknout lidí. Musí to mýt nějaký ohlas, že tady na Donbasu umírají naše nevinné děti. Proč to všechno tak je? Proč to svět nevidí, že umírají děti, které se ničím neprovinili? Děti nestojí se samopaly na frontě! Prostě chtějí žít a růst. Nechci, aby už děti umírali.

Správně jste si všimla, že jsem vychovatelka, chodím do práce, kde miluji a líbám každé dítě s láskou. Jsou pro mě jako rodina. Rostou mi před očima a nechci ani pomyslet, že může zemřít některé další z nich. Chci, aby na nás svět upozornil. Chceme žít! Naši lidé žijí poklidně v našem Jenakijevu, pracují, staví domy. I můj syn chtěl žít. Chtěl vyrůstat a pomáhat ostatním lidem. A jak miloval přírodu! Je to prostě nevysvětlitelné. Mohl by být třeba i významným člověkem. A protože máme válku, do které ani já, ani on nepatří, už nikdy nevyroste. Zdá se mně, že svět o tom neví, svět neví, že u nás probíhá válka.

Vladík říkal, kým chtěl byť?

Chtěl být policistou, chtěl chránit dobré lidi před špatnými. Sledoval ruský seriál Pes, kde je hlavním hrdinou policista. A seriál Mořští ďáblové o ruské námořní speciální jednotce, jejímž hlavním úkolem je osvobodit rukojmí a bojovat proti zločincům. Jednou ráno mi povídal: »Mami, víš, kdo jsou ďáblové?« Překvapením jsem strnula. Řekl, že jsou to Mořští ďáblové, kteří svou vlast chrání na lodích. »Řekni, jak jim mohu pomoci?« Taky chtěl být jako oni.

A o Psovi mi říkal, že chce stejně jako hlavní hrdina chránit dobré lidi před špatnými. »Já taky budu mít pejska,« říkával. Měl dva plyšové psy, spali s námi, jedli a jezdili k moři. Říkal: »To je můj pes a já jsem Panfilov« (Panfilov je příjmení hlavního hrdiny tohoto seriálu). Chtěl chránit lidi. Možná se mu teď alespoň splní sen. A pokud za svého života nebyl schopen chránit lidi, pak alespoň příklad jeho smrti může upozornit veřejnost na to, co se tady na Donbase děje. Možná by mohl alespoň tímto způsobem zachránit životy dalších dětí?

Kristina MELNIKOVOVÁ

Roman BLAŠKO/Foto – archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 22 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2021-04-17 18:20
Je otřesné toto číst s vědomím, že jako jednotlivec s tím nic
nenadělám. Jak je možné, že celých 75 let po Světové válce je
válka stále součástí a hrozbou naší "civilizace"? Že na
válčení a zbraně a jejich vývoj se dává a vymáhá na lidech
neustále víc a víc peněz? Že ubožáci typu hlav a představitelů
států jako je onen zhovadilý Sluha národa rozeštvávají, hrozí
válkami, plánují je a vedou - vše beztrestně, s podporou těch
nejmocnějších USA, EU, bývalých kolonizátorů a současných
neokolonizátorů. Jak může být tolik slouhů, často vysoce
inteligentních a vzdělaných, kteří jim v tom za krvavý žold
přisluhují, poklonkují, lžemi pomáhají obhajovat, organizovat a vést
takový hnus. Chtělo by to asi jen jednu válku, jedinou spravedlivou a
tuto svoloč vyhladit. Bohužel ale, to je prakticky neproveditelné.
Panstvo si potřese někde pravičkami (pardon koketně se dotknou lokty),
slouhové zajásají nad prémiemi a Zástupcové Bohů odešlou každý
modlitbičku k svému "všemocnému" a vláček válek pojede se
zvoněním umíráčku dál a dál...
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama