Reklama
Rozhovor Haló novin s bývalým čs. diplomatem Stanislavem Sujou

K obnovení vztahů je nutná oboustranná vůle

Před Listopadem jste byl československým velvyslancem a stálým představitelem při OSN v New Yorku, poté velvyslancem ve Washingtonu a předtím radou-vyslancem tehdy u nově zřízeného velvyslanectví v portugalském Lisabonu a také prvním tajemníkem čs. Stálé mise u OSN v New Yorku. Co vás překvapilo na postupu, který byl vykřičen do světa prostřednictvím narychlo svolané večerní tiskové konference v sobotu 17. dubna v případu Vrbětice?

Vyhostit 18 diplomatů velmoci, aniž by bylo třeba jen jednomu z nich prokázáno, že se dopustil porušení zákonů hostitelské země, je unikátní skutek. I velmoci mezi sebou při větším vyhošťování diplomatů zvažují definovanější příčinné souvislosti. U nás úřadující ministr zahraničí Jan Hamáček v přítomnosti premiéra Andreje Babiše prostě prohlásil, že »se rozhodl« vyhostit 18 ruských diplomatů na základě deklarovaných, avšak dosud neprokázaných »jednoznačných důkazů... a ... důvodného podezření«. Nebo prý: »Důkazy máme, ale podléhají utajení, takže je veřejně sdělit nemůžeme!«

I oni jsou tedy podezříváni z výbuchů ve vrbětických skladech, nikoliv jen ti dva jmenovaní »ruští superšpióni« (Petrov a Boširov), po kterých má údajně pátrat Interpol.

O vyhoštění takového nadměrného počtu diplomatů by měla rozhodovat vláda, třeba v urychleném řízení per rollam, a ne jeden ministr, ať jsou jeho statut a politická ambice jakékoliv. Ministr má odvolání navrhnout a zdůvodnit.

A druhá věc: v případě světové velmoci, strategicky dokonce porovnatelné s USA, takové vyhošťování citlivě zasahuje do sféry zahraniční politiky země a bylo by normální mít k němu též explicitní souhlas prezidenta republiky. Nicméně z rozdílnosti ve stanoviscích tandemu Hamáček–Babiš a tím, co řekl v televizi prezident Zeman, mohlo jít o předběžný souhlas podmíněný důkazy. Prezident naopak projevil smysl pro spravedlnost, když se opřel o princip presumpce neviny, pokud vina není prokázána. A připustil alespoň dvě verze: jednu z neúmyslného zavinění a druhou jako sabotáž, třeba i ruskou. Nyní přidal třetí poté, co ministryně spravedlnosti Benešová mluvila dokonce o více verzích.

Zažil jste někdy jako diplomat takovou smršť, kdy silná slova stíhala slova ještě silnější?

Kauza Vrbětice je ojedinělý případ. Je v ní řada nejasností a náznaků namísto přesvědčivých faktů a argumentů. Zřejmě vejde do dějin diplomacie jako samolibá a zrežírovaná anomálie s tzv. neomylnou verzí. Ve velké politice vždy rozhoduje přesvědčivost argumentů, logika postupu a výsledný dopad, nikoliv úmysl, ať je prezentován jakkoli zbožně či morálně. Chytrá a prozíravá diplomacie nezvyšuje počet nepřátel. Právě naopak. Když to vezmeme jen od dob známých mistrů této profese, jakými byli například Talleyrand, Gorčakov, Metternich a dosud stále třeba i Kissinger, vždy platilo: maximalizovat počet přátelsky nakloněných zemí, minimalizovat počet nepřátelských a neutralizovat ostatní.

Působil jste jako diplomat v zemích, které nebyly spojenecké. Jak vypadaly vztahy socialistických států a zejména ČSSR se Spojenými státy a Portugalskem? Jak silná byla naše diplomatická mise v USA?

V bipolárním světě bylo mnoho kontroverzí, avšak ty nejostřejší se odehrávaly mezi supervelmocemi USA a SSSR. Žádná idyla to nebyla ani pro nás. Spíš hodně napětí a mnoho peripetií. Československo nicméně bylo při řadě svých nedostatků považováno za vyspělý stát se schopnými odborníky a mnoha špičkovými výrobky, řekneme od soustruhů či tryskových tkalcovských stavů, přes automobily a motocykly po letadla nebo dokonce bloky jaderných elektráren. Nemluvě o tom, že v zbrojařském průmyslu jsme patřili mezi nejvyhledávanější výrobce a vývozce. Naše finanční i úvěrová stabilita byla obdivována mnoha státy. V kultuře a umění byla naše země na vysoké úrovni. Prostě Československo mělo velký zvuk ve světě. To posilovalo i naše diplomatické pozice v západních zemích.

USA tehdy prováděly tzv. diferenciační politiku vůči socialistickým státům, aby je více rozdělily, což jsme pociťovali i my. Na ambasádě ČSSR ve Washingtonu tehdy pracovalo střídavě 17-20 diplomatů včetně obchodního a vojenského oddělení. Přibližně 12-15 diplomatů působilo na naší Stálé misi při OSN v New Yorku, další v Sekretariátu OSN. I v tehdejší politicky složité situaci jsme dosahovali jistý pokrok ve vzájemných vztazích s USA. Například po uzavření nové dohody o kulturní a vědeckotechnické spolupráci v roce 1983 jsme více než rok pořádali unikátní putovní výstavy (Washington, New York, Denver, San Diego atd.) mj. vzácných artefaktů pražského Židovského muzea. Měly mimořádný úspěch. Nikdy jsem nečetl v americkém tisku tolik pozitivních komentářů o naší zemi jako tehdy.

Pokud jde o Portugalsko, naše ambasáda se tam otevřela po desetiletích diplomatického vakua až po dubnu 1974 (Karafiátová revoluce), kdy definitivně padl fašistický režim a Portugalsko se vydalo cestou západní demokracie. Působila tam, a i dnes působí, velmi silná komunistická strana, která se výrazně zasloužila o dubnovou revoluci. Bylo to rovněž období definitivního rozpadu portugalského koloniálního impéria, k čemuž ČSSR přispěla politicky, materiálně i diplomaticky, počínaje našimi několikaletými aktivitami v dekolonizačních orgánech OSN, kde jsem měl čest pracovat i já.

Jak často se přistupovalo k vyhošťování, kdy se to zakrývalo poukazem na činnost agentů?

Docházelo k tomu ojediněle jak na naší Stálé misi při OSN, tak i na ambasádě v USA. V období mého působení ve Washingtonu (1983-1985) byl vyhoštěn pracovník vojenského oddělení, kterého americká kontrarozvědka, resp. FBI, přistihla in flagranti na místě, kde měl dohodnutý nějaký svůj »kontakt«. V tu dobu byl již v americkém vězení náš prvotřídní rozvědčík Karol Köcher, kterému se podařilo proniknout do CIA na významné pracovní místo, z něhož získával velice cenné informace. Státní department v době mého působení sdělil, že jsou připraveni jej vyměnit za sovětského disidenta Natana Ščaranského, což se poté i stalo. Köcher nicméně nebyl našim diplomatickým pracovníkem.

Je běžné, že se solidárně připojují s vyhošťováním další (spojenecké) státy?

Tehdy to běžné nebylo. V bipolárním světě to spíš fungovalo opačně: když některý západní stát vyhostil diplomaty socialistické země, byl zájem, aby nevznikla záminka pro vyhoštění diplomatů z jiných spřátelených ambasád, čímž by bývalo došlo k oslabení modu operandi mezi nimi. To samé dělaly členské státy NATO.

Jako »hokynářská diplomacie« mi připadala nedávná výzva premiéra Babiše, když žádal, aby další členské státy EU zvážily vyhoštění »alespoň jednoho ruského diplomata« v solidaritě s ČR. To už je spíš handl: dejte alespoň jednoho… Když si je premiér tak jist onou »jedinou verzí« vrbětického incidentu, nač jsou takové apely na spojence? Nebo spíš dochází dech? Nedivím se, že odezva ze strany EU byla vlažná.

Ani NATO jako celek nebylo do podpory ČR žhavé. Vyjádření solidarity a následné vyhoštění několika diplomatů je poměrně slabý výsledek na tak veliký humbuk. Různá prohlášení Evropského parlamentu sotva někoho překvapí, protože tam je nenávist a zloba snad již zakódovaná v krevních buňkách některých skupin poslanců z Německa, pobaltských států a z rusofobní části Polska, kteří určují nesmiřitelný tón protiruských kroků na této upovídané, často kampaňovité, ale dobře placené (i z našich daní) půdě. Když k tomu přidáte deklarace, které přímo falšují historii - některé předkládala česká eurokomisařka Věra Jourová, mimochodem rovněž Babišův kádr - tak výsledek je tristní. Znám ty poměry dobře z šestiletého působení (2004-2010) v pozici poradce europoslance M. Ransdorfa. Proto se ani nedivím, že do jedné takové rezoluce či prohlášení EP, kde se vzpomíná záležitost ve Vrběticích, tito aktivisté prosadili odstavec, v němž se bez důkazů, fantasmagoricky odsuzují též jakési ruské kybernetické útoky na strategická místa české státní správy. To do té doby neodznělo u nás dokonce ani z hodně napěněných úst některých opozičních poslanců.

Věříte, že ti z ruské ambasády v Praze, kteří byli vyhoštěni, byli do jednoho agenty ruské tajné služby?

Každý stát na svých diplomatických misích má pracovníky různých zaměření pod diplomatickým nebo i jiným krytím, a to vždy podle zájmu vysílající země v přijímajícím státě. Silně však pochybuji, že Rusko by mělo tak veliký zájem o ČR, i jako člena NATO, aby zde drželo tolik pracovníků tajných služeb.

A co se týče dvojice označených »záškodníků«, firma, která měla ony sklady v pronájmu, dodnes tvrdí, že tyto osoby či tváře tam nikdy neviděla. Jestli je ovšem skutečně zachytily kamery poblíž těch skladů s výzbrojí, otázka, co tam dělali, je namístě. Není to však důkaz, že způsobili výbuchy oni. Namístě je též otázka, jak mohli tito dva určit hledaný sklad v prostoru s takovou obrovskou rozlohou, na němž bylo asi 100 objektů (z toho 20 muničních skladů), ve kterých předtím nikdy nebyli? Nebo snad rekognoskovali terén s pomocí kosmické techniky, vyhledali přitom konkrétní budovy se zbraněmi a municí, dopravili tam těžké výbušné zařízení, a přitom vše dělali tak, aby nevyvolali nejmenší podezření nejen lidské, ale případně i technické ostrahy, o nichž nemohli vědět, kde se momentálně nacházejí a jak fungují? Kdo nesl osobní odpovědnost za ochranu těch skladů, a navíc co tam večer před výbuchem dělal majitel té firmy?

Nemenší tajuplností je, že při obou výbuších, které následovaly po sobě s odstupem půldruhého měsíce, zmizelo z oněch skladů velké množství automatických zbraní a korpusů nášlapných protipěchotních min, které se později (třeba re-exportem odkudkoliv) našly údajně již ve funkčním stavu tisíce kilometrů ve vzdálené Sýrii v rukou teroristů. Nemluvě o zbraních a výbušninách, jež mohly podobně putovat do výzbroje ukrajinské armády či polovojenských oddílů, které s nimi možná i nyní zabíjí povstalce a jejich rodiny na Donbasu a v Luhansku. Zajímalo některou z našich státních institucí, co a jak dělal s onou výzbrojí z Vrbětic obchodník se smrtí – bulharský dealer? Nebo šlo jen o to, že »peníze nesmrdí«?

O skladovaných a mezinárodně zakázaných nášlapných minách, které se ve vrbětickém objektu rovněž nacházely, probíhalo soudní řízení. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, osvobodil 27. 7. 2016 sedm obžalovaných (dvě právnické a pět fyzických osob) s tím, že - stručně řečeno - skladované miny tam byly v rozebraném stavu. Jinými slovy: osvobozující rozsudek nebyl o tom, že zakázané miny se tam nenacházely (v trestním konání naopak bylo prokázáno, že tam skutečně byly), ale že z důvodů jejich rozebrání a návazných okolností nešlo o trestný čin. To ovšem charakter miny, která se dá velice rychle složit do kompletní podoby, nijak nezmění. V rozsudku není ani slovo o případném zahraničním podezření a v médiích se dokonce objevily úvahy, že druhý výbuch 3. 12. 2014 mohl mít za cíl zahladit stopy po skladovaných zakázaných výbušninách nebo po jiných nesprávnostech při prodeji.

Uvedené miny spadají pod mezinárodní Úmluvu o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a o jejich zničení z roku 1997 (ČR ji ratifikovala 29. 9. 1999 a je jí stále plně vázána). Na prodej či převody jiných zbraní z vrbětických skladů se vztahuje další mezinárodní Smlouva o obchodu se zbraněmi z roku 2013 (upravuje obchod s veškerými konvenčními zbraněmi a municí např. též do děl, tanků, letadel i lodí), která vstoupila v platnost 24. 12. 2014 (ČR ji ratifikovala o den později). Podle ní mají vlády povinnost kontrolovat vývozy konvenčních zbraní a munice ze svých zemí a zabránit tomu, aby se dostávaly do rukou teroristů, pirátů, extremistů či různých bojůvek. ČR dokonce oficiálně prosazovala, že by měla »upravovat veškeré typy mezinárodních transakcí jako import, export, re-export, transit a překládku, tj. transfery, ale i zprostředkování«. Smlouva vychází z principu, že každá země má před takovou transakcí seriózně zvažovat, zda prodávané či převáděné zbraně a munice neposlouží k páchání genocidy nebo jinému porušení lidských práv.

Nutno však zdůraznit, že ještě před touto smlouvou, a tedy rovněž před oběma výbuchy skladů, byla ČR povinna plnit všechny předchozí závazky z OSN o transferu zbraní. V případě transakcí s bulharským dealerem se to nestalo. Zásadní je přitom, že každý stát odpovídá za všechno, co se děje na jeho území bez ohledu na to, co na něm prováděl Čech, Bulhar, Slovák nebo Rus.

A jsou zde i další otevřené otázky: v českých médiích byla zveřejněna zpráva, že ještě před explozí byl na daném místě prokazatelně několikahodinový požár. Jak vznikl a kdo jej vyšetřoval?

Tato téměř sedm let stará vrbětická záležitost, která též posloužila k účelové kampani dokonce s rizikem přerušení diplomatických styků s RF, by v uvedených souvislostech a při nezodpovězených otázkách neobstála před řádným soudem. Takové obvinění na základě »vysoce pravděpodobného« (highly likely) podezření, jako tomu bylo i v případě bývalého ruského agenta Skripala v Británii (»highly likely« otráveného jedem novičok; mimochodem oba tyto případy – Vrbětice i novičok jsou si velmi nápadně podobné), kdy tedy přímý důkaz neexistuje a nepřímé důkazy nevedou k nezpochybnitelnému závěru, nemá u žádného nezaujatého soudce šanci na úspěch.

Jak rozšířené je, že v hostitelské zemi pracují agenti pod krytím diplomatů?

V době mého působení v zahraniční službě to bývalo nepsané pravidlo téměř u všech diplomatických misí s rozdílným společenským zřízením. Spřátelené země tuto činnost v zásadě koordinovaly a pozornost byla zaměřena na získávání citlivých informací a zajímavých, znalých spolupracovníků v nesocialistických zemích. Vysílající státy mohou mít i dnes na svých zastupitelských úřadech diplomaty i ne-diplomaty s různým zaměřením podle stupně zájmu o poměry v přijímající zemi. Spojenci však řadu věcí mezi sebou nemusí sledovat, protože se dovědí to, co potřebují, daleko přijatelnějším a méně nákladným způsobem. Ale v případě nespojeneckých států, zejména jakkoliv soupeřících, o tom nepochybuji.

Současný velvyslanec ČR v USA Hynek Kmoníček řekl před časem v České televizi zajímavost, že podle americké ročenky je v Egyptě registrováno 5000 amerických diplomatů. Je-li tomu tak, kolik je z nich agentů, kteří operují v celé oblasti?

I pro mne je tato informace zajímavá a docela bych ocenil, kdyby ji velvyslanec Kmoníček příležitostně trochu rozvedl.

Osobně mám obavy z likvidace jakýchkoli vztahů mezi ČR a Ruskem, tedy i vzdělávacích, kulturních, ekonomických, vědeckých. Jak vy to vidíte? Do jakého scénáře to zapadá?

I já mám pocit, že tato vztahová krize bude nepříjemná. ČR se bezprecedentně dostala mezi dva první Ruskem označené státy, které nejsou přátelské (nikoliv nepřátelské!), a ze slovanských zemí vůbec jako první, což pro rozumné není důvod k otvírání šampaňského. Proces obnovení normálních vztahů asi nebude rychlý, avšak předpokládám, že k němu dojde spíš dříve než později, pokud to ovšem naše strana ještě více nezkomplikuje. Ze zkušenosti vím, že Rusové bývají se svojí širokou slovanskou duší hodně velkorysí a podobných ústrků a domnělých obvinění zažili z různých stran již mnoho. V Rusku se údajně rozšířilo přísloví, že »bývaly i horší časy, než jsou tyto, ale nebyly tak podlé«.

V dalším přístupu k ČR zřejmě sehraje určitou toleranci též to, že Moskva uznala neoprávněnost vstupu vojsk v srpnu 1968 jakožto »zásah do vnitřních záležitostí ČSSR, odporující normám vztahů mezi suverénními státy«, jak bylo oficiálně sděleno v Moskvě 5. prosince 1989. RF si je určitě vědoma, že to byla událost, která dosud zatěžuje mysli mnoha našich občanů a neprospívá ani světlé památce na hrdinné a obětiplné boje jednotek Rudé armády, bez nichž by nebylo osvobození drtivé většiny území Československa.

Říká se, že čas všechno zahojí, nicméně v daném případě se to neobejde bez dobré vůle na obou stranách. Vzdělávacích, kulturních a vědeckých styků se to bude nejspíš dotýkat méně, avšak ekonomické a obchodní asi utrží jistou újmu.

Jsem přesvědčen ze šestiletého působení v Evropském parlamentu, kde jsem se podílel na vypracování řady zpráv a výhledových dokumentů ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE), že v tomto věku energetické nejistoty, kdy nás čekají v budoucnu velké problémy i vysoké ceny při zamýšlené realizaci tzv. Zeleného údělu (Green Deal) prosazovaného v EU Německem (obnovitelné energie mají iluzorně nahradit početné německé atomové elektrárny a ruský plyn, zejména ze Severního potoka – 2, má pohánět všechny dosud mnohopočetné úhelné či tepelné německé elektrárny), bez normální a dlouhodobě stabilní spolupráce právě s Ruskem, jakožto největším euro-asijským subjektem s obrovskými energetickými zdroji, menší státy střední, východní i jihovýchodní Evropy nemají šanci na zajištění svého trvalého rozvoje a prosperitu. Americké dodávky energií jsou z různých důvodů nejisté a podstatně dražší! Kdo bude mít zaručeny relativně blízké zdroje stabilních, bezpečných a cenově přijatelných energií, bude mít i jistotu budoucnosti v mírovém světě.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 140 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Prokopic.Karel
2021-05-25 16:41
Jsem přesvědčen, že když se nebudete bát, tak dokážete udělat
jasno v celém tom případu. Zkuste to. Moje otázky jsou trochu jiné.
1/Kdo byl původním majitelem těch zbraní a střeliva? Nebyla to
náhodou ČSSR, která je získala v rámci "společného
vyzbrojování" v RVHP? 2/Jak se stal "majitelem" onoho
arsenálu onen Bulhar? 3/Kdo dal svolení k prodeji zbrojního majetku a
proč právě Bulharovi? 4/Jaké odbytiště uváděl onen Bulhar při
svém zájmu o nákup zbraní a střeliva? 5/Kam byly ony dodávky
původně směrovány? 6/Proč tento obchod nezrealizovalo ministerstvo
OBRANY čr?
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama