Reklama

Tereza Mašková spisovatelkou díky koroně

Terka Mašková je moderní človíček moderní doby. Známe se zatím jen ze sociální sítě, ale přesto o ní vím už mnohé. A co jsem nevěděl, to tahle půvabná začínající spisovatelka prozradila v našem povídání…

Když jsem poprvé narazil na vaše fotky na Facebooku, zalapal jsem po dechu. Později jsem díky vašemu účinkování v jedné televizní show (dá se říci) u pana Soukupa na Barrandově pochopil, že to bylo i dílem talentu na počítačové úpravy fotografií a teď jsem sám zvědav, až se někdy v postkoronavirové době potkáme osobně, jaká bude ta zlatá střední cesta. Nepochybuji, že podobnější těm uměleckým fotkám. Vy jste ostatně zkoušela i profesi modelky?

Ano, to máte pravdu, realita je mnohdy trošku jiná, než jak to bývá na fotkách, nicméně si nemyslím, že by byly nějak moc přehnaně retušované nebo upravované. Samozřejmě každou fotku je potřeba nějakým způsobem upravit, někdy mírně, jindy více – to záleží na druhu fotky a tématu, co se fotí… Ano, zkoušela jsem i modeling jako takový, ale spíše jsem se usadila ve fotomodelingu. Ono na klasickou modelku je potřeba výška min 170-175 cm, na fotomodelku je to jedno. A řekla bych, že mě to focení i víc baví - než chodit po mole.

Ono k tomu trochu svádělo i vaše vzdělání – SOŠ zaměřená na cestovní ruch, znalost jazyků, práce průvodkyně atp. Čím jste chtěla být jako malá? Kromě princezny tedy?

Tak mě princezny nikdy moc nelákaly, když bylo nějaké maškarní ve školce/škole, tak jsem byla spíš za ježibabu nebo čarodějnici. Já původně chtěla jít na servírku, ale mamka chtěla, abych šla na školu, ne na učňovský obor. Tak jsem vybírala nějakou, kde není moc matematika (to byl horor na základce) a naopak, kde jsou jazyky, protože ty mi šly samy. A vyhrála to střední škola v Sušici, obor Služby cestovního ruchu. Jinak jsem neměla nějaké vysněné povolání, každou chvíli mě bavilo něco jiného. Jednou jsem plyšovým medvídkům coby zdravotní sestřička ovazovala obvazem tlapky, pak jsem měla období, kdy jsem stříhala a barvila barbíny a zachraňovala všechna možná zvířátka, co jsem kde na ulici či v trávě našla. Rozhodně se se mnou doma nenudili (úsměv).

Jak dlouho jste se modelingu věnovala?

Tak k modelingu jsem se dostala vlastně úplnou náhodou. Nikdy jsem neměla ambice, že bych mohla něco takového dělat. Nemyslela jsem si o sobě, že jsem bůhvíjak krásná a tenhle svět mně opravdu nic neříkal. Jenže jsem měla kamarádku, která strašně toužila být ve světě modelingu. Jednou přišla s tím, že jedna pražská agentura pořádá casting a že tam chce jít a já abych šla s ní jako doprovod a psychická podpora. Hosteska v agentuře mi ale dala formulář k vyplnění také. No tak jsem to zkusila. Kamarádce se nikdo neozval, mně volali po týdnu… Mrzí mě, že tímto skončilo jedno celkem fajn přátelství. Ale s tím bohužel asi nic neudělám. Takový je život… A jinak se tomuto oboru věnuju už přes deset let. Je fakt, že teď už méně intenzivněji.

Vím o vás, že ráda vaříte, pečete, prostě se neupejpáte, a přece jste pořád neztratila potřebné modelingové proporce. Jak to zvládáte?

No sama nevím, jak to dělám. Ale nebojte, je to na mně vidět. Ale samozřejmě když vaříte pro někoho, koho milujete, baví vás to a nějaké to kilo navíc pak neřešíte (smích).

Semifinalistka České Miss 2012, to už je solidní úspěch. Jaké máte vzpomínky na tuhle etapu, soutěž?

Tak Miss to byla úžasná zkušenost. Byl to casting v Plzni v OC Olympia a bylo nás tam opravdu spousty slečen a dívek. Strašně jsem se klepala a měla velkou trému, vůbec jsem nedoufala, že bych se mohla dostat někam dál. No a stalo se. A jestli mě mrzelo, že jsem skončila před branami finále? Možná trošku ano, ale věděla jsem, že i tak je to obrovská zkušenost, která mě může posunout někam dál.

A je pravda, že díky Miss se mi otevřely dveře do různých projektů a setkala jsem se díky tomu se zajímavými lidmi.

Za ty roky v modelingu máte nafoceno tisíce fotek, poznala jste spousty lidí a navštívila plno zajímavých míst. Které lidi a která místa byste obzvlášť ráda vypíchla?

To máte pravdu. Fotila jsem kalendář pro automobilku v Nizozemsku, účastnila se dokonce třikrát projektu Poleť s Dominikou Mesarošovou k moři, dvakrát v Tunisu, jednou v Egyptě, fotila jsem spodní prádlo v Německu. Německo jsem vlastně procestovala nejvíc – fotila jsem v Berlíně, Mnichově, Eisenachu, Erfurtu nebo v Augsburgu. Poznala jsem plno lidí a nejpřívětivější byli asi ti v Nizozemsku, a ač už je to skoro osm let, co jsem tam byla, s jedním sympatickým párem jsme v kontaktu dodnes.

Ráda také chodíte do divadla, zejména na muzikály, jak moc vám v době koronavirové chyběly? A jak vůbec vás tahle děsivá doba v osobním i profesním životě poznamenala?

Ani mi nemluvte! Divadlo a muzikály miluju! Byla jsem schopná každý víkend trávit v divadle, miluju tu atmosféru, to prostředí, ty lidi! Jsem strašně společenský člověk a neustále jsem obklopená lidmi, nemám ráda samotu. Vždycky jsem ráno vypadla z domova a večer se vrátila. Neuměla jsem být sama. Když přišla korona, bylo to jako blesk z čistého nebe. Najednou, jako by se zastavil svět. Zůstala jsem doma, bez práce, bez divadla, bez rodiny, bez přátel, bez všeho… Zákaz vycházení, zákaz cestování, zákaz, zákaz, zákaz… Bylo to hrozný. Člověk nevěděl, co bude za hodinu, vládní opatření se měnila několikrát během dne, nikdo nevěděl, co nás čeká…

Ale jak se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, tak najednou člověk měl čas se zastavit, popřemýšlet nad svým životem… Zjistila jsem, že ten můj život je sice fajn, ale že ta honba za kariérou a potažmo i penězi vám vezme báječné chvíle s rodinou, s přáteli, na které jste neměli čas… Takže se dá říct, že díky koronavirové době jsem trošku zpomalila a začala si jinak užívat života a vnímat ho kolem sebe.

Asi jste pochopila, že jsem narážel i na vaši další zálibu, a to je psaní knížek… Když člověk nic nemůže, je pro to přímo ideální čas. Kdy jste vlastně začala psát? Máte za sebou už pět hotových titulů, to je na 30letou slečnu pěkná řádka…

Vlastně pořádně psát jsem začala právě až když přišla korona. Společenské události nebyly. Divadla nebyla. Focení nebylo. A tak jsem vzala notebook a začala si psát svoje myšlenky na prázdné stránky. K tomu jsem si vždycky uvařila hrnek horkého kakaa nebo mého oblíbeného černého čaje a nechala jsem ruce, ať krouží po klávesnici. A postupně z toho vznikly čtyři knížky. Zlo s vůní krásy, Touha žít, Nebezpečná hra a Hrdina z mých snů, kterou teď dokončuju. Jednu – Jméno osudu, jsem už měla z dřívější doby.

A jak to tak přijde, že jdete rovnou do dlouhých příběhů, z nichž se rodí romány? Já píšu celý život články, ale na knihu bych si netroufl. Bojím se, že tou poslední byla diplomka…

Tak já většinou beru námět ze svého života. Druhá knížka – Touha žít, je vlastně obraz toho, co jsem si prožila. Asi víte, že jsem přede dvěma roky přišla v šestém měsíci o miminko… Dost jsem o tom psala na svém profilu na sociální síti, někteří lidé mě za to kritizovali, ale mně to neskutečně pomáhalo… Nedokázala jsem to v sobě dusit, potřebovala jsem se svěřit. A napsat bylo jednodušší než říct… Pak mi napsala jednoho dne spolužačka ze střední, jestli o tom nechci napsat knížku. Tak jsem nad tím nejprve kroutila hlavou, pak ale chvíli přemýšlela a vymyslela příběh krásné Emily, která přišla o vytoužené děťátko… Knížku si můžou čtenáři koupit v elektronické podobě na stránkách www.lettore.sk.

Dvě vaše knihy se dočkaly nejen internetového, ale i tištěného vydání. Nově Nebezpečná hra právě u slovenského vydavatelství. Jak se naturalizovaná Pražačka z Klatov ocitne u Slováků?

Taky tomu sama nevěřím. Bylo po Vánocích, 27. prosince, a mně ve zprávách na sociální síti přistál krásný vánoční dáreček. Psala mi slečna Mária Havierniková ze slovenského on-line vydavatelství Lettore, že její kamarádka, se kterou jsem fotila prádlo v Praze, jí říkala, že píšu knížky, a tak na mě předala kontakt. Se slečnou jsme se celkem rychle domluvily na vzájemné spolupráci a nyní mám u nich již pátou knížku. Přijde mi, že na Slovensku je to tak nějak všechno jednodušší a rychlejší. Já, když jsem si nechávala dělat tu první knížku Jméno osudu, tak to byly dlouhé měsíce jednání s tiskárnou, několikrát jsme knížku předělávali, opravovali, upravovali…

O čem píšete nejraději. Máte nějaký specializovaný žánr?

Nemám specializovaný žánr. Dvě knížky jsou dobrodružně romantické, jedna je detektivka, jedna ze školního prostředí a jedna bych řekla od každého něco. Prostě, co mě napadne. Ale nejvíc mě asi bavila psát Nebezpečná hra, promítla jsem do toho zážitky ze své základky a střední, ale i mamky zajímavé historky ze školy a dopadlo to tak, že vtipné a úsměvné chvíle střídají vážné a dramatické okamžiky. No, snad někteří z vašich čtenářů posoudí sami. Buď hned v e-verzi na Lettore, nebo si počkejte ještě pár dní na knižní podobu, která bude též na stránkách k prodeji. Vydavatelství je sice slovenské, ale nebojte, rozesílají na všechny adresy v SR i ČR. Už se řeší poštovné a doprava a nemělo by to stát jmění, vypadá to, že nám udělají cenu (úsměv).

Nakolik nebezpečná je Nebezpečná hra?

Spíš jsem chtěla poukázat na to, že ne vždy každá legrace skončí jako legrace… Jde o partu studentů pražského gymnázia, kterou více než škola zajímají večírky, mejdany, první lásky. Mají mezi sebou ale jednu spolužačku – Violu, která si své školní povinnosti plní na 100 % a učitelé ji neustále chválí a dávají za vzor ostatním studentům. Těm se to samozřejmě nelíbí. Čím víc ji učitelé chválí, tím více ji zbytek třídy nenávidí… Když kvůli ní dostane parta osmi lidí, která si místo večerku na lyžařském výcviku vyrazila na místní diskotéku, dvojky z chování, vymyslí, jak se neoblíbené a nenáviděné spolužačce pomstít… Připadá jim to jako dokonalý vtip, super legrace, bezva zábava… Jenže z původně nevinné zábavy se pomalu stává nebezpečná hra, která skončí obrovskou tragédií. Tragédií, která se ještě dlouho bude vznášet ve vzduchu nejen kolem pražského gymnázia… O jakou pomstu šlo a co se vlastně stalo, si ale přečtěte, to vám neprozradím (smích).

Jaké jsou vaše další koníčky, kromě rozkošného hafana a koketování s televizním natáčením?

Děkuju, miluju ho! Pořídila jsem si ho vlastně v době koronavirové, abych doma nezešílela. A je sladkej! Co s ním zažívám, to je kolikrát až neuvěřitelné. Je to moje láska a vím, že když mi je těžko, tak stačí pohled do těch jeho očí a mám pocit, že všechno je v pořádku…

No a největší koníček je můj přítel (smích).

Kam si myslíte, že vás život zavane za dalších 10 let?

To kdybych věděla! Kamarádka mi prorokuje, že až budu ta slavná spisovatelka, tak že na mě budou stát fanoušci větší frontu než na Mariána Vojtka (jeden z nejúspěšnějších muzikálových umělců v ČR – pozn. red.), tak nevím, no (smích). Ale tak mám asi nějaké své sny – tím největším je nafocení titulní stránky časopisu Playboy, ale spíš je to jen takový hodně vzdálený sen doopravdy. Kdo ví, kam mě osud zavane – jestli na stránky časopisu nebo s kočárkem do přírody…?

Roman JANOUCH

FOTO – Denisa GROSSOVÁ, Pavla SELICHAROVÁ a lettore.sk


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.4, celkem 11 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama