Reklama
S Jiřím Suchým při jeho přijetí do Rekordmanské síně slávy

Pandemie s rekordy zamávala. Ale Miroslav Marek je optimistou!

Postpandemickou akci Pelhřimov! Město rekordů žije! jsme v červnu představovali v rámci celostránkového tématu v naší příloze. Odtud byl už jen krůček k natočení původního rozhovoru s prezidentem Agentury Dobrý den Pelhřimov Miroslavem Markem. Samozřejmě se stočila řeč na pandemickou krizi, protože právě pořádání rekordů i provozování specializovaného muzea rozhodně nebylo tím, co patřilo mezi povolený byznys. Jak si s tím agentura poradila? A přežije unikátní pelhřimovský svět rekordů a kuriozit? To vše se můžete dočíst v našem druhém červencovém »bonusáckém« rozhovoru…

Jak s vámi zamávala pandemie a s ní související vládní nařízení? Nemohli jste provozovat muzeum, nekonaly se rekordy. Dají se vyčíslit ztráty?

S kým by to nezamávalo! 255 dní zavřené muzeum a zákaz veřejných akcí, což jsou v obou případech pilíře našeho živobytí… Naštěstí jsme měli z minulých let trochu rezerv, naštěstí nás podrželo město Pelhřimov a také příznivci, kteří na konci minulého roku zareagovali na naši nabídku a jako formu podpory celého oboru »českých rekordů« zvolili jako vánoční dárek pro své blízké, kolegy, zaměstnance, a tak dále, naši Českou knihu rekordů. To nám moc pomohlo. Ztráty bych zatím nevyčísloval, protože se nacházíme teprve – snad – někde za polovinou téhle krize. Zvenku to vypadá optimisticky, ale nenechme se zmást. Vše se rozbíhá velmi pomalu, školní výlety a zájezdy navštěvující naše pelhřimovské rekordmanské expozice jsme promeškali i letos, a to se individuální návštěvností dohnat nedá. Navíc organizátoři městských slavností nebo firemních akcí, jejichž součástí mnohdy bylo překonávání či ustanovování nových rekordů, a tím pádem naše účast, se do pořádání dodnes rizikových záležitostí také zatím příliš nehrnou. Naštěstí rodiny, výletníci, cyklisté a turisti už jezdí.

Čekal jste loni v červnu, kdy jste zrušili festival, že se bude situace znovu opakovat?

Svým založením jsem optimista, takže ani v nejmenším! Jubilejní 30. festival Pelhřimov – Město rekordů jsme tehdy odložili o rok a uspořádali Rekordy v karanténě, což byl krok k možnosti dodržet tehdy stanovená omezení. Ale v dalším průběhu podzimu a zimy už bylo zřejmé, že zase budeme rušit vystoupení, odvolávat kapely, techniku…

Dá se na celé pandemii vidět i něco pozitivního, jak z hlediska vašeho podnikání, tak z hlediska našeho života všeobecně?

Ale jo. Člověk se zastavil, stejně jako celej svět, a mohl se zamyslet. Třeba nad tím, jak je ten náš systém žití zranitelný, ač jsme se všichni cítili neohrozitelní. Nikdy by mě nenapadlo, že ve 21. století přijdu kdekoliv ve střední Evropě do obchodu a v regálu s moukou bude prázdno. Poučení zní: i v době vrcholného pokroku, úžasných možností, techniky, masového rozšíření médií, sociálních sítí a mnoha úžasných vymožeností se člověk – oproti svému předkovi žijícímu zde před pár staletími – vlastně vůbec nezměnil. Něco se začne mezi lidmi šuškat a je z toho hysterie. A důsledkem je například právě to, že v regálech není zboží, nebo že se lidi bojí, aniž by vlastně věděli čeho. Nad nějakým uklidňováním ze strany špiček mnozí mávnou rukou, protože jim už dávno skoro nikdo nevěří. A tohle všechno může být v budoucnu hodně nebezpečné, až bude ona hysterie nasměrována jinam.

S kolegou Lubošem Rafajem a obří Českou knihou rekordů

Co se podnikání týče, náš obor – kultura, akce, cestovní ruch – byl zasažen nejvíce. Muzeum žádné výdejní okénko s exponáty mít nemůže, a my všichni jsme dostali shora jasnou zprávu: jsme tím, co být nemusí. Ani v době, kdy v Pelhřimově dlouhé týdny nebyl stále byť jen jediný nakažený, se k nám do muzea nesmělo, zatímco autobusy, metro a obchody v »nakažených městech« mohly být plné. Věřím, že lidi si to takhle nemyslí a cestu za kulturou v jakékoliv podobě si najdou.

Jak jste byl spokojen s červnovou akcí v Pelhřimově? Už jsme ji představovali v samostatném článku, teď vás poprosím o vaše osobní dojmy…

Ano, Pelhřimov! Město rekordů žije! Úžasné! Obdivuji lidi, kteří přes všechna omezení a restrikce na sobě stále pracují, chtějí se zlepšovat, ač to není komu ukázat. Ale i zápis do České knihy rekordů může být dobrou motivací vydržet.

Jaké máte aktuální plány na léto?

Už teď je jasné, že akcí moc nebude, takže především chceme získat lidi pro návštěvu našeho pelhřimovského Muzea rekordů... A pak máme před sebou velký úkol – dokončit nové vydání České knihy rekordů. Jsme vlastně malinká firma a každá z těchto záležitostí je pro nás velkou věcí.

Prozraďte, jak je vlastně rozsáhlý tým kolem vás?

Je nás jenom šest plus tým externích průvodců v Muzeu rekordů a kuriozit.

A jak pravidelně vydáváte a aktualizujete Českou knihu rekordů?

Jednou za tři roky. Ale nejde o aktualizaci, nýbrž vždy o novou knihu. Čtenáři v ní najdou vše, co se na poli rekordů u nás za poslední tři roky stalo plus to nejlepší z minulosti. Dva tisíce údajů a jen o málo méně fotografií. A letos na podzim půjde v případě České knihy rekordů 7 navíc i o knihu plnou videí!

Na co především byste návštěvníky nalákal do Muzea rekordů a kuriozit?

Na neuvěřitelnou šikovnost a um českých lidí, chlapy na motorku ze dřeva (Jawa 250 Pérák), na nejmenší motorku ve střední Evropě nebo na nejmenší funkční dělo či skleněný parní stroj. Ženy pak na největší čokoládový zámek nebo na krásné krajkové svatební šaty, které by ale šlo sníst, protože to je cukrářský výrobek. No a děti na největšího plyšového medvídka Kukyho, modeláře na 90 exponátů slepených ze sirek – včetně funkčních kytar či houslí a největšího obrazu ze sirek na světě, milovníky umění na 222x zmenšenou Slovanskou epopej Alfonse Muchy, na nejmenší galerii na světě, v níž je potřeba ulehnout, abyste si mohli prohlédnout všech 53 karikatur známých osobností, a příznivce tolik populárního vaření na největší kuchyňský nůž, obří polévkový hrnec či třímetrový příbor.

Pelhřimov, to ale nejsou jen rekordy. Máme tady pro každého něco: filmové Muzeum Lipských, Pelhřimovské Peklo, Muzeum strašidel, Malé muzeum Bible s největší sbírkou této knihy, bazén s mnoha atrakcemi, krásnou přírodu kolem, poutní vrch Křemešník s lanovým centrem, rozhlednou, křížovou cestou, kostelem s jediným trojbokým oltářem ve střední Evropě, kouzelnou studánkou s léčivou vodou a spoustou turistických cest…

Léto vypadá nadějně, ale – lze vůbec plánovat pro podzim a příští rok? Jak je to s ohledem na současnou situaci obtížné?

Plánovat moc nelze. Nevíme, co bude. Je to všechno vysilující a je to horší než třeba – v případě novinařiny – moci psát jen do šuplíku a pak nic nevydat. V našem případě to připravíte a pak to skoro stejně pracně musíte zlikvidovat, zrušit, odvolávat.

Máte zaregistrované i rekordy, související s koronavirem?

Máme. V nové České knize rekordů 7, která vyjde na podzim, bude dokonce samostatná kapitola s názvem Rekordy v karanténě. Přinese výkony, které jejich strůjci absolvovali v době koronavirové krize, zákazů vycházení, nemožnosti se scházet s ostatními, sportovat, pořádat veřejné akce… Tedy v době nejrůznějších omezení a restrikcí, v psychicky náročných časech povinného nošení roušek a pro mnohé také v době karantény, během níž nesměli opustit svůj příbytek, což samozřejmě přinášelo potřebu krátit si jakýmkoliv způsobem čas a zahánět nudu. Motiv rekordu byl kolikrát výzvou proti trudnomyslnosti. Jeden příklad za všechny: Maraton uběhnutý na nejkratším okruhu. Vlastimil Dvořáček (nar. 1959) z  Doudleb nad Orlicí dokázal uběhnout ve svém bytě maratonskou vzdálenost 42,195 km, a to v  čase 5:54:36 hod. Vytyčený běžecký okruh o délce pouhých 13,46 metru, který vedl obývacím pokojem, chodbou, kuchyní a jídelnou, musel ke zvládnutí maratonské vzdálenosti absolvovat celkem 3135×. Aby se nezbláznil (úsměv).

Když opustíme COVID-19, prosím, zavzpomínejte. Který rekord pro vás byl nejkurióznější?

Těch je nemálo! Z poslední doby třeba to, když robot Matylda sám přijel stopem z Jablonce do našeho Muzea rekordů a kuriozit, mluvil s řidiči aut, zabloudil, přespal u dobrých lidí… – a teď je naším exponátem (smích). Anebo více než třímetrový krásný Pražský hrad ze špejlí z dílny pana Ladislava Nováka!

A který z rekordů byl nejneuvěřitelnější, že jste se i vy domníval, že nejde splnit?

Karol Ostertag, magnetický muž, udržel na své hrudi železo vážící 225 kilogramů, a to bez pomoci rukou. Prostě mu tam drželo. Kdybych u toho nebyl, nevěřil bych! Pánovi bylo sedmdesát let!

Kdybyste se měl vy osobně pokusit o nějaký rekord, s čím byste začal?

Už se stalo (smích). Jsem – ještě z devadesátých let – držitelem českého rekordu v hodu kartou do dálky (31,11 m).

Dovolte naši tradiční otázku na závěr rozhovorů. Kdybyste vylovil zlatou rybku a mohl mít tři přání, jak by zněla?

Za prvé: zdraví – samozřejmě. Pro všechny! Za druhé: přeskládat v hlavách lidí hodnoty zpátky tak, jak mají být. A za třetí: nehonit se, radovat se!

Petr KOJZAR

FOTO – dobryden.cz


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3, celkem 6 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama