Reklama
V národopisné expozici v Novém Strašecí

Psaním Toulek chci podpořit zvídavost čtenářů, říká Miroslava Moučková

Zdá se to neuvěřitelné, ale nedávno vyšel díl Toulek s pořadovým číslem 500. Vlastně jich bylo ještě víc, protože oblíbený seriál o našich památkách jsme zveřejňovali již dříve. V červnu 2011 jsme se k němu vrátili. Po celou dobu připravuje články doplněné fotografiemi Miroslava Moučková, dříve redaktorka a nyní spolupracovnice Haló novin. Její střípky z historie, protože nejde o nějakého turistického průvodce, ale příběhy lidí spjatých s daným místem, si získaly mezi čtenáři značnou popularitu. Jak pro jejich napsání sbírá podklady? S čím se musí potýkat na svých cestách? Jak je možné, že po celých deset let nevynechala jedinou sobotu, pokud na ni nepřipadl státní svátek a noviny nevycházely?

Dovedla jste si představit, že obnovené Toulky letos načnou druhou desítku let, po něž je budete připravovat?

Nenapadlo mě to. Ale těší mě, že čtenáři o ně mají stále zájem, takže v jejich psaní pokračuji. Místa, o nichž píši, navštěvuji. Nejvíc se mi líbí hrady a hradní zříceniny. Mají ale jednu chybu. Stavěly se na vysokých kopcích. Zpočátku mi nedělalo potíže na ně šplhat. Mí přátelé se smáli, že s vypětím všech sil zdolám horu a pak se raduji nad kupkou kamení, která po kdysi výstavném hradě zbyla. Jenže s přibývajícím věkem a potížemi s chůzí po často nerovném a kluzkém povrchu se mi obestavěné vrcholky začaly vzdalovat.

Přesto stále přinášíte příběhy i z výše položených hradů…

Pozorní čtenáři si jistě všimli, že jako autoři fotografií jsou pak uváděni mí kamarádi a kamarádky, z nichž vytvářím vrcholová družstva. Když se cesta stane pro mě neschůdnou, vyšlu nahoru zdatnější posilu s fotoaparátem a sestoupím k automobilové základně. Nejvíc si se mnou v tomto směru užije Milada Halíková. Když spolu jezdíme po památkách, na ráno, než bude horko, jí vždy připravím nějaký výšlap. Jednou jsem to na cestě po východních Čechách opomněla. Jely jsme k nějakému zámku, když náhle zastavila. Vedle silnice se tyčily dlouhé schody k poutnímu kostelu. Vyšlapala je, aby nevyšla ze cviku. Často vzpomíná na to, jak jsme společně hledaly pozůstatky hradu Šostýn u Kopřivnice. Po dešti na rozbahněném svahu nám klouzaly boty, odbočka vedla do trávy pomalu vyšší než my. Když jsme se konečně dostaly na místo, stály jsme opravdu jen nad hromádkou kamení. I tak jsem byla spokojená, protože příběh z tohoto hradu, z něhož zbylo tak málo, byl zajímavý. Obalená bahnem a utrmácená jsem mohla připomínat jednu z čarodějnic, které se podle pověsti právě do jeho okolí slétaly.

Na hradě Roupově

Kde jste našla spolupracovníky pro cesty po památkách?

Říká se, že politika je krutá a vztahy mezi lidmi v ní určuje momentální užitečnost. Tak to jsem měla štěstí, že jsem se v roce 1996 stala parlamentní zpravodajkou Haló novin, která úzce spolupracovala s klubem KSČM. Získala jsem v něm přátele na celý život. A i když dnes už mají většinou před slovem poslanec označení bývalý, nic se na tom nezměnilo. Dovedou mi připravit i úžasná překvapení. Tak třeba Miroslav Opálka mi domluvil schůzku v Zemském archivu v Opavě. Jeho ředitel mě zavedl do depozitáře, kde jsem si zblízka prohlédla originál listiny vydané králem Přemyslem Otakarem II. a dokonce jsem si ji mohla i vyfotografovat. Ve Slezském zemském muzeu mi pak z depozitářů svezli a představili unikátní archeologické nálezy. Na cestách se ovšem setkávám i s tím, že v některých muzeích mi nedovolí vůbec fotografovat. Dost dobře to nechápu, vždyť by to pro ně byla propagace. Jinde naopak načerpám spoustu informací jak z panelů a vystavených exponátů, tak z brožurek místních historiků. Na každou sobotu připravuji článek z jiného místa, takže už opravdu nemám čas pátrat v archivních materiálech a vítám, že jiní je přečetli a zpracovali do podkladů, které mě inspirují.

Jaké další podklady používáte, než začnete psát?

Jak jsem se už zmínila, na místě kupuji brožury a fotografuji i panely v muzeích a na naučných stezkách. Stále ještě řada jejich tvůrců nepodlehla módnímu trendu co nejvíce zkracovat texty, protože je prý turisté stejně nečtou. Na místě možná tolik ne, ale tak jako já se k nim pak vracejí na obrazovce počítače. Doma mám pořádný komín vyskládaný z kronik, kde hledám zmínky o navštíveném místě. Zpravidla nejpikantnější má můj oblíbený Kosmas, první český kronikář, který byl pěkná drbna. Listuji v knížkách a hledám pověsti či příběhy šlechtických rodů a jejich poddaných. V knihovně si půjčuji odbornou literaturu, kterou nemám po ruce.

A co internet, na němž mnozí hledají informace?

Jistěže ho používám, hlavně při plánování cest. Kromě středních Čech si nemohu dovolit vyrazit někam na jeden den. Proto hledám místa, kde je v okruhu několik památek, které mohu navštívit. Pro mě jsou nejdůležitější informace, které získám na místě. Někteří průvodci na zámcích jsou přímo studnicí zajímavých příběhů. Stále se ale setkávám i s těmi, kteří jen ukazují na vitríny s porcelánem a zahrnují nebohé návštěvníky povídáním o tom, v jakém slohu je nábytek v jednotlivých místnostech. Z takového výkladu si nikdo nic nezapamatuje. Ovšem když se údajně po chodbách v noci potuluje nějaké strašidlo, každý zbystří, aby se dozvěděl, co krutý pán či správce poddaným provedl. Natož pak, když ještě zachovalý hrad proměnili v ruiny hledači pokladů. Poněkud ošidné jsou na internetu fotografie právě hradních zřícenin. Mými dlouholetými přáteli, kteří ochotně plní mé památkové úkoly, jsou rovněž bývalý poslanec Josef Šenfeld a jeho manželka Jana. Už dvakrát jsem je poslala na výstup k troskám hradů, které byly na internetu vyfocené po pokosení porostu. Narazili tam ale na vysoké kopřivy. Neodradilo je to a zříceniny obešli, ale byli pořádně popálení. Ostatně právě Pepa mi ukázal sílu Facebooku, na němž nejsem. To jsme jednou spolu objížděli památky na Litoměřicku, kde jsme navštívili i malé železniční muzeum v Lovečkovicích. Vyfotil mě tam na drezíně a umístil na svou stránku. Hned začaly chodit ohlasy. A v pondělí na poradě předsedů OV KSČM z Prahy na mě účastníci volali, že mě viděli na drezíně.

Kdy a kde píšete?

To se s věkem a hlavně stylem života mění. Dříve jsem psala hlavně odpoledne a večer. Bylo to dané uzávěrkou v novinách. Teď píši dopoledne. Počítač si postavím doprostřed většího jídelního stolu a obklopím ho již přečtenými podklady, z nichž i cituji. Vypadá to jako chaos, ale jistě znáte tu průpovídku o tom, kdo se v něm vyzná.  Díly posílám vždy na měsíc dopředu. Někdy mám tolik podkladů, že musím zvažovat, co z nich zvolit. Jindy mi trvá dlouho, než vylovím nosný příběh. Fotografie často vybírám dříve, než uhodím do první klávesy. Snažím se o tom, co článek obrazově doprovází, uvést alespoň základní údaje. Koronavirus mi sice zkomplikoval cestování, protože sezóna začínala později, ale zase jsem získala dva další »dvorní« fotografy, Marcela a Vláďu. Jeden předtím fotil zejména portréty lidí, druhý se rád potuloval s fotoaparátem přírodou. Oba ale usoudili, že mi pomohou i s památkami.

Při svých cestách po památkách musíte také někde bydlet a stravovat se…

Většinou v hotelech a penzionech. Mohla bych vyprávět, jak někde ke snídani odpočítávají hostům kolečka salámu, aby ušetřili, zatímco jinde vědí, že chodit po památkách s prázdným žaludkem je vskutku obtížné. Trvalá stanoviště mám u svých kamarádek. Když potřebuji navštívit místa v Moravskoslezském kraji, stará se o mě Milada Halíková. A pravidelně jezdím také k Zuzce Bebarové Rujbrové, také bývalé poslankyni, jejíž domek je výchozím bodem pro putování hned po třech krajích. Jsou to pro mě i duševní lázně, když si večer sedneme na terasu a díváme se přes potůček do lesnatého svahu. Mám pořád řadu povinností a ráda si na chvíli odpočinu. S o to větší chutí se pak doma opět pustím do práce. Poznávat naši historii považuji za zásadní. Ten, kdo ji nezná, mívá mělké kořeny. Snadno se vytrhnou. Skončí na hromadě těch, kteří se dají snadno manipulovat a jen papouškují to, co někde zaslechnou či si přečtou na sociálních sítích. Chtěla bych svými články podpořit zvídavost čtenářů. Pokud se mi to aspoň u někoho daří, pak psaní Toulek stojí za to.

Marcela ŠPIČKOVÁ

FOTO – Marcel LUSK (2) a archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5, celkem 23 hlasů.

Marcela ŠPIČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama