Reklama

Vysídlení Němců z Brna na konci května 1945

Vysídlení Němců vzniklo pod spontánním tlakem české veřejnosti a jeho organizační nedostatky byly z německé strany záměrně zveličovány a vedly ke zcela zkresleným závěrům, které se i v současnosti výrazně liší od skutečnosti. Vysídlení taktéž vyplynulo z německých postojů hned po osvobození, kdy odmítali nastoupit na povinné práce. Odráží se v něm i chování Němců k Čechům po dobu celé této války i krátce před ní.

Následující text vychází z práce Vojtěch Žampach: Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1. 6. – 7. 7. 1945 (Brno. Šimon Ryšavý. 2014, 110 s.).

Materiál šířený o »pohořelickém pochodu smrti«, uváděný i v našich médiích, byl od jeho vzniku připravován k protičeské odvetě, která se svými každoročními pochody z Pohořelic snaží tyto události zveličovat podle prolhané legendy, kterou vytvořil Wenzel Jaksch. Neznalost skutečných událostí a prostředí, ve kterém se tyto události odehrávaly, především u našich současných politiků podporuje revanšistické požadavky landsmanšaftu.

Neprojevovali dobrou vůli

Osvobození výrazně rozdělilo občany Brna: Většina – Moravané – vítali osvoboditele s nadšením a záhy se zapojili do prací na úklidu města a likvidaci poškození z předchozích bojů. Na druhé straně brněnští Němci se uzavřeli do zvláštního druhu ilegality: Na dveře svých bytů psali křídou CIVIL a vyvěšovali bílé praporky. Po vyhlášení pracovní povinnosti na úklidech města a odstraňování trosek tuto činnost systémově sabotovali. Němečtí práceschopní muži ráno za šera opouštěli své obydlí, odcházeli do okolních lesů, jen aby nemuseli přiložit ruce k dílu. Za tmy se domů vraceli na přespání.

Publikace historika prof. Vojtěcha Žampacha vysvětluje, co se na konci května 1945 v Brně a následně v Pohořelicích stalo.

Před koncem války žilo v Brně 58 tisíc Němců. Skutečností také je, že krátce před osvobozením Brna z příkazu NSDAP, a mnohdy dost důrazně, byla značná část německého obyvatelstva z Brna přímo vytlačena v rámci prováděného ústupu německými uniformovanými organizátory. Tím se počet Němců v Brně snížil pod polovinu původního obyvatelstva na 25 tisíc osob. Ti, co utíkali v rámci ústupu, byli zřejmě právě ti nejhorlivější zastánci nacismu, aby se snáze ukryli před případnými budoucími prošetřováními svých trestných činů a před potrestáním.

Zbývající Němci v Brně neprojevovali žádnou dobrou vůli najít pozitivní vztah k nově vzniklým poměrům. Dále chyběla občanská evidence Němců, zřejmě záměrně zničená krátce před osvobozením. Všechny pokusy národních výborů o nápravu chaotického stavu v řadách německé menšiny ztroskotávaly na odporu. Valná část těchto Němců tvořila střední třídu brněnské společnosti, vlastnili luxusní byty zkonfiskované po židech, kteří skončili v likvidačních táborech, a tato vrstva bývalých »nadlidí« se nechtěla tohoto pohodlného života a bývalých privilegií snadno vzdát. Přitom Brno po poškození válkou mělo na 30 tisíc bytů zničených a mnohé lidi, i ty, kteří se vraceli z nacistických koncentračních táborů, nebylo kde ubytovat. Toto chování Němců vyvolávalo u českých občanů Brna značnou nevoli.

Odmítavý přístup Němců pomoci v situacích, na jejichž vzniku měli zásadní podíl, vyvolával vůči německému obyvatelstvu narůstající odpor také proto, že v okolí Brna se potloukalo dost bývalých německých vojáků, kteří byli ozbrojeni a silou vymáhali na městském obyvatelstvu jídlo a civilní oblečení. Ti mnohdy nacházeli ilegální úkryty právě u svých domorodých soukmenovců. Proto bezpečnostní nařízení národních výborů, aby německé obyvatelstvo bylo označeno bílými páskami s písmenem N, nebylo jen odplatou za dřívější žluté Davidovy hvězdy u židů, bylo součástí současné nutnosti.

Tyto skutečnosti v souhrnu vyžadovaly rychlé a radikální řešení a vytvářely tlak na národní výbory. Nešlo jen o zajištěné Němce, na ty byla uvalena vazba pro podezření z válečných zločinů, ale šlo především o těch zbývajících dvacet tisíc, kteří byli na svobodě, k pomoci s úklidem Brna se neměli, neměli snahu ani podpořit obnovení jejich řádné evidence a sabotovali prakticky vše, co souviselo s obnovou nového občanského života po skončení války.

Rozhodnutí národního výboru

V průběhu května začal vyvstávat názor, že ti němečtí občané, kteří nepodléhali vyhlášené pracovní povinnosti (děti a mládež pod 15 let a starci nad 60 let), by měli město Brno opustit a měli být přesídleni na brněnský venkov, kde by se pro ně našly i snazší podmínky pro stravování a dočasné ubytování. A ti, kteří se měli podílet na odklízení trosek v rámci pracovní povinnosti, měli mít zajištěné dostatečné ubytování a stravování.

Směrnice Zemského národního výboru (ZNV) Brno, i když byly tvrdé (dané tehdejší dobou), ukládaly, že se nesmí s Němci zacházet způsoby, které byly praktikovány v německých nacistických táborech – zakazovalo se týrání a zabíjení občanů. Zároveň směrnice varovaly před případnými tendencemi k pogromům na německé, ale i jiné nečeské obyvatelstvo – tyto nařízené a uplatňované směrnice ctily lidské dimenze. (My nejsme jako oni.)

Zemský národní výbor Brno 29. května 1945 vnesl do rozjitřené situace rozhodné slovo a po konzultaci s ministrem vnitra v Praze nařídil vysídlení přesně vymezené německé části obyvatelstva z Brna: Bylo rozhodnuto vyvézt z Brna všechny ženy s dětmi, muže pod 14 let a starce nad 60 let, dále muže práce neschopné. Ti zbylí Němci budou označeni bílou páskou s písmenem N a budou určeni k odstraňování trosek a čistění ulic a úklidu města spolu s ostatním práce schopným obyvatelstvem.

Po tomto jednání byl tento výnos dán k realizaci Národnímu bezpečnostnímu sboru (NBS) s kategorickým příkazem k jeho neprodlenému provedení. Lidé určení k vysídlení měli odejít do vesnic v širším okolí Brna, Modřic a Rajhradu. Původní představa o tomto transferu byla s podmínkou přesunu pouze do 14 kilometrů od Brna.

Občanská veřejnost v odchodu Němců z Brna viděla značný posun v oblasti stabilizace zdejších poměrů a především zvýšení osobní bezpečnosti. Výrazný požadavek předkládala delegace Závodní odborové rady brněnské Zbrojovky s tím, že poskytne početný organizační doprovod ozbrojených zaměstnanců k tomuto připravovanému přesunu obyvatelstva. Ze strany primátora Brna Matuly byl kladen zásadní požadavek na realizaci vysídlení, aby v žádném případě nedošlo k žádným násilnostem, tvrdému zacházení a nelidskostem, a nedošlo tak k poškození dobré pověsti města Brna.

Zároveň vyšly prováděcí směrnice k vyhlášce o vysídlení německého obyvatelstva po mimořádném zasedání ZNV Brno dne 30. května 1945: V jednotlivých městských částech Brna byly ustanoveny komise, které vybíraly Němce určené k vysídlení v jednotlivých skupinách německých obyvatel; byly složené z policejních úředníků, lékaře a představitelů příslušného národního výboru. Každá policejní stanice také byla povinna stanovit shromaždiště ve svém obvodu. Zároveň byl stanoven směr vysídlení, a to na jih k rakouské hranici. Čas odchodu byl stanoven na 22. hodinu dne 30. května.

Je skutečností, že většina Němců na tuto výzvu již byla připravena a bez odporu nastupovala na shromaždiště. Poslední skupiny odcházely z Brna 31. května v ranních hodinách. Celkem se jednalo o 22 200 německých občanů.

Wenzel Jaksch – lež na lež

Podle bývalého německého poslance W. Jaksche, který před válkou zasedal v našem parlamentu, měly být příkopy podél cesty plné mrtvol a že putující přepadla hrůzná bouře s lijákem, šlapali v blátě, že byli popoháněni bičem… Lež na lež. Skutečností je, že 31. května v odpoledních hodinách lehce sprchlo (podle dochovaných záznamů z meteorologických stanic), ale to nebyla žádná zásadní překážka. Že se brodili blátem? Šli celou dobu po asfaltové silnici, tehdy hlavní státní silnici na Vídeň, za tehdy nepatrného silničního provozu. Noc z 30. na 31. května byla teplá a jasná, když došli první vypovězenci do Rajhradu. Šli tiše s hlavami svěšenými, snad apaticky, snad přemítající nad tím vším, co z velkoněmeckého poblouznění zbylo. Domácí lidé vycházeli na prahy svých domovů a mlčky sledovali tento průvod lidí. Nepadla jediná urážka na hlavu německých občanů. V Rajhradě je čekala osobní prohlídka, kde se musely odevzdat všechny zbraně, bodné a i sečné nástroje.

Líčení přesunu v těch nejdivočejších barvách bylo předem připravováno pro vysídlenecké organizace jako materiál pro budoucí revanšistické záměry. Během přesunu k žádným brutálnostem nedocházelo. Na cestě do Pohořelic od Rajhradu míjeli vyvýšený bod blízko cesty s křížkem, který byl postaven kdysi po zásahu kohosi bleskem. Z tohoto místa udělala pozdější revanšistická propaganda místo, kde údajně mělo být pohřbeno na 1700 Němců povražděných cestou. Zde se v posledních letech zastavují německé turistické autokary a rozsvěcují zde svíčky na památku těch pomyslných obětí. Tak daleko jde nenávistná propaganda s cílem pošpinit české jméno.

Úmrtí převážně v důsledku úplavice

V Jihomoravském kraji se všechna úmrtí zanášela do důsledně vedených pohřebních knih, případy pohřbů německých vysídlenců se v nich rovněž nacházejí, ale jsou to počty v součtu jen několika set lidí, kteří převážně umírali na úplavici, která se začala výrazně šířit až v Pohořelicích v táboře v důsledku nedostatku dezinfekce a dalšího zdravotního materiálu (v poválečné době chyběly i jinde).

Pochod byl doprovázen na konci nákladním autem s primátorem Matulou, tajemníkem Kapounem a členem národního výboru knězem, páterem Petrem Lekavým z fary u sv. Tomáše. Při cestě se nacházelo sem tam několik odhozených uzlíků s oblečením, ale osamocené a opuštěné Němce nebylo po celou cestu vidět. Ti, co nemohli únavou dále jít, byli sbíráni do nákladního auta a postupně dovezeni na další budoucí shromažďovací místo.

Druhý den odchodem z Rajhradu padla koncepce rozmístění vysídlenců do okolních vesnic a záměr ZNV byl přesměrován s cílem rozmístit vysídlence do okolí Pohořelic. Zde bylo více národnostně smíšených obcí, což by znamenalo větší pochopení u německého domorodého obyvatelstva. Rozmístění vysídlenců na venkov bylo považováno za vhodnější i s ohledem na příznivější podmínky obživy a z důvodu zmírněných česko-německých vztahů oproti velkému městu Brnu.

Ale po příchodu do Pohořelic celá krizová situace z Brna přešla na Pohořelicko: V Brně po odchodu 22 tisíc Němců se situace výrazně zmírnila, nastalo velké uvolnění. Zato v Pohořelicích se najednou sedminásobně zvýšil počet obyvatelstva. Přesto se podařilo všechny poutníky do 23. hodiny dostat pod střechu.

Rakouské požadavky

Ráno 1. června systém dalšího pochodu směrem do Rakouska měl vtisknutý vojenský řád s pravidelnými rozestupy hlídek podél trasy a s cyklickým doprovodem. Další samovolný přesun k rakouské hranici probíhal bezproblémově, bez jakéhokoliv nucení, Němci sami už dostatečně pochopili, že jakýkoliv odpor je zbytečný, a také nebyl kladen, že své předchozí privilegované postavení definitivně ztratili. Nasměrování vysidlovací akce až do Rakouska bylo součástí intervence z rakouské strany, ale na druhou stranu – samotní odcházející Němci předpokládali, že v Rakousku najdou větší pochopení a dostane se jim vlídnějšího přijetí. Rakouské pohraniční orgány nečinily prozatím žádné překážky tomuto transferu. Z rakouské strany byl pouze vznesen důrazný požadavek, aby takováto záležitost byla vždy předem řádně projednána na mezistátní úrovni, aby byl vytvořen dostatečný prostor pro oddělení těch, kteří měli vážné delikty, příp. válečné či jiné zločiny, aby se vytvořily včas podmínky pro přijetí těchto vysídlenců… Tato organizační část vysídlení nebyla z české strany včas a v předstihu vyřešena z důvodů výše uvedených, kdy městské orgány pracovaly pod tlakem veřejnosti.

Přesun neproběhl v ideálních podmínkách

Pohořelice a okolí byly kapacitně přeplněny těmi zbývajícími, kteří zůstali na našem území. Kolem 900 osob bylo rozptýleno do jihomoravských vesnic v okolí, na 2000 vysídlenců optujících k občanství ČSR bylo vráceno do Brna. V Pohořelicích se urychleně zajišťovaly nezbytné potřeby pro stravování, ubytování, sláma na plnění slamníků, polštáře a přikrývky. Rozvážné a rozhodné jednání lidí zapojených do budování ubytovacího tábora v prvních dnech překonalo nejtěžší fázi tohoto improvizovaného zařízení.

Nutno konstatovat, že přesun neproběhl v ideálních podmínkách, vzhledem k tomu, že nebyl předem ujasněn ani cíl pochodu, že unáhlené rozhodnutí zemského národního výboru neposkytlo dostatek času pro předchozí přípravu ubytovacích prostor, že se nedodržovaly z řad samotných vysídlenců základní hygienické podmínky, kdy pili vodu z neověřených zdrojů, že zpočátku vázlo zásobování potravinami. To všechno jsou skutečnosti, které ale mají daleko od lží, které jsou dosud šířeny i v našich sdělovacích prostředcích. Na druhou stranu i dochovaná a zaznamenaná svědectví potvrzují obtížnou cestu, špatné zdravotnické zajištění, ale nikde se nemluví o násilnostech, na jejichž následky by někdo zemřel. Úmrtí, kterých v pozdějších dnech nebylo málo, byla především způsobena rozmáhající se epidemií střevních onemocnění – úplavice, která byla důsledkem znečištění zdrojů pitné vody především u Ledců na trase pochodu, ale která po skončení války byla rozšířena téměř po celé Moravě.

Tábor měl v následujících dnech již zajištěný stálý český lékařský dozor, ale i z řad samotných německých lékařů. Urychleně se zlepšoval stav zásobování pitnou a užitkovou vodou. Lékařského materiálu nebyl ale dostatek. Na tom měla značnou vinu i přehnaná snaha německé armády ničit při ústupu vše včetně zdravotnického materiálu, který pak chyběl na celé Moravě. Nedostatek byl i u dezinfekčních prostředků.

Provoz ubytovacího tábora se konsolidoval okolo 4. června 1945. Přeplněnost lidmi v táboře byla řešena jejich dalšími přesuny v menším počtu do Mušlova (bývalého ústavu pro mladistvé provinilce), do starobince v Hrušovanech a zčásti i do Nemocnice Milosrdných sester sv. Hedviky v Břežanech na Znojemsku. Z vlastní iniciativy se podařilo řadě Němců ubytovat se v okolních vesnicích u německých rodin, které je vzaly do svých hospodářství na práci i na stravu.

Dále z tábora v Pohořelicích postupně odcházely jednotlivé skupiny vystěhovalců do Rakouska, a tak pohořelický tábor ukončil svoji činnost na začátku července 1945.

Hrobová evidence jako důkaz

Z porovnání hrobové evidence vyplývá, že v Pohořelicích přibylo v té době v důsledku úmrtí na následky především epidemie 447 hrobů; do nich pohřbili celkem 453 zemřelých osob, z nich identifikovaných bylo 356, bezejmenných 97. Evidence zemřelých v ubytovacím táboře v Pohořelicích byla vedena důsledně, o každém zemřelém se zpracoval Záznam o úmrtí, který podepisovali táboroví lékaři, včetně německých. Legendy o hromadných hrobech, které se brzy po válce šířily po Brně šeptandou a po roce 1990 byly zdůrazňované našimi veřejnými sdělovacími prostředky, nebyly nikdy potvrzeny.

Za tímto účelem byla v roce 1992 ve Štiříně uspořádána »mezinárodní konference«, kde přizvané odborné »kapacity« nebyly ochotné se seznámit s předkládanými důkazy z české strany a její průběh působil jednoznačným dojmem, že měla předem stanovený cíl – potvrdit legendu o »pochodu smrti«! Následující exhumace prováděné necitlivě a úmyslně bagrem pochopitelně v řadě případů vedly k poškození kosterních pozůstatků, které pak bylo zásadně dáváno za vinu hrubému zacházení. Členům této konference byly z české strany předkládány písemné důkazy z úmrtních listů o úmrtích na tělesné vyčerpání, stáří nebo na epidemii úplavice, ale nebyly touto »odbornou společností« brány na vědomí – působí to dojmem předem zmanipulovaného a předem zadaného divadelního scénáře celého výsledku šetření. (Je překvapující, že česká strana se při tomto divadle nedovedla dostatečně silně prosadit a prohlédnout zmanipulovaný scénář, ten včas odhalit a k němu se energicky ohradit.)

Soustředěním podkladů a hlubší analýzou průběhu vysídlení byl vedením Brna pověřen německý antifašista Louis Nissel, který zpracoval o této záležitosti závěrečnou zprávu. V ní se uvádějí stanoviska a názory přímých německých účastníků pochodu, kteří si třeba stěžují na nesprávné zařazení do skupiny vysídlených, stěžovali si na okolnost, jak byli přinuceni politickým tlakem ke změně národnosti na národnost německou, na výrazně zvětšenou délku pochodu a na to, že na to nebyli předem připraveni. Toto byly skutečnosti podložené důkazy, nedostatečnou časovou přípravou a unáhleným rozhodnutím ZNV. Ale neobjevovaly se žádné stížnosti na případy násilí, ubližování nebo jiné formy špatného zacházení.

Začátky legendy o »pochodu smrti«

Tyto skutečnosti se dostávají do příkrého rozporu s výsledky vyšetřovacích orgánů rakouských po přechodu hranic vysídlenci, kde byli opětovně dotazováni na způsoby zacházení českých orgánů za pochodu do Pohořelic a kde se již ve větší míře objevují stížnosti na hrubé zacházení z české strany, jak špatné poměry panovaly v ubytovacích zařízeních apod. Pod psychickým tlakem rakouských úředníků a jejich požadavků vypovídali titíž lidé již jinak a zveličovali nepříjemné zážitky podle přání těchto orgánů. Bylo zarážející, že nebyly činěny dotazy těmito rakouskými úředníky na politickou orientaci běženců, na jejich aktivitu v nacistických organizacích apod. Zde je možno spatřovat začátky modelování legendy o »pochodu smrti brněnských Němců«.

Tuto požadovanou vyšetřovací činnost rakouských pohraničních orgánů v pozadí vedli jakýsi Buchta a Nellböck – oba výrazní fanatičtí vůdci nacismu v Brně a organizátoři vítacího a bojovného pochodu do Pohořelic k přivítání wehrmachtu 13. března 1939. Tito »vůdci« si podrželi přes celou válku destruktivní vztah k naší ČSR a podle toho manipulovali se svědectvími účastníků vysídlení.

Skutečností je, že z veškerých dosud soustředěných materiálů nebyl nalezen jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že účelem vysídlení brněnských Němců by byla jejich fyzická likvidace. Rovněž svízelné poměry v pohořelickém improvizovaném ubytovacím táboře nelze vydávat za záměrné vytvoření podmínek, které by vedly k hromadným úmrtím, kterých bylo pouze několik stovek, a všechna jsou doložená v úmrtních knihách. Tyto skutečnosti jsou v příkrém rozporu s převládající legendou o »pochodu smrti«, na které mají v současnosti lví podíl česká média.

Naopak správa tábora tehdy učinila vše pro to, aby se v co nejkratší době dostal do režimu provozu, který poskytoval ten nejnutnější servis možný v tehdejších poválečných podmínkách. Tento na tehdejší dobu přijatelný režim byl dosažen během několika dní. Dále za celou dobu, co se víří hladina kolem násilí při vysídlení, nebyla prokázána žádná vražda související s tímto přesunem obyvatelstva. Šetření zločinu genocidy se také neprokázalo.

Prolhaná petice Spojeným národům

Toto vysídlení Němců výrazně posloužilo odpůrcům národně osvobozenecké revoluce Čechů a Slováků, otázky na uměle vykonstruovanou legendu se dostaly na přetřes těsně v poválečné době až na úroveň mezinárodních jednání. Na jejich vzniku a šíření se neblaze podepsal bývalý německý sociálnědemokratický poslanec čs. prvorepublikového parlamentu Wenzel Jaksch. Ten se po skončení války již nikdy do naší republiky nevrátil, takže nemohl být ani přítomen pochodu, přesto tvrdil, že se vysídlení týkalo 50 tisíc brněnských Němců, že cestou k rakouské hranici jich bylo na deset tisíc ubito, utýráno a zastřeleno a v Pohořelicích jich další tisíce zahynuly většinou po střelné ráně do týlu. Tyto nepravdy dál vedou k tvrzení, že cestou zahynuly čtyři tisíce Němců, na kopci u Mikulova že je pohřbeno na 800 brněnských Němců. Že mrtvoly byly nakládány vidlemi do pytlů a v blízkém lese pohřbeny do hromadných hrobů.

Takto předložená Jakschova Petice generálnímu tajemníkovi Spojených národů vyvolala jako odezvu rozhořčení a vrhala na Československou republiku stín veliké křivdy; dodnes je viděna ve zcela zkreslené podobě. Na základě žaloby W. Jaksche proběhla šetření a jím přednesená obvinění byla vyvrácena a nebyla nikdy důkazy potvrzena. Vysídlení bylo Mezinárodním červeným křížem hodnoceno jako humánní.

Existuje jiná pravda a značně odlišná od vysídlení brněnského německého obyvatelstva – kdy po tvrdých bojích vedoucích k osvobození Brna skutečně byla místa bojišť poseta částmi roztrhaných těl od granátů, min záludně nastražených, ale z viny urputně se bránících Němců, jejichž oddíly se skládaly i z nedospělých mladíků nebo naopak starců a invalidů vybavených především pancéřovými pěstmi. Ty měly velký podíl na značném počtu zničených tanků osvobozenecké Rudé armády. Tento pravdivý obraz Brna těsně po osvobození by neměl být nikdy zapomenut právě v dnešní době, silně náchylné k úmyslnému vyhledávání »nových pohledů«, které se v současné době hledají na politickou objednávku.

A co pochod nacistů v roce 1939?

Obdobně zůstal v myslích Brňanů nezapomenutý i 13. březen 1939, kdy se na pochod do Pohořelic vypravil šestitisícový dav nacistických fanatiků z řad brněnských Němců ozbrojený železnými tyčemi, dýkami a pěstními boxery, který byl schopen smést kohokoliv, kdo by se jim postavil do cesty. Toho se pochopitelně zúčastnili i naši již známí nacističtí nadšenci Buchta a Nellböck, kteří po celou válku zůstali v Brně v pozici představitelů nacistické moci. Tato horda šla v březnu 1939 přivítat jednotky wehrmachtu, a aby »dozdobili« tento pochod, zapalovali cestou stohy slámy a páchali i jiné apokalyptické scény drtící české sebevědomí.

S takovýmito spoluobčany se Brňané v jednom státě již nehodlali do budoucna smířit – a ani nemohli.

Je pravděpodobné, že podpora legendy »pochodu smrti brněnských Němců« bude dále mediálně vítězit nad skutečností, stejně tak se budou konat pochody do Pohořelic organizované se souhlasem a s podporou vedení města Brna. Důležité je ale vědět, že jednání lidí provádějících vysídlení ani jejich názory by nikdy nesáhly k brutalitě, která byla o několik měsíců dříve běžnou záležitostí konce války ze strany německého nacismu v podobě skutečných pochodů smrti při nacistické snaze zahlazovat stopy po situaci panující v nacistických koncentračních táborech na konci války.

Tímto příspěvkem se předkládají skutečné pravdivé důkazy příčin, jež vedly k vysídlení brněnských Němců, popis průběhu vysídlení i doklady trvání provizorního ubytovacího tábora v Pohořelicích.

Je velká škoda, že negativních článků o nelidském zacházení Čechů s Němci bylo v rámci cyklu Zabíjení po Česku napsáno už dost, ale obhajoba z české strany se na stránky našich tiskovin doposud nikdy nedostala.


Ve dnech 26. července až 1. srpna 2021 se v Brně konal 6. ročník kontroverzní akce nazvané Meeting Brno. Její organizátoři pořádají pochod z Pohořelic do Brna, v opačném směru, v upomínku údajného »pochodu smrti« německých vysídlenců. Neberou vůbec v potaz historické skutečnosti.

Jaroslav BUKOVSKÝ, Oblastní organizace ČSBS Plzeň


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 143 hlasů.

Jaroslav BUKOVSKÝ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2021-08-02 19:06
Ovšem někteří chytráci tvrdí, že máme "konečně nechat ty
sudeťáky na pokoji". Ať si lžou, ať nás pomlouvají, nakonec z
odsunu vyrobí "etnickou čistku" se všemi důsledky.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama