Reklama
Fotbalu zůstává Ivan Hašek věrný dodnes, a to nejen jako trenér.

Ivan Hašek: Sport nelze dělat jen pro peníze

Ivan Hašek je vítězem ankety Fotbalista roku 1987 a 1988, jako hráč čtvrtfinalistou mistrovství světa 1990, sedminásobným mistrem ligy a trojnásobným vítězem poháru, jako kouč pak dvakrát vyhrál titul v ČR a jednou ve Spojených arabských emirátech. Trénoval i národní mužstvo a krátce stál dokonce v čele fotbalového svazu. Tento rozhovor je hodně retrospektivní, ale o to možná zajímavější. Představuje tuzemskou fotbalovou legendu, jak ji zná málokdo…

Věnoval jste se jako dítě vedle fotbalu i nějakému jinému sportu?

Pocházím z Nymburka, kde je největší sportovní centrum. Takže jsem zkusil snad všechny sporty, kromě jízdy na koni, kterou mi naši nechtěli dovolit. A taky mi zatrhli hokej, což mě mrzí dodneška. Párkrát jsem si ho načerno zahrál, ale svoji vlastní výzbroj jsem bohužel neměl. Zato jsem dělal plavání, pingpong, basketbal a hlavně tenis. Ten mi vydržel souběžně s fotbalem do nějakých jedenácti nebo dvanácti let. Pak jsem na pardubickém přeboru dostal klepec 0:6, 1:6. Bylo to, tuším, od Karla Nováčka, který se pak probojoval do absolutní světové špičky, ale tenkrát byl mladší než já a mě to naštvalo. Pobrečel jsem si a řekl, že s tenisem končím. Už jsem pak hrál jenom fotbal.

Je nějaký sport, který vám doslova a do písmene nejde?

Asi automobilismus. Ne že bych ho závodně zkoušel, ale když řídím auto, nejsem si úplně jistý. Cítím, že většina lidí řídí líp. Vím, kde je volant, kde páka, zato motor, ten mě třeba vůbec nezajímá. A motorky jsem úplně vynechal! Možná jsem si jednou půjčil pionýra, ale tím to haslo. Nemám zkrátka cit pro řízení.

Vybavíte si, čím jste chtěl být jako úplně malé děcko? Odjakživa fotbalistou?

Ano. Vzpomínám si, jak jsme ve třetí třídě psali, co chceme jednou dělat, a já jsem uvedl, že budu hrát fotbal. Ale naši si mysleli, že ze mě bude virtuóz. Devět let jsem hrál na piano a byly to nejhorší hodiny mého života, když jsem musel cvičit! I pro moji učitelku to muselo být utrpení. Přišel jsem a schválně měl neumyté ruce. Pak jsem potřeboval čůrat, kakat a taky mě bolelo bříško (úsměv). Měl jsem k tomu fakt hrozný odpor! Však si to představte: hrál jsem venku fotbal s klukama a pak musel domů cvičit na piano. To byly ty absolutně nejstrašnější okamžiky!

A kdy rodiče pochopili, že tady pšenka jaksi nepokvete?

Pravděpodobně ve čtrnácti, když jsem šel do Sparty. Táta mi zařídil podnájem v Praze a od té doby mě celá rodina ve sportovní kariéře maximálně podporovala. Jen jsem se pořád musel učit, protože táta řekl, že mě fotbal živit nebude. Jsem rád, že se seknul (smích).

Měl jste tenkrát nějaký fotbalový sen?

Sny já mám pořád! Třeba vyhrát Ligu mistrů (úsměv). A taky se Spartou bych ještě rád v budoucnu něco dokázal…

Retro: v dresu se lvíčkem na prsou

Na jakém postu jste hrával jako kluk? Odjakživa v záloze?

Já býval střední útočník, nic jiného jsem nechtěl hrát. Do čtrnácti let jsem byl jen vepředu a mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, tedy pokud jsem dával góly. A ty jsem opravdu dával! Chtěl jsem být slavný, a tak jsem se pořád cpal do útoku. Byl jsem hladový egoista, co chtěl pořád být tím nejlepším střelcem. Změnilo se to, když si mě vyhlídla Sparta. Vzpomínám si, jak tehdejší trenér přišel ke mně domů a otevřel mu kámoš – hokejista, který byl o dvě hlavy větší. Když vyšlo najevo, že Ivan Hašek není on, ale já, byl kouč zklamaný. Viděl malého cvrčka, který vážil třicet kilo i s postelí. Na druhou stranu – kdybych tehdy hrával obránce, tak by si mě ani nevšimli. To byla jiná doba…

A jak jste se cítil, když jste přišel na Letnou, de facto do jiného světa, a navíc ještě měnil post na hřišti?

Změn bylo dost. Šel jsem do Prahy na gympl a trénoval ve Spartě. Najednou jsem zjistil, že většina kluků je lepší než já. Přitom já jsem chtěl být ten nejlepší! Otřáslo to mým sebevědomím, ale postupně si to sedlo. Přesunul jsem se do zálohy, protože v útoku byli samí reprezentanti. Ovšem vždycky jsem říkával, že je mi jedno, kam mě postavíte, hlavně když budu hrát.

Fandil jste Spartě už před tím příchodem na Letnou?

U mě to bylo chvilku tak, chvilku jinak. Například se mi určitý čas líbila Bohemka. Ale od čtrnácti let nedám na Spartu dopustit! Ta sparťanská mentalita mi vůbec není cizí. Líbí se mi moc.

Možná mě opravte, ale vy jste se Slavií nikdy v životě neprohrál…

S archivářem, panem Borečkem, jsme to před časem hledali, a ačkoli to zní neuvěřitelně, je to opravdu tak. Když už Sparta v té mé desetileté ligové kariéře se Slavií prohrála, já jsem byl v nemocnici, tuším, že se zápalem mozkových blan. Je to asi rarita… Prohrál jsem jen jako trenér, a to v roce 1999, kdy si Vlado Labant zlomil nohu. Tehdy mi byl ten zápas fuk. Bylo mi zle a ani jsem nekoučoval. Po tom »zážitku« jsem se do toho nemohl dostat…

Měl jste jako dítě nějaký fotbalový vzor?

Já jsem například moc rád, že si teď můžu jít zahrát s Tondou Panenkou golf, a přitom on byl právě jedním z takových mých vzorů. Snažil jsem se kopat penalty jako on… Ale jinak jsem si každou chvíli hrál na někoho jiného. Jednou jsem byl Cruyff, podruhé Beckenbauer a potřetí třeba Gerd Müller.

Co byste označil za svůj dosavadní fotbalový vrchol? Ať už hráčský, trenérský či funkcionářský, kde je třeba zmínit hlavně dvouleté šéfování fotbalovému svazu.

Funkcionářskou kariéru bych vymazal. To mě neoslovilo, dělal jsem to tenkrát, abych posunul fotbal, ale vím, že se tomu nechci věnovat. Jako pro hráče pro mě byla vrcholem asi účast na mistrovství světa, krásné byly všechny tituly, co jsme udělali, stejně jako kariéra ve Francii a v Japonsku. Beru to jako odměnu za to, že jsem celý život makal. A z trenérského hlediska mě vždycky potěší, když mě osloví odněkud, kde už jsem byl. Pokud jsem osloven znovu, je vidět, že si váží práce, co jsem tam zanechal.

A jaké to je vést jako kapitán reprezentaci své vlasti? To musí být pro člověka úchvatný pocit…

To je čest pro každého. Byla to pro mě odměna za to, že jsem fotbal měl vždy rád a dělal jsem ho poctivě. A kolikrát to nebylo jednoduché. Neměl jsem prázdniny, studoval jsem při fotbale právnickou fakultu a doma měl dvě děti…

Sparta v 80. letech vyhrávala titul za titulem. A zajímavé je, že tehdejší opory, počínaje vámi, přes Michala Bílka, Jozefa Chovance, Stanislava Grigu či Jana Stejskala, až třeba po Františka Straku, skončily jako trenéři. Čím to, že se vás tolik z jednoho týmu vydalo právě tímto směrem?

Asi nás trenéřina oslovila tím, jak jsme tehdy jako fotbalisté pracovali. Vedly nás vynikající osobnosti, ať to byl Václav Ježek, Jozef Jarabinský, Vladimír Táborský nebo Dušan Uhrin. Ti všichni dělali svoji práci tak, že si každý říkal, jak nádherná profese to je. Nejvíce nás inspiroval Ježek, hodně jsme ho respektovali a chtěli i možná jednou být jako on. Když k tomu navíc připočtete, že se tehdy vyhrávalo, dalo nám to námět, abychom se vydali tímhle směrem.

Oba vaši synové, Pavel i Ivan, se stali profesionálními fotbalisty. Měli vůbec při volbě sportu na výběr, nebo se to rozumělo samo sebou?

Od malička se se mnou pohybovali ve fotbalovém prostředí. Táta byl na tréninku, tak asi nemohli uhnout jinam. Ale do ničeho jsem je nenutil. U sportu je nejdůležitější, když ho provozujete s láskou. Pokud to nemáte rád a děláte to jen pro prachy, nikdy to nevydrží dlouho.

Petr KOJZAR

FOTO – autor (1), sparta.cz (1) a archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 14 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama