Reklama

Dva odchody velitelů vojsk

Zaujala mě jedna paralela. Týká se Afghánistánu. V úterý nám ji několikrát ve zprávách opakovala Česká televize. Prý generál Gromov, velitel sovětských vojsk, ukončil okupaci země přátelským stiskem rukou s Afghánci a podle fotografie dokonce květinami, kdežto americký personál si (hrdě) s nepřítelem ruku nepodali. Tedy nekompromitovali se. Na první pohled skutečně Američané jsou hodni obdivu. Prohráli, ale se vztyčenou hlavou, kdežto Rusové (tedy Sověti) se před vítězi sklonili. O to jejich prohra byla větší. Toto vysvětlení skrývá v sobě ovšem naprostou nepravdu. Gromov předával vládu levicové prosovětské vládě. Ta vládla zemi ještě další tři roky. Postupně islamisté nabývali však na síle a podařilo se jim vnitřní válku za přispění zbraní dodaných Spojenými státy vyhrát. Pokud jde o Američany, pak generál Christopher Donahue vstoupil na palubu posledního amerického letadla, které minutu před půlnocí na 1. září uzavíralo úprk Američanů bez květin a bez podání ruky. Sověti tady bojovali deset let a předali zem do rukou sil, které jí byly nakloněny, Američané a NATO v podstatě kapitulovali a ve zdůvodnění vyslovené samotným prezidentem Bidenem, že splnili svůj cíl, tedy zatlačili al-Kajdá a zabili při tom údajně největšího teroristu světa bin Ládina, lze jen těžko najít vysvětlení. Prostě z prohry se dnes vytváří iluze alespoň malého vítězství, jež opět Biden uzavřel tvrzením, že se Spojeným státům podařilo v krátké době odvézt ze země přes sto tisíc lidí. To prý je důkaz amerických schopností.

Naše propaganda již dlouho zaměňuje skutečnosti. Tak nejen porážka NATO v Afghánistánu je vlastně vítězstvím, byť docela malinkým, ale i další neúspěchy se mění v úspěch, či události se obrací naruby. Například spravedlivý poválečný odsun německého pohraničního obyvatelstva je prý zneužitím kolektivní viny a pouhým nespravedlivým vyhnáním. Tento výklad se uchytil poté, co ho vyslovil Václava Havel, jenž se tak vlastně pokusil vyvinit své příbuzné ze spolupráce s okupanty. Nebo vzpomínky na padlé československé vojáky na frontách 2. světové války. Najednou jako by to byli jen českoslovenští letci, kteří v anglických uniformách pomohli ubránit Anglii. Mnozí z nich padli, ale nejen oni. Stovky Čechoslováků v uniformách položily své životy u Sokolova, Kyjeva, na Dukle, před Liptovským Mikulášem, při Ostravsko-opavské operaci, u Tobruku, u Dunkerque, ve slovenských horách a partyzánských brigádách na východě Moravy. O těch se nemluví, i když za letce, kteří bránili Anglii, jsme po válce museli zaplatit zlatem, protože Británie nedá nic zadarmo, ani svou vlastní obranu. Pokračovat lze i popřením osvoboditelské role Rudé armády při osvobození Prahy, absolutní negací všeho, co bylo před Listopadem, znevažováním hrdinů protifašistického boje, kteří padli za naši svobodu a patřili k levici, atd., atd. Sem patří i ono podání ruky Gromova a neslavný vstup generála Donahue do posledního letadla odlétajícího z Kábulu.

Filip ZACHARIAŠ, člen VV ÚV KSČM za Jihomoravský kraj a předseda OV KSČM Vyškov


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 56 hlasů.

Filip ZACHARIAŠ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama