Reklama

Děti ve válce na Donbase II.

Tragédie je o to větší, když se z ní odmítáme poučit a jsme nuceni ji opakovat. Ano, tragédie Ukrajiny je v tom, že v 21. století v tak krásné, bohaté a mně osobně blízké zemi je občanská válka. Současná holá diktatura nelegitimní ukrajinské vlády nevyvíjí žádnou aktivitu ve směru, že by ochránila své občany a udělala maximum pro to, aby občanská válka na Donbase skončila. Bohužel je to naopak, Ukrajinská armáda denně nezodpovědně zachází s vlastními obyvateli a odstřeluje DNR a LLR. Neustále odstřeluje granáty a dělostřeleckou palbou, ať už na slepo, či cíleně, nebo dokonce samotnými ostřelovači, případně drony. Žádnou aktivitu ve vyjednávání, aby občanská válka skončila, nevyvíjí. Naopak vláda Minské dohody I a II nerespektuje, i když je podepsala a zavázala se na mezinárodní úrovni, že je naplní. Ne, sabotuje tyto mezinárodní dohody a dělá vše, proto aby je zneplatnila, jelikož ví, že naplněním těchto dohod by byl konflikt vyřešen pro obě strany. Pro prezidenta Vladimíra Zelenského a jeho loutkovodiče  vychází slunce nad Washingtonem, a nikoliv nad krásnou Ukrajinou! Nedávno vojáci opět řádili a zasáhli hrající si děti, sourozence. Okamžitě jsem se snažil získat nejen pro čtenáře podrobnosti a zde jsou. Rozhovor s matkou a dětmi pro nás zajistila skvělá kolegyně Kristýna Melnikovová.

Rozhovor s Janou Andrejevnou Kurbanovovou, matkou nedávno zraněných dětí a také jejími dětmi synem Dymou a dcerou Nasťou.

Když 28. srpna 2021 ukrajinská armáda znovu střílela na Gorlovku, hrál si desetiletý Dyma a jeho osmiletá sestra Nasťa na nádvoří svého domu v samém centru Gorlovky. Ve městě, kde v roce 2014 23letá Kristýna Žuk a její malá dcera Kira byly zabity ukrajinskou dělostřeleckou palbou. Dne 29. srpna t. r. do zahrady se zeleninou dělostřelecká střela ráže 122 mm dopadla jen pár metrů od dětí, které jen šťastnou shodou okolností vyvázly »pouze« se šrapnelovými zraněními a následkem šoku. Zraněné děti, stejně jako jejich matka Jana Aleksandrovna Kurbanovová, vyprávěly, co v ten hrozný den zažily.

Jano Alexandrovno, řekněte nám prosím, co se vlastně stalo večer 28. srpna? Jak si pamatujete tento okamžik, čekala jste v bezpečí?

Náš dům se nachází v centru Gorlovky a už dlouho tam nebyli žádné boje, ale je pravda, že ostřelování slyšíme pořád, a to ze všech stran. Toho dne, asi v osm hodin večer, začali střílet. Ale nevěnovali jsme tomu pozornost, protože se to děje průběžně už po mnoho let. A v jednu chvíli se ozval obrovský třesk a pak ticho, pak znovu prásk. Až to s námi otřáslo. Děti si hrály. Nasťa, moje holčička byla na verandě a můj syn před domem. Střela explodovala jen pět metrů od domu na naší zahradě. Právě jsme se znovuzrodili, prolétlo mi hlavou. Ještě že to trefilo špatný dům a že můj milovaný syn Dyma zůstal naživu.

Je to první případ u vás doma? A bylo během války nějaké ostřelování poblíž vašeho domova?

Naše oblast byla ostřelována na samém začátku války, ale pak mě manžel poslal s dětmi na evakuaci. Když jsme se vrátili, město bylo stále vážně ostřelováno, ale ne centrum města. Nedokázali jsme si představit, že je to možné. Stále jsem v šoku, po ostřelování jsem nespala celou noc.

Jak se děti cítí po ranách?

Moje dívka, která má otřes mozku, se nyní cítí dobře, neztrácí vědomí, nemá nevolnost. Okamžitě jí byly podány léky. Chlapec má minovou a šrapnelovou ránu, střepinu pod lopatkou, nyní je jeho stav uspokojivý, ale stále potřebuje ošetření, je převázán.

Děti se, předpokládám, velmi bály?

Velmi mnoho. Dyma byl několik dní úplně doslova zablokovaný, ztratil spoustu krve a zažil prudký a těžký šok.

A jak reagovala Nasťa?

Křičela velmi silně, byla strašlivě vyděšená.

Bály se děti předtím ostřelování, které slyšíte u vás doma? A jak dříve reagovaly na ostřelování?

Nasťa je malá, moc se nebála, protože si plně neuvědomovala, co se to vlastně děje, chlapec tomu více rozuměl a měl z toho všeho větší starosti než jeho setra Nasťa.

Řekni nám něco o dětech, co mají rády?

Navštěvují vývojové kroužky, rády jezdí na kole, moc rády také chodí do bazénu, procházejí se a hrají si se svými blízkými přáteli. Nasťa dělala gymnastiku a Dyma chodil cvičit, ale letos v létě jsme je nedali na hodiny.

Otázky přímo položené dětem Nasťě a Dymovi:

Jak se cítíš, Nasťo?

Nasťa: Už je to dobré, ale trochu mě bolí hlava.

Měli jste velký strach, když střela z děla dopadla? A museli jste se předtím během ostřelování schovat ve sklepě?

Dyma: Ano, měli jsme velký strach. Jednou jsme se schovali ve sklepě, abychom si to vyzkoušeli, takový trénink. Bylo to za zvuku při ostřelování města a moje matka nás požádala, abychom spěchali dolů do sklepa. Máma nás připravila, naučila nás skrývat se během ostřelování co nejrychleji.

Děti, v kritický okamžik jste ihned pochopily, že se jedná o ostřelování, že jste zraněni?

Dyma:

Stříleli třikrát a nic až po čtvrté střelbě nás zasáhli.

Jana Alexandrovna: Střílejí každý den, nebo obden. Neustále to práská, všechno tady slyšíme a jsme na rachot z odstřelování a na to všechno zvyklí. Ale příjezd do naší oblasti byl velkým překvapením, stále si to nedokážeme uvědomit, jak to bylo pro nás náhlé a děsivé.

Dyme, bylo to pro tebe opravdu bolestivé, když jsi byl zraněn?

Dyma: Nic jsem necítil, byl jsem ale v šoku.

Jana Alexandrovna: Ano, křičel na mě vystrašeně »Mami, mám krev, mám krev.« A když jsme to zjistili a uvědomili si, co se děje, okamžitě zavolali záchrannou službu. Bylo to pro mě jako pro matku neuvěřitelné a zároveň hrozně děsivé a temné, protože po ostatních raketách byly transformátory přerušeny. Přijela záchranná služba a byli jsme převezeni do nemocnice. V našem domě ale zatím nemůžeme žít, protože je poškozen a je i tam rozbité sklo v oknech, i když zdi zůstávají neporušené. Auto je také celé rozbité a na zahradě je velký kráter, došlo k silnému výbuchu.

Bojíš se teď jít domů?

Jana Andrejevna: Máme tam spoustu zvířat, o která je potřeba se postarat, ale prozatím zůstáváme u babičky.

Dyma: Teď už jsem se uklidnil, dokonce už dneska dobře spím.

Dyma a Nasťa, řeknete nám něco o sobě? Co milujete, čím se chcete stát, až vyrostete?

Dyma: Já mám rád mobilní hry, taky jezdím na kole, a až vyrostu, chci se stát bloggerem, mluvit o hrách a cestování.

Nasťa: Velmi se mi líbil kreslený film »Tlapková patrola« a sním o tom, že se stanu lékařkou. Sledovala jsem taky film »Sklifasovsky« (TV-seriál) a moc se mi líbilo, jak lékaři zachraňují lidi.

Kristýna MELNIKOVOVÁ

Téma připravil: Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.7, celkem 16 hlasů.

Kristýna MELNIKOVOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama