Reklama
Rozhovor Haló novin s Lenkou Bělohlávkovou, kandidátkou KSČM do Sněmovny za Pardubický kraj

Lidé mají starost o budoucnost svých dětí či vnoučat

Protože patříte k neznámým tvářím, nejprve se, prosím, našim čtenářům a čtenářkám představte. Co je vaší profesí?

Vystudovala jsem střední ekonomickou školu a mou současnou profesí je administrativní pracovnice na OV KSČM Chrudim. Je mi 31 let.

Proč jste se rozhodla pro kandidaturu do Poslanecké sněmovny? Jaký je váš cíl v politické práci?

Pro kandidaturu jsem se rozhodla mimo jiné i proto, že mě velice zajímá dění kolem nás, hlavně u nás v České republice, a jsem přesvědčena, že jen vhozením mého hlasovacího lístku do volební urny se toho nezmění tolik, aby občané v naší zemi mohli svůj život důstojně žít, a nejen přežívat. Proto jsem se rozhodla zkusit něco změnit touto cestou, cestou kandidatury do PS PČR a právě za KSČM, protože si myslím, že program mé strany je programem pro lidi, pro obyvatele ČR.

To v podstatě i tak trochu předurčuje můj cíl v politické práci. Nejen zlepšit práci v sociální oblasti, o kterou se nejvíce zajímám, k čemuž mě vede má současná zdravotní situace, ale zlepšit život občanů ČR obecně, a hlavně nám všem, kteří zde žijeme, vrátit náš stát.

Zmínila jste, že vaše současná osobní zdravotní situace vás nutí k hlubšímu zamyšlení nad sociálním systémem a sociálními zákony. Co tedy podle vás není v ČR, která stále čerpá z pozitivního odkazu sociálního zabezpečení v socialistickém Československu, v pořádku?

Pochopitelně vše se dá zlepšit a v každé části sociálního systému se dají najít problémy, které je potřeba řešit, jako je například samotné financování sociální oblasti, které by se mělo řešit více systémově, i se zapojením samospráv.

A v návaznosti na to si myslím, že jedním z velkých problémů je péče o naše blízké. Je spousta lidí, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých a často tito lidé ani nikoho nemají, nebo jejich blízcí jim nemohou věnovat tolik péče, kolik by chtěli. Třeba proto, že by mohli přijít o práci, na které závisí jejich existence. Proto si myslím, že bychom měli ještě více podporovat osoby starající se o své blízké, například formou vyšších příspěvků na péči, či možností využití různých stacionářů, terénních pracovníků atd. Je toho spoustu, o čem bych chtěla mluvit, ale to bychom tu byli ještě po volbách.

Jak jsou akcentovány sociální otázky v programu KSČM? Co vy osobně považujete za zásadní v této části programu?

Sociální otázky v programu KSČM jsou dostatečně akcentovány. A není to proto, že i vzhledem ke covidové situaci se o stavu v sociálních službách mluví všude, a my se tím chceme na úkor stávající situace zviditelnit. Ne! V Poslanecké sněmovně jsou naši zákonodárci, především Hana Aulická Jírovcová, v jednáních o sociální politice aktivní po celé volební období. A vždy ve prospěch občanů.

Pro mě osobně jsou zásadní tři věci. Zaprvé důstojné ohodnocení pracovníků v sociálních službách, zadruhé zastavit byznys s pomůckami pro handicapované, a zatřetí omezit soukromé sociální služby a podporovat služby, které mají veřejného zřizovatele.

Ještě malá poznámka – často se setkávám s tím, že lidé, kteří využívají sociální a zdravotní služby, jsou mnohdy nazýváni slovem klient. Přijde mi to velice neosobní a celkem neuctivé vzhledem k tomu, že se jedná o sociální oblast. Jako klienta si spíš představím někoho, kdo si jde do banky pro nějaký jejich produkt, například půjčku, a ne člověka, který jde na vyšetření do nemocnice.

Měla jste možnost se nějak podílet, i jako řadová členka komunistické strany, na formování této části programu? Například nějakými námitkami a připomínkami v rámci stranické diskuse...

Na formování této části programu jsem se nepodílela. Často jsem diskutovala s našimi členy, ať to byli řadoví členové, funkcionáři nebo kolegyně a kolegové kandidáti do PS PČR, o našem programu, o tom, co spoluobčany trápí. A nemohu pominout své kamarádky a kamarády, kteří jsou v rozhovorech velmi otevření.

Z toho jsem vycházela při studování volebního programu a své názory utvářela i s respektem k názorům ostatních. Že jsem se rozhodla pro tuto formu aktivní podpory volebního programu správně, mě utvrdilo i nedávné setkání s handicapovanými v nedaleké Chrasti.

Jako politická pracovnice jistě sbíráte ohlasy občanů a názory na to či ono v sociální oblasti. Co lidi trápí? Na co si stěžují?

Hodně k nám chodí starší lidé a ty pochopitelně trápí nejen zdraví, ale také jejich finance apod., ale z čeho jsem měla pocit, že je trápí opravdu hodně, je starost o budoucnost dětí či vnoučat, například ohledně bydlení. Při dnešních cenách, vzhledem k výši mezd a tedy možnostem, si mnoho lidí, především mladých, bydlení nemůže dovolit, ačkoli by chtěli založit rodinu. Starší lidé jsou vděční, že v socialismu bylo bydlení dostupnější. O bezúročných a novomanželských půjčkách, družstevní bytové výstavbě, podnikových bytech ani nemluvě.

Dnešní politici paradoxně čerpají spoustu ze socialismu, který od roku 1989 mnoho lidí haní. Bydlení je jedno z klíčových témat nejen v sociální oblasti. Protože právo na bydlení je jedním z lidských práv. I proto by pořízení bytu nemělo být bankovním produktem. To ale vyžaduje systémovou změnu.

Jak jsou podle vás funkční zákony ochraňující zdravotně handicapované?

Myslím si, že zákony jsou nastaveny tak, že v nich handicapovaní mají oporu, pro některé je však problém v jejich vymahatelnosti. Velkou roli hraje i subjektivní faktor, ochota zaměstnavatelů, jejich sociální cítění. A v některých případech může být problém i mezi námi, handicapovanými.

Jak hodnotíte obecně úpravu veřejných prostranství a chodníky, nájezdy do obchodů apod. pro handicapované lidi, samozřejmě i pro lidi s kočárky?

Myslím si, že toto se u nás postupně upravuje stále více, ale pochopitelně vždy je co zlepšovat. Mám i osobní zkušenost s ježděním na invalidním vozíku a s čím jsem se mnohdy setkávala já, a nebyla jsem sama, nebyl problém s úpravou například nájezdů na chodník, ale s neohleduplností lidí kolem nás. Je těžké na chodník najet nebo z něj sjet, když vám na místo nájezdu někdo postaví auto. Vám nezbývá nic jiného, než jet kus cesty po silnici, a přitom poslouchat troubení aut a strachovat se, aby vás někdo nesrazil.

Na té silnici sice pochopitelně vozíčkář nemá co dělat, ale když se jinak nedostane, kam potřebuje, musí si někdy poradit i ne zrovna dobrým způsobem.

Jaká je péče o sociálně potřebné a handicapované přímo ve vašem městě, kde žijete, v Chrudimi?

V mém rodném městě mimo jiné poskytuje služby v nejtěžších chvílích života hospic, jsou tu domovy seniorů zřizované jak místní samosprávou, tak i soukromými subjekty. V nedalekých Slatiňanech je chráněné bydlení, v Chrasti skvěle pracuje organizace Svazu tělesně postižených.

Největším problémem pro vozíčkáře jsou omezení vyplývající z technického stavu budov, ať veřejných nebo soukromých, ve kterých nelze vybudovat výtahy nebo jiná zařízení, která by usnadňovala pohyb handicapovaným nebo lidem dočasně pohybově omezeným po lékařských zákrocích.

Pochopitelně to však není pouze o technických parametrech, ale v neposlední řadě i o financích. Tady má nezastupitelnou roli veřejný sektor, který by měl mít vlastnickou i finanční majoritu. Ústavou je dáno, že stát má odpovědnost za své občany, za jejich zdravotní a sociální zabezpečení. Protože mám za to, že zdravotní a sociální služby by měly být neziskovými, měly by tu být pro lidi, kteří je potřebují, a ne pro ty, kteří se poskytováním těchto služeb snaží pouze vydělat. Stát by tedy měl být tím, kdo určuje podmínky.

Handicapovaným pomáhají odbourávat jejich bariéry různé pomůcky. Tyto pomůcky jsou sice na úrovni doby, ale současně drahé. Jak si je tito handicapovaní lidé obstarávají? Je to závislé jen na dobrodiní různých neziskovek, které pomáhají těmto lidem, nebo by to mělo být řešeno více systémově?

Začnu od konce vaší otázky. Určitě si myslím, že by to mělo být řešeno více systémově. Přeci jen tito lidé si platí pojištění, platí daně atd., tak pokud nějakou pomůcku potřebují, ať už se jedná o slepeckou hůl, invalidní vozík nebo podavač předmětů, měli by mít záruku, že si ji budou moci opatřit. Samozřejmě v době, kdy pomůcku potřebují, a především za pomoci státu.

Takto nastavený systém u nás sice je, ale bohužel ne vždy je tu pro všechny, kteří ho skutečně potřebují. Měl by se klást větší důraz na jeho fungování a na informovanost lidí se zdravotními problémy, že mají i tuto možnost, jak si pomůcku obstarat, a nečekat tedy jen na to, než jim přijde další důchod či si na pomůcku šetřit, neboť si tento výdaj nemohou zrovna dovolit. Nebo dokonce čekat, až se najde někdo, kdo uspořádá sbírku, která je pro mnohé někdy dost ponižující!

Ještě si dovolím malou poznámku na závěr – myslím si, že by se stát měl více zabývat firmami, které tyto pomůcky vyrábějí a prodávají. Nezapomenu na svou zkušenost s kupováním invalidního vozíku na míru, kdy jsem zůstala v šoku, že od jedné určité firmy by mě vozík vyšel dvakrát dráž než od té, od které jsem si ho nakonec pořídila. A to byl vozík u obou firem stejně vybavený, ze stejného materiálu. Jsem přesvědčena, že takto by to vůbec nemělo být.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.1, celkem 16 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama