Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 
S tátou Pavlem Studničkou

Eva Hrdinová: Mám vše, co potřebuji!

Dříve úspěšná atletka, nyní neméně úspěšná trenérka a předsedkyně oddílu tělesně postižených Atletika Bez Bariér Pardubice Eva Hrdinová (roz. Studničková) s atletikou začínala už v žákovském věku pod vedením svého otce, reprezentačního trenéra vrhů a hodů Pavla Studničky v dresu pardubické Rudé Hvězdy (později AFK SKP a ještě později Hvězda). Jablko nepadlo daleko od stromu. Nejen co do závodnické, ale i trenérské kariéry…

Překonala jste 15 českých rekordů, stala se několikanásobnou mistryní republiky. Vzhledem ke svému otci – měla jste vůbec jinou volbu, než se dát na atletickou dráhu?

Upřímně řečeno jsem o tom v mládí příliš nepřemýšlela. Od malička jsem se pohybovala s rodiči po atletických stadionech po celé České republice, chodila se sportovci už jako prcek do posilovny a na tréninky, protože hlídání vždycky nebylo. Přirozeně jsem se postupem času do vlastní přípravy zapojila. Bylo to spíš formou hry než nějakého drilu v dětství, ale brzy se dostavily první výsledky, tak nebyl důvod od atletiky utíkat někam jinam. Zkoušela jsem k tomu i jiné sporty, volejbal, tenis, závodní střelbu z pistole, nějaké bojové sporty, ale atletika byla základ a u té jsem vždy i zůstala. O tom, jestli to nemohlo být jinak, jsem chvíli přemýšlela až v dospělosti, hodnotila klady a zápory. Ale zpětně jsem ráda, že to bylo tak, jak to bylo, protože jinak bych nebyla tam, kde jsem teď. Za to patří velké díky mému tátovi, Pavlu Studničkovi, který mě celý život sportovně vedl a bez něhož bych nikdy nedosáhla všeho toho, co se mi v životě podařilo. A obrovský dík mé mamince Evě, která nás, tátu a mě, vždy podporovala.

Měla jste i jiné dívčí sny, čím být, než atletkou?

Od malička se mi líbilo tancování, prakticky jakékoli. Pohybové nadání jsem naštěstí zdědila po rodičích a byla jen otázka, kterým směrem se ten můj »pohyb« bude ubírat. Pořád ráda tančím a ještě teď, už prakticky ve středním věku, občas uvažuji o tom, že si tenhle dětský sen splním. Vždyť možností je spoustu. Třeba na to ještě dojde.

S úspěšnými atlety Martinem Zachem (vlevo) a Michalem Engem

Jak vás napadlo věnovat se právě hendikepovaným atletům? Co bylo motivem?

Můj táta, Pavel Studnička, dělal dlouhé roky reprezentačního trenéra atletů s handicapem. Byl s nimi na paralympiádě v Atlantě, v Sydney, jezdili na soustředění po Čechách i do zahraničí a mě později začal brát s sebou jako asistentku trenéra. S mými vlastními sportovními zkušenostmi jsem byla poměrně velkým přínosem i v době, kdy mi bylo 18 až 20 let. Mě to bavilo, byla tam dobrá parta a ta práce mi dávala smysl. Okolo roku 2000 se táta začal věnovat o něco víc výchově ne-handicapované mládeže v rámci pardubického Sportovního centra mládeže a já tak nějak převzala jeho místo. V té době jsme v Pardubicích založili oddíl handicapovaných sportovců a bylo třeba se mu věnovat a rozvíjet ho nejen sportovně, ale i ekonomicky, marketingově, a to byla už moje práce.

U toho bych se, když dovolíte, rád zastavil. Prozraďte, jak dlouhá byla cesta k vytvoření vlastního oddílu v rámci Hvězdy Pardubice?

Ze začátku to šlo poměrně snadno. V roce 1998 se ke skupince zdravých atletů mládežníků přidalo pár handicapovaných, Olda Brych, Veronika Foltová, Jozef Foťko – chodící atleti, kteří i přes svůj handicap byli schopní prakticky plnohodnotně sportovat se skupinou zdravých. V roce 2003 se skupina rozrostla o první atlety na vozíku, bylo třeba přizpůsobit tréninkové podmínky, zajistit bezbariérový přístup na stadion, začlenit tréninky vozíčkářů do běžného tréninkového procesu. Tady už byl potřeba individuální přístup, a tak se zvýšila i časová náročnost. Pak už to šlo rychle. Jak se rozneslo, že je v Pardubicích nový oddíl a že má trenéra, zázemí i nějakou tu finanční podporu pro sportovce, hlásili se zájemci prakticky z celé České republiky. Jezdili k nám sportovci z Prahy, Českých Budějovic i od Plzně a troufám si říct, že každý z nich si sáhl na nějakou medaili, pokud o to stál a přípravě něco věnoval. V roce 2004 už jsme měli tři sportovce na paralympiádě v Aténách, v Pekingu už jich bylo pět. Oddíl se rozrostl na více než 30 členů (sportovců jednotlivců). Začaly i sportovní aktivity pro děti, v roce 2008 zahájil první ročník Školního atletického parapoháru, v té době se do oddílu v rámci speciálních škol zapsalo na 60 handicapovaných dětí. Oddíl měl v té době více než stovku členů, tři atletické kroužky pro děti a mládež, pět českých reprezentantů a více než dvacítku výkonnostních sportovců. Stabilně ovládali pardubičtí atleti všechna kola Českého poháru a vozili nejvíc medailí z mistrovství republiky. Vedle Školního atletického parapoháru pořádal oddíl také dva celorepublikové atletické mítinky pro dospělé – na začátku sezóny Velkou cenu města Pardubic a na konci sezóny Pardubice Bez Bariér OPEN. Sportovci oddílu se účastnili všech vrcholových akcí jak domácích, tak i zahraničních. Samozřejmě to nezůstalo bez povšimnutí, brzy jsme se dostali do úzkého povědomí nejen sportovní veřejnosti, ale i předních osobností města a kraje. Díky tomu se nám podařilo zajistit i dostatek finančních prostředků převážně od partnerů ze soukromého sektoru. S nárůstem členské základny a účasti na akcích se totiž náklady na činnost oddílu prakticky zdesetinásobily. To byl také důvod, proč jsme se v roce 2016 osamostatnili. Založili jsme spolek pod názvem Atletika Bez Bariér Pardubice a veškerou naši činnost i členy převedli pod tuto novou organizaci. Zpětně si říkám, že to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Opět se nám trochu otevřely ruce a i přes drobné třecí plochy se naše činnost mohla dál úspěšně rozvíjet.

Jak početný je momentálně oddíl, co do atletů, trenérů i dalšího realizačního týmu?

V tuto chvíli máme v našich řadách více než 160 členů, pět českých reprezentantů, více než dvacítku aktivních atletů-dospělých, šest trenérů, přes dvacet asistentů a zhruba stovku handicapovaných dětí v pěti atletických kroužcích. Covid tuto naši činnost v posledních dvou letech omezil, ale už se vše vrací zase do normálu.

Jakých aktuálních úspěchů si nejvíce vážíte?

Aktuálně jsme rádi, že jsme »přežili« covid a mohli sportovcům zajistit přípravu i v této nelehké době (alespoň tu domácí). Když to vezmu od těch nejčerstvějších zpráv, náš kuželkář Michal Enge byl letos sedmý na paralympiádě v Tokiu, v tomto roce navíc překonal čtyři české rekordy. Diskař Jaroslav Petrouš na jaře zaútočil na evropský rekord v hodu diskem a překonal ten český, stávající, když přehodil magickou hranici 45 m, což je úžasné. Celá řada našich atletů reprezentovala a účastnila se vrcholných akcí a také jsme do našich řad v minulém roce přivítali pět atletických nováčků. V konkurenci všech sportů, které se teď pro osoby s handicapem nabízejí, to považuji za velký úspěch.

Jak těžké je kvalifikovat se na paralympiádu?

No, v této době poměrně dost! Jedna věc je, že už prakticky celý svět postavil handicapované sportovce naroveň těch zdravých. Připravují se celoročně ve sportovních centrech jako profisportovci, berou za to mzdu, vše jim je zajištěno centrálně. To v České republice bohužel není. Zatím to pořád funguje tak, že se naši sportovci připravují většinou po práci nebo v rámci své dovolené a finanční podpora ze strany svazu zajistí tak čtvrtinu potřebných nákladů. O profi smlouvách si mohou nechat jen zdát. To se samozřejmě podepisuje na kvalitě a objemu přípravy, a tím pádem i na výkonech. Když ale toto pomineme, na rozdíl od zdravých sportovců, kde prakticky stačí splnit limity, u handicapovaných je tu další věc – kvóty. Počet soutěžících na každé soutěži je omezen, takže i když splní limit například 15 atletů, na základě přidělených kvót může nakonec reprezentovat třeba jen šest. Pak rozhoduje zpravidla nejlepší postavení ve světovém žebříčku a tím pádem i šance na nejlepší umístění. Takže i kvalifikace na vrcholné akce je už malým vítězstvím.

Už jsme to trošku nakousli, přesto se na to zeptám: jakou roli hrají finance a jak těžce se shánějí?

Začátky byly těžké. Byli jsme vděčni za každý sponzorský dar, za každou podporu i v řádu jednotek tisíc. Teď je to lepší, dostali jsme se do povědomí lidí a skvělé výsledky se dobře »prodávají«. Máme na 60 tradičních partnerů, kteří nám zajistí asi třetinu rozpočtu. Dále samozřejmě podáváme všechny žádosti o dotace, na které si můžeme »sáhnout« a v posledních letech se nám dostalo velké podpory od MŠMT, následně NSA. To je velká pomoc navzdory všem okolnostem. I tak jsme i nadále vděčí a vážíme si každé podpory, jak finanční, materiální, tak i té morální.

Na závěr se zeptám čistě na vás. Jaké máte jiné koníčky, co vás nejvíce baví, co naopak nesnášíte? Jak nejraději relaxujete a co vás dokáže otrávit?

Mám doma manžela a dva kluky – rošťáky, oba již školou povinné (11 a 7 let). Těm věnuji většinu mého volného času a neumím si představit lépe strávený čas! Dvanáct let jsem měla doma také masážní salon. To už o moc víc času na nic nezbývalo, ale doba covidová mě donutila se nad vším zamyslet a bilancovat, tak jsem salon zavřela – možná jen dočasně – a věnuji se rodině, manželovi, dětem, a hlavně sobě. Máme pár domácích mazlíčků, sem tam zajdu s kamarádkami, občas si jdu zasportovat. Ráda jezdím do přírody, k vodě, ráda trávím čas na zahradě nebo s dobrou knížkou. Naopak vůbec nemusím zimu a občas mě překvapí a otráví hloupost a nepřejícnost lidí, ale mám s nimi soucit, nikdo přeci nevíme, co trápí je a proč jsou takoví, jací jsou. Já mám vše, co potřebuji – krásnou, zdravou rodinu, kolem sebe pár dobrých přátel a dělám, co mě baví. Co víc si člověk může přát (úsměv).

Petr KOJZAR

FOTO – archiv Evy HRDINOVÉ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.4, celkem 7 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama