Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 

Marika Gombitová: Jediným lékem je čas

Čtyři stovky stran, skoro pět set barevných fotografií a dvaadvacet osobností. Taková je nová kniha spisovatele Miroslava Graclíka nazvaná Trochu jiné rozhovory s fotografiemi Václava Nekvapila. Trochu jiné rozhovory totiž jdou až na dřeň. Graclík v nich nezná žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu upřímně a bez sebecenzury odpovídají. A my vám nyní s exkluzivním svolením autora přinášíme úryvek z rozhovoru s Marikou Gombitovou. Snad vás zaujme…

Mariko, na podzim to bylo už čtyřicet let od nehody, která vás upoutala na vozík. Vzpomínáte někdy na ty tragické okamžiky?

Tyhle věci z hlavy nikdy nevytěsníte, ani se s tím, co se stalo, nikdy úplně nesmíříte. Vždyť mi bylo pouhých čtyřiadvacet let. Měla jsem skvěle rozběhnutou kariéru, nabídky ze zahraničí, krásný a radostný život před sebou. Trvá to opravdu dlouho, než člověk v sobě najde sílu a poděkuje Bohu za svoje utrpení, protože můj život vůbec není lehký. Přesto se musíte zvednout a jít dál a snažit se žít tak, abyste měl radost ze života nejen vy, ale i lidé okolo vás.

Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděla tu strašnou diagnózu? Cítila jste bezmoc, beznaděj, nebo jste to brala tak, že je vlastně štěstí, že jste nehodu vůbec přežila?

Postupně jsem si uvědomila, jaké je štěstí, že jsem ještě dostala tuhle šanci. A že tu asi ještě mám nějaké poslání. Naučila jsem se radovat z maličkostí, které mi v předchozím shonu zákonitě unikaly. Můj pohled na život, který je krásný, se změnil, a začala jsem si ho vážit.

Byl i ve vašem případě lékem čas, který umí zacelit i velké rány?

Ano, jediným lékem je čas a pokora. Hluboká, křesťanská pokora založená na víře v to, že život může být krásný, když si ho tak představujeme. Jde o to, naučit se žít ve svém vesmíru a dívat se na věci ze svého úhlu. Je třeba přestat vnímat to, co mají jiní, jak se k životu stavějí, zda si ho váží, či ne. Musela jsem se naučit brát si ze svého současného života to dobré.

Prozraďte mi, co to je?

Za normálních okolností bych nepoznala, jakou mám v sobě vnitřní sílu a vůli. Naučila jsem se trpělivosti. Velmi si vážím každé chvíle, protože vím, že během pár vteřin může být všechno jinak.

Co vás v době těsně po nehodě nejvíce drželo nad vodou?

Nesmírná podpora mých přátel, kteří mi po celou dobu věřili. Od Pána Boha mi byl dán talent, proto jsem cítila jako svou povinnost zpívat dál a rozdávat tak radost. Toho osudného třicátého listopadu 1980 jsme měli s Modusem koncert v Brně. Byl to poslední koncert v sestavě s Mekym Žbirkou a několika muzikanty, kteří odcházeli do jeho nové kapely.

Jak na ten koncert vzpomínáte?

Byla jsem nachlazená, měla teplotu a dopoledne jsem volala kapelníkovi Jankovi Lehockému, že jsem nemocná, zda by šel koncert přeložit na jiný termín, že bych chtěla zůstat v Bratislavě a léčit se. Janko mi řekl, že to není možné, abych do Brna přijela. Koncert se povedl, ale v zákulisí byla ponurá atmosféra, protože pro nás všechny končila výrazná etapa našich životů a rozchod Mekyho s Jankom neprobíhal zrovna v dobrém, jak to tak v životě bývá. V noci po koncertu hustě sněžilo, neměli jsme v Brně ubytování, a proto jsme se vydali domů do Bratislavy. Jela jsem s kamarádkou Andreou, která žila v západním Německu, jejím autem. Andrea řídila, seděla jsem vedle ní, poslouchaly jsme mé nové písničky, které měly vyjít na desce, a povídaly si. Najednou se před námi na dálnici objevil velký sněhový jazyk, auto dostalo smyk, a protože okolo nové dálnice ještě nebyla svodidla, kutálely jsme se po poli. Omdlela jsem a probrala se, až když se mě Andrea snažila vyprostit z pod auta, které mě částečně zavalilo...

Bylo vám jen čtyřiadvacet a celý život jste měla před sebou...

Víte, bylo to pro mne velmi těžké období, musela jsem se po nehodě smířit s tím, že už nic nebude jako dřív, ale nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se ke zpěvu nevrátila. Dokonce ani po verdiktu lékařů, že už nikdy nebudu moct zpívat. Rozhodla jsem se to ignorovat a už v nemocnici po operaci, když mi bylo o něco lépe, jsem si nechala na pokoj donést kytaru a zkoušela zpívat. Začátky byly velmi těžké, ale nevzdala jsem to. Poprvé na vozíku jsem vystoupila na Bratislavské lyře jen šest měsíců po nehodě.

Jaké to vystoupení bylo?

Nikdy na něj nezapomenu. Byla jsem v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Tenkrát jsem nevěděla, jestli ještě někdy budu zpívat. Jednoho dne mi tam zavolal textař Kamil Peteraj, který dělal program Bratislavské lyry, že by chtěl, abych na ní vystoupila. Moc mě to potěšilo. Mimo radosti jsem ale zároveň pociťovala směsici pocitů, jako je zodpovědnost či strach, a také jsem se těšila na fanoušky. Až později jsem se dozvěděla, že když jsem už měla po zkoušce, vše se podařilo a seděli jsme v šatně, tak pořadatelům zavolal někdo z ministerstva kultury, že nemám vystupovat, protože to nezvládnu, zhroutím se a rozpláču. Tenkrát totiž nebylo zvykem, že by lidé na vozíku vystupovali v televizi. Postižené dávali do ústavů, aby nebyli vidět. Až po letech jsem se dozvěděla, že někteří lidé dokonce říkali, že mě organizátoři táhnou na pódium jako cvičeného medvěda. Dnes už je mi jedno, kdo co tehdy říkal, už je to dávno pryč. Tenkrát ale pro mě bylo velmi důležité dokázat, že to zvládnu.

Zpívání na koncertech je asi droga, které se nic nevyrovná, že?

V podstatě ano. Tenkrát na Bratislavské lyře se za mě musel zaručit lékař, že to zvládnu. Ještě jsem totiž neměla zcela srostlá žebra, špatně se mi dýchalo, nemohla jsem pořádně ani sedět, a přesto jsem tehdy poprvé od nehody pocítila trochu štěstí. Pocit z návratu na pódium byl nepopsatelný. A moje touha zpívat a být zase v kontaktu s publikem, byla natolik silná, že překonala všechny zábrany ve mně i okolo mě, což mi dodalo krásnou naději. A naděje je v životě velmi důležitá. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá jako poslední...

Když dnes jedete po D1 okolo místa, kde jste měla osudnou autonehodu, na co myslíte?

Kdykoliv jedeme po D1, mám v místě nehody u Hustopeče husí kůži. Když jsme tudy projížděli před třemi lety, bylo v autě naprosté ticho. Asi všichni mysleli na totéž. Jeli jsme ale dál a nikdo nic neřekl. A stejné to bylo i předloni.

Pokud se ohlédnete, na který okamžik vaší dosavadní kariéry vzpomínáte nejraději?

Moje kariéra je rozmanitá a postavená na mnoha koncertech doma i v zahraničí. Nejdříve jsem koncertovala se skupinou Modus, později jsem se osamostatnila a sama se svou kapelou zpívala po celém Československu. Bylo to už po mé nehodě s koncertním programem Adresa ja, adresa ty, nebo s komornějším recitálem Mince na dne fontán. Absolvovala jsem množství televizních vystoupení, charitativních projektů, festivalů, jako byla například Bratislavská lyra. Nezapomenutelné a s neopakovatelnou atmosférou byly moje koncerty v legendární pražské Lucerně. Výjimečné bylo i mé vystoupení na mezinárodním festivalu v polských Sopotech. Velmi mile mě překvapilo a utkvělo mi v paměti, protože jsem obstála, a dokonce vyhrála první místo s písničkou Vyznanie. Byla jsem tenkrát velmi dojatá a šťastná.

Kdy ve vás vůbec dozrálo rozhodnutí stát se profesionální zpěvačkou?

Naše rodina žila hudbou. Tatínek se vždycky snažil doma udržovat dobrou náladu a hudba a zpěv toho byly neoddělitelnou součástí. Během studia na střední škole v Košicích jsem vystupovala s několika kapelami. Bylo už jen otázkou času, kdy začnu zpívat profesionálně. Našli si mě profesionální muzikanti, začala jsem dostávat nabídky, a nakonec se rozhodla pro Janka Lehotského, který spolu se mnou přijal do Modusu i Mekyho Žbirku.

Jaké jste tenkrát měla pěvecké vzory?

Mým největším vzorem byl můj tatínek. Odmalička jsem s ním hrála na varhany a zpívala v kostele, později jsem vystupovala s kapelou mých bratrů. Velkým vzorem pro mě byla i fantastická Janis Joplin.

Před nehodou jste byla mladá, hezká a populární dívka, která jistě neměla nouzi o nápadníky. Byla tenkrát ve vašem životě nějaká láska?

Podstatou všeho, co dělám, je láska – ať už k práci, lidem, věcem. Bez lásky se nedá normálně existovat. A pokud se ptáte na muže, tak do mého života patří tři, které jsem upřímně milovala a kteří mi navždy zůstali v srdci. Rudi, Tolja a Alberto. Nezapomněla jsem na ně ani ve své knížce Úlomky vzpomínek.

Marcela ŠPIČKOVÁ

FOTO - MV knihy/Václav NEKVAPIL


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.4, celkem 14 hlasů.

Marcela ŠPIČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama