Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 

Norimberská odplata sjednoceného lidstva (II)

Jaký byl československý přínos k potrestání nacistických válečných zločinců? Dnes 16. října 1946, tedy před 75 lety, byli němečtí nacističtí zločinci popraveni.

Příspěvek k žalobě Spojenců

Dne 5. července 1945 zaslal Robert Jackson, hlavní žalobce Spojených států, dopis lordu Wrightovi, předsedovi Komise pro vyšetřování válečných zločinců, ve kterém líčil plán stíhání německých válečných zločinců. Hlavním předmětem obvinění byla dle dopisu:

»1. Předválečné pronikání domácích i dovezené páté kolony, podvracení, uplácení, provádění ke korupci, vše za účelem, aby byly otevřeny dveře vlivu obžalovaných na politickou správu země a aby byl zeslaben a zničen odpor proti zamýšlenému vojenskému a politickému vetřelectví obžalovaných.

Kniha Bohuslava Ečera »Jak jsem je stíhal«. REPROFOTO – archiv autora

2. Politika sjednávání smluv a dohody, ujišťování o přátelských záměrech bez úmyslu je dodržet, a pak zrádné jich porušování, aby byly zajištěny plány obžalovaných na ovládnutí a výboj.

3. Rozpoutání útočné války, často zrádné a bez výstrahy.

4. Po invazi společný vzor terorizování podmaněného obyvatelstva, hromadné vraždění, zotročení, loupení, kořistění a všeobecné hospodářské plenění, neúprosné vykořisťování lidských a hospodářských zdrojů obsazených zemí různých prostředků.«

Zároveň v dopise žádal, aby členové komise a vlády jimi zastupovali příspěvek, který by sloužil jako přípravný materiál pro hlavní přelíčení, ve formě dokumentace s důkazy, která dokázala odpovědnost autorit za zločiny.

Ečer (viz Bohuslav Ečer. Československo a norimberský proces , K. Ulrichová) zaslal 15. září 1945 první část československého příspěvku, kterou společně vypracovali svými spolupracovníky v Londýně. Úřad Bohuslava Ečera pracoval dnem i nocí, aby stihli materiály dodat Jacksonovi. Dvacátého září 1945 odeslali spis pojmenovaný German Crimes against Czechoslovakia, rozdělený na čtyři části odpovídající čtyřem bodům Jacksonova dopisu.

Spis celkově čítal 118 stran, přičemž si Ečer vyhradil právo spis v průběhu soudního řízení doplňovat, bude-li třeba. Nakonec bylo zpracováno 14 doplňků, jeden z nich se týkal osobní a trestní odpovědnosti Konstantina von Neuratha, neboť žalobci v té době neměli dostatek usvědčujících dokumentů pro nejvyšší trest.

Žalobci jej označili za nejlepší vládní dokument, který na svou žádost dostal. Bohuslav Ečer nově přišel s pojmem zločiny proti lidskosti a po válce se objevil v procesech s nacistami.

Zločinný plán německých nacistů

První část československé zprávy popisuje zločinný plán ovládnutí Československa. Ten byl proveden ve dvou etapách – Mnichovem a následně porušením dohody 15. března 1939. Jeho dalším plánem bylo vyhubit celý český národ, což bylo překaženo vojenskou porážkou Německa. Němečtí zločinci začali provádět plán na dobytí Rakouska a Československa, vědomi si toho, že musí první dobýt Rakousko, aby se dostali k Československu.

Prvního května 1936 Hitler prohlásil: »Je šířena lež, že Německo zítra nebo pozítří hodlá napadnout Rakousko nebo Československo.« Dne 11. června sjednalo Německo s Rakouskem smlouvu, která dle čl. 1 uznávala plnou suverenitu Rakouska. Pátého listopadu 1937, tedy skoro rok před Mnichovem, byly na schůzi, které byly součástí Göring, Keitel, Jodl a Neurath, vypracovány tři plány na dobytí Rakouska a Československa, s tím, že bude použit ten, který bude použit na základě vývoje politického a politického vojenské situace v Evropě. Bylo zde také uznáno, že tyto plány se patrně setkají s odporem a že toto rozhodnutí možná povede k válce, ale tato vyhlídka byla zhodnocena jako riziko, které stojí za to, aby bylo podniknuto (Karel Zajíček:Československo a norimberský proces: Hlavní dokumenty norimberského procesu o zločinech nacistů proti Československu ).

Součástí byly také úvahy, podle kterých po dobytí Rakouska a Československa budou vyhnány dva miliony lidí z ČSR a lidí z Rakouska a tím budou zásoby potravin pro 5-6 milionů lidí v Říši. Také tím dojde ke zkrácení hranic, které se stanou bezpečnějšími, a dále také německá armáda posílí o cca 20 divizí.

Dne 21. dubna 1938, měsíc po připojení Rakouska, se německá vláda sešla, aby revidovala svůj plán napadnout Československo. Radila se, jak vytvořit incident, aby svůj útok ospravedlnili. Uvažovali také o zavraždění německého vyslance v Praze Eisenlohra, nakonec však zvítězil plán menšinové otázky v Československu. Vytvořili podrobný vojenský plán, dle kterého měl být útok na Československo proveden v příznivý okamžik tak, aby byl odpor zdolán do čtyř dnů a tím by byl svět postaven před hotovou věc. Bylo rozhodnuto, že vojska budou připravena k útoku 28. září 1938.

Nebylo to žádoucí, aby se do konfliktu ve Francii a Anglii. Hitler k tomuto prohlásil: »A proto se rozhodl provést akci proti Československu jedině tehdy, budu-li pevně přesvědčen, že jako v případě obsazení demilitarisované a vstupu do Rakouska Francie se nedá na pochod, a tudíž ani Anglie nezasáhne« (Karel Zajíček: Československo a norimberský proces ).

Britská a francouzská politika appeasementu však Hitlerovi vyšla dokonale vstříc. Hlavním nástrojem k provedení plánu bylo Henleinovo sudetoněmecké hnutí, které se stalo pátou kolonou v Československu. Henlein byl placen Hitlerem již od roku 1933. Ve svém projevu ve Vídni 4. března 1941 Henlein prohlásil: »Abychom se chránili proti zásahům Čechů, byli jsme nuceni lhát a zapírat svoji věrnost nacionálně socialistické straně. Byli rádi dali přednost veřejnému vyznáváme bychom nacionálního socialismu. Je však otázkou, zda bychom byli schopni, kdybychom si tak počínali, splnit svůj úkol, jimž bylo zničeno Československa.« Dále žaloba cituje KH Franka, který ve výpovědi 30. května 1945 potvrdil Wiesbadenu, že Henleinova strana úzce spolupracovala se slovenskou stranou lidovou …

Hitler viděl věci následovně: »Československý prostor bude kolonizován německými rolníky. Češi budou vyvezeni na Sibiř nebo na Volyň. Musejí opustit střední Evropu.« KH Frank se k tomuto Hitlerovu záměru dodává takto: »Plán evakuace českého národa na východě byl diskutován v kruzích strany a souhlasí vcelku s citovanou pasáží« (Karel Zajíček: Československo a norimberský proces ).

Čtvrtá kapitola byla vůbec nejobsáhlejší. Dohromady obsahovaly 75 stran a byla rozdělena do šesti kapitol. Líčila život v okupovaných Čechách a na Moravě, zničení demokratických institucí, kulturního a hospodářského života, válku proti židům, německý terorismus a na závěr označila osoby, které jsou odpovědné podle československé vlády za tyto zločiny.

Německých represivních nařízení bylo mnoho. Jedno z posledních nařízení umožnilo odvést na příležitostné práce i dítě ve školním věku. Celkový počet československých občanů, kteří byli takto nuceni pracovat pro nacistické Německo, byl odhadnut na 750 tisíc, číslo však bylo pravděpodobně vyšší. Celkově, která byla našemu státu způsobena hospodářským rabováním a loupením v letech 1939-1945, autoři žaloby tehdy odhadli na 200 miliard korun. Později v procesu s KH Frankem byla suma odborníky odhadnuta na 350 miliard Kčs (Jana Havlínová: Československo a norimberský proces ).

Rozsudek nad obžalovanými válečnými zločinci byl vynesen 30. září 1946, tedy deset měsíců po tom, co byl soud zahájen. Z dvaadvaceti obžalovaných bylo dvanáct odsouzeno k trestu smrti oběšením, jedním z nich byl Martin Bormann ve své nepřítomnosti. Nad Rudolfem Hessem, Walterem Funkem a Erichem Readerem byl vynesen rozsudek doživotního vezení. Dva z obžalovaných – Baldur von Schirach a Albert Speer dostali po 20 letech vězení, Konstantin von Neurath 15 let vězení a Karl Dönitz 10 let vězení. Nepříjemným překvapením bylo osvobození Hjalmara Schachta, Hanse Fritzcheho a Franze von Papena… A následovaly další procesy.

Epilog

Právník Arkady Poltorak byl tajemníkem sovětské delegace u soudu. Ve své knize Norimberský epilog popsal poslední zasedání tribunálu 1. října 1946: »Poslední, operativní část rozsudku oznámí sám předseda Senátu (Jeffrey Lawrence, hlavní soudce z Velké Británie a vedoucí celého procesu). Známá postava Hermanna Göringa vstupuje do osvětlených síní… Göring se rozhlíží po napjaté tiché síni, žalobci s neklidným pohledem a drží ho zpět na soudcích. Je bledý. Maska statečnosti, kterou bývalý Reichsmarschall tak pilně udržoval po celý proces, mu zmizela z tváře. Dostává sluchátka, ačkoli Göringova znalost angličtiny byla dostačující k pochopení lakonického, ale expresivního vzorce věty: smrt oběšením.

Když ji Göring vyslechl, vrhne poslední zlomyslný pohled na soudce v soudní síni. Kolik nenávisti v jeho očích. Tiše si sundá sluchátka, otočí se a odejde z místnosti. Dveře se za ním zavřou, aby se po několika sekundách znovu otevřely.

Objeví se Hess. Tenhle odmítá sluchátka, která mu byla nabídnuta. Stále vypadá jako nějaký blázen. Tribunál vyhlašuje jeho trest: doživotí.

Dveře se zavřou a znovu otevřou. Tentokrát vstupuje do společnosti Ribbentrop. Obličej jako popel. Oči vyjadřují strach, jsou napůl zavřené. Divil jsem se, že držím nějakou složku s papíry. Už pro něj nebude užitečná. »K smrti oběšením,« oznamuje Lawrence. Zdá se, že Ribbentropovy nohy jsou naměkko. Chce to úsilí, aby se asi a schoval se ve tmě chodby.

Představuje se Keitel (náčelník štábu vrchního velení wehrmachtu – OKW) . Kráčí vzpřímeně jako svíčka. Obličej je neproniknutelný. »K smrti oběšením,« zní ve sluchátkách.

Rosenberg ztratí klid, když uslyší úplně stejnou větu.

Představen je Frank (bývalý generální guvernér Polska) . Tento kat, který slíbil vyrobit »mleté ​​maso ze všech Poláků«, má prosebný výraz ve tváři. Dokonce natáhl ruce, jako by takové gesto mohlo změnit již podepsanou větu: smrt oběšením.

Poté vstoupí, nebo spíše přiběhne Julius Streicher. S nohama doširoka roztaženýma a hlavou nataženou dopředu působí tento kriminálník a obtěžovatel duší tisíců a tisíců Němců dojme muže, který čeká na ránu. A on to chápe, slyší stejných pár slov jako Frank.

Sauckel následuje Streichera. A je mu dáno patřičné: trest smrti.

Popravčím v Norimberku byl jmenován seržantem americké armády John Woods, podivný 35letý strýc. Předtím už oběsil asi 30 amerických vojáků, kteří se po vylodění v Normandii dopouštěli zločinů a byli usvědčeni vojenskými soudy. Woods o svých povinnostech filozofoval: »Někdo to udělat musí.« Znovu se zapíše do historie, když po tokijském tribunálu v roce 1948 oběsí sedm japonských válečných zločinců.

Význam norimberského procesu

Norimberský proces odráží mezinárodní trestní právo tím, že přispěl k jeho kodifikaci. Vliv tribunálu dal podnět k myšlence vytvoření samostatného stálého mezinárodního soudu. V době těsně po druhé světové válce byla však tato myšlenka neuskutečnitelná ak přijetí statutu Mezinárodního trestního soudu došlo až o padesát let později.

Závěry norimberských procesů pomohly k vytvoření těchto dokumentů:

  • Konvence o genocidě (1948)
  • Všeobecná deklarace lidských práv (1948)
  • Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968)
  • Ženevské úmluvy na ochranu obětí válek (1949) a Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám z roku 1977

Ženevské úmluvy jsou tvořeny těmito úmluvami:

  • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.
  • Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři.
  • Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci.
  • Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války.

K historicky a politicky velmi aktuálním patří to, že Norimberským mezinárodním válečným tribunálem bylo vedení NSDAP, SS, SD a gestapa uznáno jako zločinecké organizace, ale jejich členové byli podrobeni pouze individuálnímu trestnímu stíhání za konkrétní činy; kabinet ministrů, SA a velení wehrmachtu byly osvobozeny. Sovětské úřady prostřednictvím nesouhlasného stanoviska I. Nikičenka vyjádřily svůj protest proti osvobozujícím rozsudkům. Taktéž řada států OSN zpochybnila uložení trestu smrti. To byl jasný úkaz měnící se mezinárodní politické situace.

Proces trval 316 dní, jazykově byl proveden ve čtyřech jazycích. Zanechal za sebou více než čtyřicet svazků přepisů a důkazů.

Ioannis SIDEROPULOS


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.4, celkem 16 hlasů.

Ioannis SIDEROPULOS

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


ludmila.agnes
2021-11-20 20:51
Tan Sovět se jmenoval Arkadij Poltorak, ne Arkady.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama