Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 

Příspěvek k diskusi o vzniku Mezinárodního dne studentstva

Haló noviny zveřejnily 11. listopadu zajímavý rozhovor s prof. Jozefem Leikertem o založení Mezinárodního dne studentstva (MSS). Bohužel prof. Leikert v rozhovoru opakuje své tvrzení, které napsal již ve své vynikající knize A den se vrátil, kde popisuje prof. Edu Goldstückera jako autora nápadu prohlásit 17. 11. Mezinárodním dnem studentstva. Toto tvrzení je, bohužel, poněkud nepřesné.

Prohlášení 17. listopadu jako MSS bylo výsledkem velkého úsilí československých studentů-vojáků sdružených v Ústředním svazu československého studentstva v exilu. Nacisty rozpuštěný Ústřední Svaz československého studentstva (ÚSČS) byl obnoven po příchodu československých vojenských jednotek do Velké Británie bývalými studentskými funkcionáři – vojáky a studenty vysokých škol, sloužícími v armádě. Tři a půl tisíce československých vojáků bylo převeleno do Cholmondeley v cheshirském hrabství. Dělostřelecký oddíl, autorota a motoeskadrona byly ubytovány v okolí vesničky Moreton Hall. Tam na louce před baráky 1. a 2. baterie dělostřeleckého pluku vznikla myšlenka prosadit 17. listopad jako MSS. Podrobně to popisuje Bohuslav Šulc v knížce Ústřední svaz československého studentstva v exilu za války 1940-45. Píše, že tam »jsme se po zaměstnání pravidelně scházeli – P. Kavan, L. Zink, B. Dubový, P. Bleier...«. Pak tito studenti-vojáci začali jednat především s britským NUS (National Union of Students) a samozřejmě s prezidentem Benešem. Šulc píše: »O prvním stadiu jednání s příslušnými činiteli referoval už Pavel Kavan na výborové schůzi ÚSČS konané 27. září v Oxfordu.«

Šulc v této souvislosti píše, že »během svého působení na ministerstvu vnitra v Londýně (v srpnu a září) jsem dostal od E. Goldstückera dopis, v němž přišel se stejnou myšlenkou. Jelikož Eda byl na naší schůzi 27. září přítomen, musel jeho dopis být napsán mezi tímto datem a 16. srpnem, kdy jsem se s ním poznal. Jak se zdá, zrodil se tento nápad též v jeho hlavě – o několik měsíců později«.

Schůzka 16. srpna 1941, kde se jednalo o oxfordské dohodě, následovala po »cestě Pavla Kavana, který z vlastní iniciativy zajel do Oxfordu, aby jednal s Edou Goldstückerem«. Eda ze zdravotních a ideologických důvodů do československé armády nevstoupil a přednášel na oxfordské univerzitě. Můj otec Pavel Kavan a Eda byli nejlepší přátelé ještě z doby studií před válkou, kdy Eda Goldstücker vedl Kostufru (Komunistická studentská frakce) a můj otec byl levicovým národním socialistou a i místopředsedou ÚSČS.

Jednání s NUS podle Šulce vedl můj otec, který byl tehdy předsedou zahraničního výboru ÚSČS. Na britské straně jednání vedla Lena Chivers, později labouristická poslankyně Lena Jeger, s níž jsem se setkal během mé posrpnové emigrace a která mi tuto spolupráci s mým otcem potvrdila. Můj otec tuto myšlenku samozřejmě detailně popisoval i v revue Students at War, kterou za ÚSČS redigoval. Čísla tohoto časopisu jsou uložena v British Museum, kde jsem si je studoval v rámci mé práce na diplomce. Bohuslav Šulc vysvětluje, že Pavel Kavan z titulu své funkce předsedy zahraničního výboru ÚSČS vyjednával o uznání 17. listopadu MSS s mnoha dalšími zahraničními studentskými organizacemi. Využíval k tomu i skutečnosti, že byl třikrát zvolen místopředsedou Mezinárodní studentské rady (International Council of Students), takže byl jediným místopředsedou (a jediným Čechem), který tuto funkci zastával od založení rady začátkem roku 1942 až do jejího rozpuštění v roce 1944.

Šulc se ve své brožurce k tvrzení Edy Goldstückera vrátil ještě dvakrát. V závěru knížky připomíná, že se studenti-komunisté přihlásili ke spolupráci až poté, co se »imperialistická válka« stala »Velkou vlasteneckou válkou« po napadení SSSR Hitlerem 21. června 1941. Pak došlo k tzv. »oxfordské dohodě, kterou připravili E. Goldstücker a P. Kavan«. Šulc připomíná, že k prosazení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva jsme potřebovali »řadu měsíců, a ne několik málo týdnů, které do 17. listopadu po obdržení Edova dopisu ještě zbývaly«.

Kontakty vedení ÚSČS s prezidentem Benešem byly navázány již dříve. Na schůzce 7. března 1940 píše Šulc, že »prezident Beneš uznal ÚSČS – de iure i de facto – jako vrcholnou studentskou instituci v exilu«. Na tuto schůzku prezident pozval V. Palečka, P. Kavana a B. Šulce. Můj otec se schůzky zúčastnil ještě se zlomenou rukou, kterou si zranil ve Francii a podle Šulce se ho prezident ptal na úspěšnost jeho londýnského léčení.

Vynikající úspěch čs. studentů

Prezident Edvard Beneš považoval prohlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva za vynikající úspěch československých studentů-vojáků a vedení ÚSČS k tomu blahopřál. Mám fotografii, kde můj otec podává prezidentu Benešovi hlášení o tomto dosaženém úspěchu. Ve svém projevu ze dne 16. listopadu 1942 v londýnské Royal Albert Hall prezident Beneš mj. řekl: »Den 17. listopadu se právem stal Mezinárodním studentským dnem. Stal se jím proto, že připomíná civilizovanému světu surovost, s níž naše vysoké učení bylo potlačeno; protože to znamenalo – mimo jiné – zavření nejstarší univerzity na evropské pevnině na sever od Alp a proto, že to odhalilo Hitlerovu zradu, spáchanou na československém lidu… Naše generace nebyla připravena zaplatiti daň, nutnou k zajištění míru. Většina národů nebyla ochotna pomoci jiné zemi v případě, že by tato země čelila násilným vyděračům, ze strachu, aby se sama nezapletla do konfliktu. Poznali jsme příliš pozdě, že mír je nedělitelný a že svoboda je rovněž nedělitelná. Mravním důsledkem této války jest, že každý národ je a má býti strážcem svého souseda.«

Bohuslav Šulc mému otci nijak nefandil. Popisuje ho jako »ultralevého národního socialistu, který v Praze redigoval studentský časopis Volnost, s nímž jsem často sváděl slovní souboje v brněnské Svobodě«. V závěru brožurky tvrdí, že se »P. Kavan po válce přebarvil na rudo a stal se legačním tajemníkem velvyslanectví v Londýně«. Zmiňuje rovněž, že na začátku padesátých našeho let byli oba, Goldstücker i můj otec, odsouzeni v rámci procesů s protistátním centrem Rudolfa Slánského. »Goldstücker dostal doživotí a P. Kavan 25 let vězení«.

O svém přesvědčení, že on byl ten, kdo si vymyslel prosazení 17. listopadu jako MSS, pohovořil Eda Goldstücker i o 23 let později v rozhovoru pro Univerzitu Karlovu, který jsem v těch 60. letech pomáhal redigovat jako student novinářské fakulty UK. Pravda je, jak píše Bohuslav Šulc, že se stejná myšlenka zrodila v Edově hlavě a i mezi několika studenty-vojáky v Moreton Hallu, ale v Oxfordu až o několik měsíců později.

Jan KAVAN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 22 hlasů.

Jan KAVAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama